Cena hlasu

Budí mne melodie Marseillaisy. Znechuceně si přesouvám hlavu pod polštář. Ta melodie znamená, že dnes jdu rozdávat. Agitovat. Přesvědčovat. Ztrapňovat se a podbízet se. Lovit hlasy. Vždy když mi zazvoní Marseillaisa, tak to znamená ranní službu v předvolební kampani. Vzdychám a tiším budík. „No jo, už vstávám,“ domlouvám mu. Dal si říci.

Za necelou půlhodinu vycházím před dům. Klepe mnou kosa. „To zas bude,“ napadá mne a jdu směrem k tramvaji. Batoh plný letáků mám na zádech, další nesu v rukou. Zbyly mi z minula. Další doveze místní koordinátor svou zelenou fabií. Já se musím spokojit se „sockou“, jak ji nazývá můj mladší bratr. Ten teď tvrdě spí. To vlastně všichni. Jen já jako blázen vyrážím, abych stál na pražských chodnících, až se po nich lidé budou trmácet do práce.

Přebíhám ulici. Policajt nekouká, máme tichou dohodu. Když se nedívá, nemusím chodit až k semaforu. Rychlý rozhled doleva, doprava, policajt a jsem na druhé straně.

Tramvaj pomalu přijíždí. Stoupám si dozadu, abych měl dobrý výhled. Odhaduju spolucestující. Tenhle by nás volil, tenhle ani náhodou. Tenhle by si leták nevzal. Tahle by si chtěla popovídat. Na to ale nikdy není čas. „Leták, tady si to přečtěte, hoďte nám hlas, děkujeme, další“. Když je na kampani lídr, tak si povídá. My jsme živé pulty s programem. Tady máte a jděte dál.

Přistoupil typický podivín. Smrdí už od zastávky a bezostyšně si prohlíží letáky, které držím v ruce. Škoda jich pro něho. Možná že ani neví, že nějaké volby existují, natož aby k nim šel. Kdoví jestli umí číst. Asi ano, ale spíš si jen prohlíží obrázky. Vypadá, jako by si chtěl povídat. Ale mně se nechce. Odvracím se a pozoruji okolí, které se rychle mění. Okrajovou část Prahy začínají nahrazovat čtvrtě ležící blíže centra. Míjíme desítky předvolebních billboardů. Modří Ptáci, oranžové Růže, rudí Komanči, prodejná Véčka, kalouskovi Topáci, fanatičtí Ekozelenáči, populistka Bobo, Lidovci, Svobodní, jsou tu všichni. Teď jde o všechno. O bytí a nebytí. Poslední dny kampaně. Teď už se nevyplatí šetřit. Ani my nešetříme. Ale není moc z čeho.

Další zastávka. Oblepená samolepkami. O jednu z nich chlap na zastávce típe cigaretu. To se nesmí. A vyfukovat kouř dovnitř tramvaje už teprve ne. Babička, kterou při nastupování míjí, křiví nos a pohoršeně se otáčí. Chlap na ni nedbá. Možná si jí ani nevšiml.

Závodíme s auty, jedoucími dolů po Evropské. Prohráváme. My stavíme na zastávkách. Oni na semaforech. Ale to my taky. Hodně z nich je polepeno nálepkami. „Volím TOP 09“, „Můj hlas patří ODS“, „ČSSD - Vaše jistota“. Auto s posledním nápisem má nezvykle tvarované dveře. Asi ho někdo nakopl. Ale nálepka zůstala. Možná nebyla na vině ona. Míjí nás i auto, které za sebou na přívěsu veze obrovský oboustranný billboard. Z něho se usmívá obličej na zeleném pozadí. „Kdyby věděli, jak tím popojížděním znečišťují městský vzduch, tak by toho nechali,“ myslím si. Ale co, třeba jezdí na plyn. Vlastně je mi to jedno. Nejsem ekolog.

Na Kulaťáku tramvaj zběsile zvoní. Má přednost, ale autobus na to nemíní brát ohled. Tramvaj má respekt. Auto by přetlačila, autobus je jiná liga. Ten ji ale nakonec pouští. Dívám se kolem sebe. Celý Kulaťák je vyzdoben zapíchanými vlaječkami se jménem pražského kandidáta. To jsem ještě neviděl. Amerikanizace předvolebních kampaní pokračuje. Na každém rohu velkého náměstí je hranolovitá věž s obrovskými nápisy a podobiznami. Každá propaguje někoho jiného.

