Sedmiden 2

„A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory…

    …vám vlezou všude.“ Všichni se zasmáli a já, abych nevypadal hloupě, také. Asi ne příliš přesvědčivě. Nebyla to má vina. Nikdy jsem nechápal cimrmanovský humor. Kde se ostatní lámali smíchy, já marně hledal vtip. Jedinkrát jsem byl přinucen, takřka fyzickým způsobem, zhlédnout na dvd kompletní hru. Nic. Marně jsem hledal pointu. Napjatě jsem čekal, kdy začne ta sranda. A najednou představení skončilo. Závěrečné titulky se pro mne ukázaly být nejzábavnější částí celé hry. A teď zase ten Cimrman. Znechutil mi trpaslíky.
    Odpor k trpaslíkům si jako těžké břemeno nesu z dětství. Často jsem tehdy cestoval. A projížděl Rozvadovem sem a tam. U hraničních odpočívadel, kde bylo možné koupit skutečně všechno, se tyto postavičky v neuvěřitelném množství vyskytovaly, co mi paměť začala sloužit. Nenáviděl jsem je, neboť jsem mezi nimi vždy marně hledal Sněhurku, do níž jsem byl díky Disneymu zamilován. Vždy jsem doufal, že ji mezi nimi spatřím. Třeba už otrávenou. Abych ji mohl políbením probudit. Ale nikdy tam nebyla.
    Jednou nám takového trpaslíka darovali. Postarší manželský pár ze země za velkou louží. Také projeli našimi hranicemi a na nich se do pidimužíků zamilovali. Z recese jsme ho, bambulu s červenou ponožkou na hlavě, postavili do kouta zahrady. Tehdy jsem svůj vztah k trpaslíkům přehodnotil. Tenhle metrový kámoš byl mým nejlepším fotbalovým trenérem. Cvičil jsem si na něm svou mušku. Ovšem čím více jsem svou techniku piloval, tím více laku on ztrácel. Až jsem ho jednou parádní trefou zabil. Cynicky jsem jeho ostatky pohřbil v sousedově zahradě. Jenom tu hlínu jsem na něho opomněl navršit. Večer jsem kvůli tomu přišel o dezert. A má nenávist k trpaslíkům se vrátila.
    Pak jsem zhlédl Pána Prstenů. A zůstal šokován. Sympatičtí pracovníci s bílými vousy, rudými čepičkami a krumpáči na ramenou byli nahrazeni zuřivým, cholerickým, špinavým, pološíleným zakrslíkem ohánějícím se dvoučepelným kyjem, který se s bytostí své výšky a čtvrtinové šířky vydal bojovat proti zlé říši na východě. Připomnělo mi to budovatelskou pohádku o Pyšné princezně, kde král Miloslav také bojuje proti temnému království. Tehdy však na opačné světové straně. Gimli mi byl zkrátka od začátku nesympatický a můj odpor k němu vzrostl, když mu Tolkienova Sněhurka, kterou pojmenoval Galadriel, darovala tři své vlasy. Staré city se ve mně obnovily a Gimliho zcela zapudily.
    Ale znám i živoucího trpaslíka. Skvělý kamarád. Miluji jeho bezprostřednost. Když hrajeme fotbal a on dá gól, vždy věrně napodobí projevy radosti, jež tryskají z profíků v televizi. Rozběhne se přes celé hřiště a po kolenou s rozpřaženými pažemi doklouže k neexistujícím ochozům. Jenom ty konfety na něho nepadají. Zcela mne uhranul způsobem svého měření. Měří lidi na flašky. Hodí okem a prohodí: „Ta má asi devět flašek“. Ostatně, každý má své způsoby. Exaktní bytost něco či někoho zkoukne a znalecky prohodí „metr šedesát pět“. Méně hnidopišští řeknou „asi jako Lucka“ nebo „o hlavu větší než…“. Mně se slov nedostává, já ukazuji. Dlaní dolů jedu po své osobě, někde ruku zastavím a řeknu: „je mi asi pocaď“. Mé ego mi nedovolí měřit výše než je čupřina mých vlasů, čímž si kompenzuji svůj komplex menších lidí. Není to až tak zlé. Se silnějšími podrážkami se dostanu na 175cm. Ale vždy jsem svým životním souputníkům, souputnicím již méně, záviděl, když dosáhli na poličku s bonbóny bez toho, aby si museli přisouvat židli. V pozdějším věku jsem se jim naopak posmíval za boule na hlavách. Já se ve dveřích nikdy shýbat nemusel.
    Poznal jsem zkrátka mnoho trpaslíků. Cimrmanovy, Disneyho, Tolkienovy, keramické i fyzické. A střídavě jsem je miloval a nenáviděl. Nejnebezpečnějším typem trpaslíka je však ten, s jehož druhem se setkávám s nebezpečně se zvyšující frekvencí. Ten, o němž, respektive, o nichž, pronesl Jerzy Lec památnou radu „Nezlobte se na trpaslíky, že vám okopávají kotníky - oni výš nedosáhnou.“ Tito jsou všude kolem a v mnohých z nás. Podpálí vám dům, aby se mohli v zimě ohřát, a třísknou dveřmi před nosem, když vás potřebují zdržet. Poplácají vás po zádech, ale jakmile je k nim otočíte, tak vypláznou jazyk. Vyšplhají po vás k funkci či pozici a vás přitom potopí o kubík vody hlouběji.
    Tou nejvážnější malostí bohužel není ani zdaleka ona fyzická, nýbrž ta, jež tvoří naše jednání. Je zrádná, neboť nejsme ochotni připustit, že by se tento druh malosti mohl týkat právě nás. Denně na sebe patříme v zrcadle a zapomínáme, že lže a zkresluje. Ukazuje náš pravý opak. Škoda, že neexistuje zrcadlo, jež by nám odráželo náš vnitřek. Ale pravdivě.