„Aspoň si to rozdělili,“ sleduje vedle mne stojící babička můj pohled a se stařeckým úsměvem přehlíží agitační věže. „Já jsem socialistka,“ mrká na mne spiklenecky.

„Já ne,“ odpovídám jí a ukazuji na letáky, které držím v ruce. Už nejsme kamarádi.

Kinského fontána. Dříve do ní lidé lili jar a kolem bylo množství bublin. Teď nic. Netryská. Ještě je brzo. Opodál se o lopaty opírá parta dělníků a v klidu kouří. Aspoň že ty lopaty k něčemu jsou.

Ozývá se zazvonění a kočárek vystupuje. Dítě si žvatlá „dolů, dolů“. Já sice nežvatlám, ale taky vystupuji. Jsem na Andělu, srdci Smíchova a vlastně celé Prahy na západ od Vltavy. Strávím tu dnes tři hodiny. Od šesti do devíti. Těším se. Na konec.

Rozhlížím se kolem a hodnotím situaci. Dnes to bude těžký. U východu z metra je rozložen stan socialistů, vedle nich postávají Zelení. O kus dál se modrá stan ódéesky. „No vida,“ překvapuje mne, komunisté se ukázali. Náš stánek stojí vedle nich. „Jako den a noc,“ napadá mne. Tolik stran, tolik letáků, tolik politiků, tolik řadových členů bojujících o hlas každého procházejícího. Procházejícího, který spěchá do práce, nevypil si ještě ranní kafe, nepromnul oči a hrne se do kanceláře. Takovému chudákovi na sto metrech zastoupí cestu minimálně pětice agitátorů se stranickými tričky, nabízejícími letáky, igelitové tašky, prospekty, balonky, sušenky, květiny a další nesmysly výměnou za jediné. Přijetí. Přijetí znamenající naději, že za několik hodin, dnů či týdnů se na ně dotyčný při zkoumání volebních lístků rozpomene a papír s názvem jejich strany vhodí do té obrovské urny, rozhodující o politickém životě, či smrti.

Zaháním své úvahy a vracím se do reálného světa. Kolegové ze strany už staví náš stan. Jsme trochu pozadu za ostatními, ale po ulicích beztak moc lidí zatím nechodí. Hlavní nápor nás ještě čeká. Zdravím se se všemi. „Dobrý den, dobré ráno, ahoj, čau.“ Podání rukou, pokývnutí hlavy. A vzhůru do práce. Stanová konstrukce už stojí, stačí přes ni jenom přetáhnout plachtu. Teď pultík se stolečkem. Skládačka jako pro děti. Ale my nehrajeme žádnou hru. Tady jde o hodně. Jde o hlasy. Na pultíku se pomalu vrší nabídka dne. Balíky dvanáctistránkových volebních novin, samolepky, letáky. Osobní skládačky našich hlavních kandidátů.

Nafukujeme balonky, nasazujeme profesionální úsměvy, utahujeme kravaty a zapínáme knoflíky. „Ještě moment!“ zastavuje nás nejstarší kolegyně, která dle mých odhadů již překročila šedesátku. Se šibalským úsměvem šmátrá v obrovské kabele, kterou má přehozenou přes rameno a vyndává skleněnou láhev plnou průzračné tekutiny. „Domácí,“ pomrkává. Naše profesionální úsměvy mizí a jsou nahrazeny upřímnými. To je dobré zahájení chladného dne.

„Ale nemáme kelímky,“ bezradně se ozývá hlas. „Nevadí,“ rozbíhá se energická členka v podpatcích do nedalekého stánku s občerstvením a záhy se vrací s nádobami na pití. „A bude nás volit!“ přidává na přilepšenou první získaný hlas dne a kýve hlavou směrem k prodavači párků.

Kelímky se vyprazdňují a naše ruce se naplňují. Bereme noviny přes paži a do druhé ruky skládačky kandidátů. Už na to máme grif. Podat obě, obrazem k procházejícímu. Je to věda. Usmívat se. Nepřekážet, ale nenechat se obejít. Nenaléhat, ale být neodbytný. Nevnucovat, ale nenechat je odejít s prázdnou. Zaujmout, přesvědčit, získat hlas. Jeden za druhým, stý za devětadevadesátým. Tisící za … Ale nikdo je nepočítá, to nelze.

Každý volič je individualita. Na každého se musí jinak. Jinak se usmějete na mladou dívku, jinak na maminku s kočárkem, jinak na postarší důchodkyni. Jinak na hiphopera vláčejícím peněženku na řetězu, jinak na podnikatele s kufříkem, jinak na dědu v šusťákové bundě. A někteří se neoslovují vůbec. Nemá to smysl. Jsou typickými nevoliči. Nebo typickými voliči jiné strany. Škoda papíru, snahy a času. A trpělivosti. Ta dochází úměrně s postupujícím časem a počtem lidí, kteří vám prošli rukama.

Teď se opodál nachází taková skupinka nevoličů. Posedává v průjezdu zataraseném dřevěnými vraty. Válí se přímo na dlažebních kostkách. Opírá se o zdi, na které se v noci, a leckdy i ve dne, vyprazdňují přebytečné tělesné tekutiny. A to nejen psí. Asi jim to nevadí. Ostatně, těžko říci, jsou-li špinavější oni nebo zem, na které jsou roztaženi. Je jich pět. Tři muži a dvě ženy. Možná je poměr jiný, ale zběžným okem to odhaduji takto. Kolem nich pobíhají dva psi. A poletují mouchy. Německý ovčák nedbá na jezevčíka, zkříženého zřejmě s nějakou krysou. Zatímco já pozoruji psy a zabývám se myšlenkou, zdali prošli rukama veterináře a injekcemi proti vzteklině, muž ze skupiny, s vyholenou hlavou kromě pruhu vlasů uprostřed lebky, pozoruje mne.

„Hej, a mně nic nedáš?“ trhám sebou a mimoděk se k němu obracím. Neodpovídám a snažím se hrát, že neslyším.

„Já ti nejsem dost dobrej, co?“ výhružně se snaží zvednout na loktech a doprovází svůj projev duem peprných výrazů. Podávám mu leták, abych měl pokoj. Ostatně tu budu tři hodiny a nestojím o jejich permanentní pozornost. Nevypadají, že by svoje tábořiště mínili přesunout jinam.

„A balónek,“ požaduje pisklavým hlasem ženština v rozpadlých kalhotách a s propíchaným nosem. Podávám jí i balonek. Konečně vypadají spokojeně. Shlukují se kolem našeho prospektu a nahlas jej předčítají. Zcela nepochopitelně se přitom smějí, jako by to byla kdovíjaká švanda. Pak jej jeden roluje a začíná jím dráždit jezevčíka.

„…čkej, ‘ole, musíš takhle,“ dostává jeden nápad. Přibližuje se s balónkem k uchu nic netušícího vořecha a o svůj náramek plný hrotů jej práská.

„Bum!“ rozléhá se rána, až se blízko stojící komunistce rozsypou letáky. Jezevčík ztřeštěně vykvikává a skáče na psí bestii stojící vedle něj. Následuje kousnutí do ocasu a jezevčík si to peláší směrem k Novému Smíchovu. Pětice flinků se bláznivě rozesmává. Vlastně čtveřice. Druhá žena začíná zuřivě fackovat původce rány. Ten jí obratně kroutí ruce, aby se uklidnila. Náměstím se začíná rozléhat její zběsilý jekot. Aspoň jsme připoutali pozornost k našemu stánku, napadá mne. Ale i pozornost městského strážníka. Všímá si ho i pětice výtržníků, a když obrací svůj krok jejich směrem, překvapivě hbitě se zvedá a odchází. Po chvíli kolem mne jejím směrem probíhá i již evidentně uklidněný jezevčík. Zřejmě je na podobné žertíky zvyklý.

Jak málo stačilo, abych se ne úplně záměrně zbavil otravné pětice. Jeden balónek se stranickým logem. S radostným vědomím, že mne nepokouše vzteklý pes, ani mi na hlavě nepřistane prázdná láhev od laciného vína, se vracím k rozdávání letáků. Roj lidí mi připomíná začátek filmu Moderní doba, v němž zazářil Charlie Chaplin. Masy lidí jako ovce hrnoucí se všemi směry. A my, jako ledoborce rozrážející dav se této mase pleteme do cesty a snažíme se je konvertovat na svou víru.

Zastupujeme lidem cestu. Když vystupují z tramvají, když přecházejí ulici, když vycházejí z KFC s fastfoodovými sendviči v rukou a usrkávají Mckávu. Mají nás dost. Nedivím se jim, kampaň vrcholí. Ale ať se nediví oni nám. My chceme jejich hlasy.

Ranní nápor vrcholí a lidé jsou čím dál tím nervóznější. Zapínáme náš reproduktor na baterie. To je krizový okamžik rána. Od této chvíle uslyšíme stejný sled vět x-krát po sobě. Náš předseda jimi z nahraného cédéčka promlouvá ke kolemjdoucím. Představuje naši stranu, rozohňuje se nad nešvary panujícími ve státě, slibuje nápravu, nabízí program a zve k volbám a hlasování pro nás. Konec, tečka, krátká znělka a znovu. Rychlý kolemjdoucí to uslyší jednou, pomalý dvakrát. My neustále. Po hodině nám to jde na nervy. Ale vše se musí využít, každý prostředek je dobrý. Jde o hlasy, jde o vše.

Podal jsem poslední leták milé mamince spěchající s dítětem kdovíkam. Mamince leták, dítěti balonek, oběma úsměv. Tato jej aspoň opětovala a poděkovala. To je zřídkavé. Typická reakce lidí na naši nabídku letáku? Mlčení a strnulý pohled před sebe, popřípadě na zem. Jako bychom byli vzduch a oni nás přes smog neviděli. Nebo slušné zamítavé gesto. Nebo neslušné zamítavé gesto. Případně doprovázené vulgaritou. Nenávistným pohledem. Častěji však otráveným. Znechuceným.

„Jděte už … s politikou“.

„Děkuji a nápodobně, hezký den,“ přeji a obracím se k dalším. Je to vlastně neuvěřitelně trapné. Vžívám se do pocitů podomních obchodníků. Já tohle dělám jednou za čas. Oni každý den.

„Jděte vocaď pryč, kazíte mi kšefty,“ nadává majitelka obchodu s elektronikou. Nahlížím dovnitř. Nikdo tam není. A nikdo tam nevchází ani v následujících dvou hodinách.

Je to škola pokory, taková předvolební kampaň. Jsme odmítáni lidmi, kteří mohou být rádi za to, že se na ně někdo usměje. Lidmi se základním vzděláním. Lidmi, kteří nemají žádnou úroveň, žádné vychování, žádné postavení, žádné myšlení. Nic, nemají nic. Akorát píchačku do práce a doma lahváče. Ale musíme pokorně trpět jejich projevy, ať už jsou jakékoli. Protože my po nich něco chceme. Jejich mizerný hlas. Který nic neznamená. Ale jeden za druhým znamená hodně. A tak pokorné nabízím leták dalšímu.

„Já volím ty dělníky,“ oznamuje mi podsaditý chlap v roztrhané kožené bundě, obličejem sešlým prací a alkoholem, který je mu ostatně cítit z úst. „Oni ví, jak na ty cikány,“ hrdě se rozkřikuje.

„Hm,“ mumlám neurčitě a snažím se mu naznačit, že děkuji za jeho názor a že může jít dál. Nechce se mu. Chce se mu povídat. Mně ne. Jeho názory nesdílím. Sympatický mi není. Hlas od něj nedostanu. A naopak kupa potenciálních voličů prochází kolem mne, zatímco on se mi snaží objasnit svůj pohled na svět.

„Všechny bych je vystěhoval. Pryč. Co maj co dělat ve městech?“ doráží na mne. Jeho monolog trvá deset minut. Mé mlčení a občasný zvukový projev si vysvětluje jako souhlas. Nakonec mi podává ruku. Neochotně ji tisknu. Je notně špinavá.

„Jste dobrej chlap,“ chválí mne. „Koho vlastně volíte? Dělníky, dělníky!“ nečeká na odpověď a radostně mi ještě z dálky mává sevřenou pěstí. Pochybuji, že pochopil, že já ne. Jsem přece „dobrej chlap“, tak musím volit dělníky. Leták si ode mne nevzal. Kdyby ano, možná by mne za dobrého chlapa nepovažoval. My konečné řešení romské otázky v programu nemáme.

Jdu se zotavit k našemu stanu. Vidím, že pauza je všeobecná a všichni se posilují další rundou domácí kořalky. Posilu potřebuji.  A vracím se zpátky do víru ulice.

„Dobrý den, můžu vám nabídnout Stranu…“ „Cožéééé?“ neslyší babička táhnoucí za sebou vozík. Na gymnáziu měl označení RVHP – ráno vyjedeš, hovno přivezeš. Ale teď musím zachovat dekorum. Může se jednat o potenciální voličku. Za chvíli mne však babička vyvádí z omylu.

„Ale no tak holenku, já jsem socialistka,“ směje se mile od ucha k uchu.

„Takže vy volíte socialisty?“ ptám se jí naoko překvapeně a pohoršeně.

„Ale ne, ne, i když je tam moc hezkej ten, nó ten, holohlavej,…“ snaží si vzpomenout.

„Sobotka“, napovídám jí.

„Nú, ten. No. Ale to nejsou dobří socialisti. Jenom on. Ale ostatní jsou křiváci. Já jsem ale odmala národní socialistka, víte, chlapče?“

„Národní…“ rychle zamítám myšlenku, že by sympatizovala s nacisty. Tahle je musela zažít naživo.

„Jó, teď je to jiné. Ale dřív, za Horákové…,“ rozplývá se. Už rozumím. A jsem ztracen. Následuje chvalozpěv na Beneše. Nechce se mi paní svěřovat s mým pohledem na jeho osobu. Asi by mě přetáhla holí.

„Takže vy teď volíte národní socialisty? ČSNS? Ale oni s Benešem nemají nic společného,“ upozorňuji ji, s poslední špetkou naděje, že bych ji mohl přesvědčit.

„Jsou národní? Jsou. Jsou socialisté? Jsou. Tak jsou benešovci,“ prohlašuje paní rezolutně.

„Halejďte se, broučku,“ oslovuje mne, jako bych byl jejím vnukem. Nebo spíše pravnukem. „Todleto, to,“ ukazuje na můj leták, „volte Beneše. Beneše!“ přesvědčuje mne.

„Z toho nic nebude,“ kroutím hlavou.

„Študujete?“ dotírá na mne. Přikyvuji. „A copak?“

„Média. A politologii.“

„Nu!“ hlásí babička vítězoslavně. „Vida, politik! Tak to vás to tam v té škole naučí.“

Zamítám nutkání oznámit jí, že těžko. Že svá studia pomalu končím a žádnou inklinaci k národnímu socialismu necítím. Spíše naopak. Loučím se. Babičce se moc nechce jít dál. Ale kolečka svého RVHP vozíku nakonec naštěstí roztáčí a mizí v dáli. Ztratil jsem s ní dvacet minut. Hlas nám určité nedá. A spíše dělala ona kampaň se mnou, než já s ní.

Rozdávám dále. Z McDonaldu vychází několik pubertálních teenagerů. Důstojně přežvykují své hamburgery a hranolky. Jsou si vědomi své důležitosti. Potlačuji nutkání zeptat se jich, proč nejsou ve škole. Sledují mne a trousí poznámky. Na mně. Sice je neslyším, ale soudě podle jejich reakcí je považují za zábavné. Nebo je na mně něco navýsost směšného. Vadí mi to. Ale co, parta patnáctiletých mne přece nemůže rozhodit.

Letáky mi mizí z rukou a jdu ke stánku pro další. Na půl cestě k němu zastavím kolemjdoucí paní ve středních letech. „Ta by nás mohla volit,“ bleskne mi hlavou a oslovuji ji.

„Já už jsem volila,“ hatí mé naděje.

Nechápu. „Volila?“ opakuji „Vždyť volby jsou až za několik dní?“

„Ne, já už jsem volila,“ stojí si za svým.

„A kohopak?“ snažím se dostat záhadě na kloub.

„Ježíše Krista.“

Tohle jsem nečekal. „To jsem nevěděl, že kandiduje,“ snažím se obrátit její tvrzení v žert. Paní to ale vtipné nepřijde a tváří se jí míhá nespokojený výraz.

„Takže budete volit lidovce?“ snažím se přijít záhadě na kloub.

„Ne, já jsem si zvolila Ježíše Krista a volby neuznávám. Volby jsou zlo.“ Nechápu a nevím, co na to odpovědět. Paní ale hledá v kabelce a vytahuje časopis.

„No to snad ne,“ sténám v duchu, když vidím jeho název. Zastavil jsem jehovistku. To se jí asi často nestává, že by se u ní někdo zastavil. Teď jsem se nic netuše ocitl v jejích spárech bez možnosti slušně vyklouznout z nepříjemné situace. Vytáhla „Strážnou věž“.

„Znáte bibli?“ ptá se mne.

Bezradně se rozhlížím, ale čestného úniku není. „Nu co,“ napadá mne, „budu o zkušenost bohatší.“ A pouštím se s ní do rozhovoru.

„Znám.“

„A máte nějakou?“

„Mám.“

„A jakou?“

„Jeruzalémskou.“

„Ta je výborná,“ rozzáří se paní a začíná s výčtem. „Tu já mám taky. A taky ekumenickou, gideónskou, tridentskou, Vulgátu, kralickou,…“ Ani jsem nevěděl, že jich tolik existuje.

„A proč nevolíte?“ snažím se odvést hovor na téma voleb.

„Protože volby jsou účastí na díle ďáblově.“

„To myslíte správu věcí veřejných?“ nechápu.

„Ďábel je vládcem tohoto světa,“ ukazuje mi verš z evangelia. „A spoluúčast na věcech tohoto světa je tedy spoluúčastí na jeho díle,“ objasňuje mi svůj myšlenkový pochod.

„Ale vy byste ten svět mohla změnit. Právě ve volbách,“ snažím se ji přesvědčit. Kroutí hlavou.

„Což neříkal Ježíš, dávejte co je císařovo císaři, a co je boží Bohu?“ snažím se ji trumfnout citátem z Písma. Ale tady je má oponentka školená. Tudy cesta nepovede. A k volbám také zjevně nepůjde. Ztratil jsem s ní všehovšudy dvacet minut. Drahocenných dvacet minut. Nakonec mi podává letáček s pozvánkou na jehovistické biblické hodiny. Na oplátku si bere můj leták. Já vím, že na její sezení nepřijdu, stejně jako vím, že ona nás volit nebude. Výměna je oboustranně zbytečná. Ale slušnost je třeba zachovat. Jehovistka to ale zjevně vnímá jinak. Volit nepůjde, ale víru, že přijdu na jehovistické sezení, si vzít nedá.

Mám toho tak akorát dost. Národní socialistka a jehovistka mne dokonale vycucly a já ničeho nedosáhl. Jdu si pro letáky a dalšího panáka. Letáky tíží, ale panák hřeje a hned se na své stanoviště vracím veseleji. Beru to ale kolem stánku ODS. Vše v modrém. Zatímco my podáváme kolemjdoucím volební noviny jaksepatří na skutečném novinovém papíře, plném textu a programu, ODS má snad desatero prospektů, všechny na lesknoucím se snad milimetr tlustém papíře, potištěném obrázky, fotografiemi a hesly. To vše každému složí do igelitové tašky, přibalí propisku, odznáček, bonbón a přívěšek na klíče. Dětem balonek. S pocitem závisti na to hledím. To se to dělá kampaň, když mají státní podporu ve stovkách milionů.

„Chcete také květinu?“ nabízí mi dívka v stranickém tričku modré kvítko. Nepoznávám je, ale chápu. Modrých růží asi není dost, tak rozdávají tyto…byliny. Jsou hezké. Ale já nejsem žena. Navíc jsem, milá slečno, od konkurence.

„Nevadí,“ usmívá se a dál mi nabízí květinu. Odmítám a nevěřícně zkoumám nabídku ODS. Ta kampaň musí být hrozné drahá. Loučím se. A znechuceně se dívám na naše volební noviny.

„Jsou to zloději,“ kýve na mne kolega a hází hlavou směrem k stánku, který opouštím. Nepatří to dívce s květinami. Je to tak nějak všeobecné. Krčím rameny. Co už. A podávám leták dalšímu kolemjdoucímu.

„Podívejte, co jsem koupila dětem,“ ťuká mi někdo na záda. Otáčím se. „No to snad,“ takřka mi uniká z úst. Je to ona národní socialistka. Klepe mi na záda, teď už do břicha, neboť výše nedosáhne, a ukazuje mi obrázkové knížky, které koupila vnoučatům. Vzpomínám si, že mi říkala, že pro ně jde koupit knížky, když se se mnou prve loučila.

„Podívejte, jak jsou krásné,“ rozplývá se nad vazbou. „A ty kresby, to je umění,“ natáčí ke mně knihu. Koupila jich pět stejných. Chválím je. Co jiného mi zbývá. A děsím se pomyšlení, že s ní strávím další dvacetiminutovku. Babička se ale naštěstí spokojuje s ujištěním, že dobře pořídila. Chvíli brebentí a pak se loučí. „Tak dobré pořízení mládenče,“ přeje mi. Strkám jí do vozíku leták. „Dejte to synovi,“ instruuji ji.

„On je slušně vychovaný,“ usmívá se babička a mává rukou. Zřejmě považuje volení národních socialistů za projev slušného vychování. Ale leták nevyhazuje. „Tak aspoň něco,“ říkám si a nenápadně nahlížím za roh, za nějž babička před okamžikem zašla. Je v dáli a leták pořád ve vozíku. „Tak ho snad skutečně nevyhodí,“ nevzdávám se naděje a pokračuji v rozdávání.

A zase je to tady, ten pocit ponížení. Nějaké pako mne sjíždí za to, že jsem se opovážil mu nabídnout leták. „Já vydělávám třikrát co ty, máme dvě vysoké školy a myju se každý den,“ máme chuť za ním křičet. Nezájem. Jsem to já, kdo po něm něco chce. Hlas. Takže jsem pod ním. A on to ví. A spokojeně odchází.

Míjí mne dvě dívky se šarlatovými parukami na hlavách a s košíčky v rukou. Nabízečky parfémů nebo snad mobilních operátorů, neumím určit jejich úmysly. Každopádně je to další konkurence na ulici. Nevypadají nejlépe. Asi je to moc nebaví. Ani mne ne, ale já se musím usmívat. A zadarmo. Ony jsou placené. A usmívat se musí, pouze pokud je kontroluje jejich vypláceč mzdy. Toho nikde nevidím a dívčiny se mračí. Aspoň ty hlavy jim svítí, když ne ústa.

Davy lidí proudí dál kolem mne. Podnikatel v obleku na koloběžce. Pošťačka táhnoucí za sebou vozík plný obálek. Chlap s krekrem v puse, holou hlavou a ve sportovních trenýrkách. Otřásám se zimou. Další mladý bezvýrazný obličej se sluchátky na uších a žvejkou v puse. Všichni jsou potenciálními voliči. Všechny musím oslovit. Ale kolik z nich si leták vezme? A kolik z nich si ho přečte? A kolik z nich se dostaví k volbám? A kolik z nich nám tam ten hlas nakonec vhodí? Ani se mi nad tím nechce přemýšlet. Je to k uzoufání. A už mne to vážně nebaví. Na chvíli zvolňuji aktivní tempo a rozhlížím se kolem sebe.

Policajti v reflexních vestách kontrolují na přechodu. Dvě babičky se snaží přejít přes koleje. Jedna s holí se snaží pomáhat té bez ní. Připomíná mi to rčení o slepém vedoucím hluchého. Tramvaj přijíždí, když jsou ještě na kolejích. Zastavuje, ale doprovází své brzdění ohlušujícím zvoněním. Vjíždí do zastávky. Lidé vystupují a nastupují. Uprostřed schodů muži ve středním věku začíná zvonit mobil. Znám melodii, ale neumím ji pojmenovat.

„Jsem v tramvaji“, ozývá se v MHD obvyklá hláška. Pravda je to však jenom napůl. Je na schodech tramvaje a blokuje lidi, kteří chtějí nahoru či dolů. Někdo do něho strká a muž letí ven. Při dopadu šlape neidentifikovatelnému psovi na ocas. Ten štěká, ale nekouše. Má košík.

Vracím se k rozdávání. Zatímco jsem pozoroval okolí, mé stanoviště mi zabrala postarší komunistka. Nemíním se však svého sektoru vzdát. Je výhodnou křižovatkou mezi tramvajemi, metrem a obchodním centrem. Ani ona ale nemíní odejít. Odhaduji ji na padesát let. Je poněkud svěžejší než já. A také drzejší. Nabízí mi svůj předvolební leták.

„Já jsem konkurence,“ upozorňuji ji.

„To nevadí,“ usmívá se, podobně jako před chvílí slečna z ODS.

„To nikomu nepřijde hloupé nabízet konkurenci svůj program?“

„Asi ne,“ soudím a vzpomínám si na situaci o pár dní dříve. Rozdávali jsme před Obecním domem. Vedle nás byli agitátoři z Topky. Bez zjevnějšího zájmu postávali kolem svého stánku a nikoho neoslovovali. Nechápali jsme to. Tak jsme oslovili my je. Ukázalo se, že nejsou straníky, ale najatými brigádníky. Takoví přesvědčují potenciální voliče těžko. Tak jsme přesvědčili my je. Vzali si letáky od nás a s chutí se do nich začetli. Svoje odložili. Bylo to paradoxní. Četli program konkurence a ještě za to dostávali zaplaceno.

Od komunistky se mi ale nic brát nechtělo. „Já vás přece nebudu volit,“ namítám jí.

„To nevadí,“ dál se usmívá. Jinou odpověď asi nezná.

„Děkuji, nechci,“ odmítám definitivně, ač možná příliš příkře.

Zesmutněla. A jala se mi vysvětlovat svůj smutný osud. Jak je bez práce. I manžel. Dřív měli práci oba. Všeho bylo dost. Nouzi neměli. Vše bylo prima. Jó, nemohli za hranice, ale taky nechtěli. Jen jednou byli v Jugoslávii. Na Mácháč to ale prý nemá.

Zírám. A hlídám si ústa, aby se mi neotevřela. Jako bych se vrátil o třicet let zpět. Kde jsem nikdy nebyl. Nebo si v televizi pustil dobový seriál. Nechal jsem ji vymluvit, vyměnili jsme si letáky a rozloučili se. Bylo mi jí líto. Ze soucitu jsem si její program vzal. A obratem, když to nemohla vidět, jej věnoval popelnici.

„Tak takoví volí komunisty,“ pořád mi to nedocházelo.

Otočil jsem se a málem se srazil s dívkou s deskami v rukou a tužkou v puse. Čekala na můj obrat od popelnice.

„Dobrý den, dotazníkové šetření. Odpovíte mi na pár otázek?“ Sympatická, ale svůj čas nemíním věnovat zadarmo. „Já vám odpovím a vy si ode mne vezmete náš program,“ nabízím jí obchod. Kýve na souhlas. Cop kýve taky. Pár otázek a leták putuje do jejích rukou.

Prima.

Další kočárek! Dnes jich kolem mne projel bezpočet. Babyboom neskončil. Jsou to překvapivě dobří příjemci letáků. Strčím jim ho do košíku, který každý správný kočár má, pochválím miminko, uvážu balonek. Maminka se dme pýchou nad děťátkem, já nad svou vynalézavostí. S tím balonkem na kočáru objede celé město a uvidí ho kdekdo. Tenhle kočárek ale patří cizincům. „Rusové,“ odhaduji. Ale s arabskou krví. Nevadí. Sice nevoliči, ale pronajmout balonku místo na kočárku můžou jako všichni ostatní. Gestikulací pochválím další mimčo a balónek je, kde má být.

„Dobrý den, dotazníkové šetření. Odpovíte mi na pár otázek?“ Ne, není to déjá vu. Jiná dívka, ale stejný dotazník. A stejná úvodní fráze. Jsou dobře vyškolené.

„Už tu byla vaše kolegyně,“ zklamávám tazatelku. „Ale počkejte, dám vám leták,“ nabízím.

„Bez odpovědí ne,“ směje se a odchází. Škoda. Ale co, vezme si ho někdo další.

Ale ne tihle, zkouším jej nabídnout kolemjdoucí dvojici kancelářských krys. Ona v elegantním kostýmku, on ve výstřední kravatě. Vysmívají se mi. Takovým tím nepříjemným, odmítavým, pohrdlivým, zkrátka přehlíživým smíchem. Jako by byli něčím víc. A já pitomcem. Určitým způsobem tomu tak je. Ale možná se smějí straně. Kdoví. Házím je za hlavu. Beztak už za ní prošli.

Leták si bere mladý, kolem jdoucí podnikatel. Zastavuje se na kus řeči. Tentokrát je ale rozhovor přínosný. A krátký. Chápe můj nedostatek času, protože ho sám má málo. Je soukromníkem, ne státním zaměstnancem. Loučí se. „Dobře reprezentujete svou stranu,“ chválí mne.

„Tak doufám, že nás budete volit,“ odpovídám mu.

„Budu,“ letí ke mně slib jako mince k žebrákovi. Úspěch těší.

Slyším vyzvánění kukačkových hodin. Ohlížím se a pozoruji dámu ve středních letech, jak z kabelky vytahuje mobil. Takové vyzvánění jsem ještě neslyšel. Stylové. A užitečné. Připomíná mi, že čas se nachýlil. Rozdávám poslední letáky. Pro dnešek končím. Je devět hodin a davy řídnou. Slušní lidé jsou v práci nebo ve škole. Ostatní nechci soudit. Kolem mne už prochází pouze skupina turistů s rákosovými klobouky na hlavách. „Zřejmě Španělé,“ soudím podle mluvy. Odkud mají ty vietnamské klobouky, netuším. Ale někdo by jim měl říci, že pro tuhle zemi je typické pivo a ne travnaté pokrývky hlavy.

Koukám ven z tramvaje, která mne osvobozuje od předvolebního šílenství. Neidentifikovatelný podnět mi uniká poškrábaným sklem. Vedle stojící babička zachytila můj pohled. „Chuligáni,“ pronáší, ale tak nějak laskavě. Kývám hlavou tak, aby si to mohla vysvětlit podle sebe. Krčím rameny, nasazuji neutrální úsměv. A obracím svou pozornost jinam. Chce si povídat. Podávám jí poslední leták. Ať si čte. Já mám pro dnešek všech lidí tak akorát.