Sedmiden 6

Bez lana nad propastí

Řecko se stává Lehman Brothers starého kontinentu. Euro za poslední měsíc vůči dolaru oslabilo o pět procent, akciové indexy padají, cena dluhopisů klesá. Panika z nové finanční krize se šíří a investoři se z trhu stahují. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát nejde o hypotéky, nýbrž o státní dluh. Řecká vláda by potřebovala zhruba padesát miliard eur, aby odvrátila riziko platební neschopnosti. Ty ovšem nemá.

Peloponéský bankrot by pro Evropskou unii znamenal finanční katastrofu a tragickou ztrátu důvěry investorů. Nedopuštění platební neschopnosti Řecka je tak úkolem dne. Ovšem poskytnutí přímého úvěru unijní nařízení neumožňují. Jak tedy Řecku vyprat peníze, aniž by to vypadalo jako dotování jeho dluhů, je otázkou pro mnohé chytré hlavy.

Viníky dnešní situace jsou, kromě samotného Řecka, evropské instituce, které dlouhá léta ignorovaly falšované ekonomické výsledky a data, které Řecko vesele a beztrestně zveřejňovalo, ač si o jejich podvodnosti cvrlikali ptáci na střeše. A Řecko není ani zdaleka jediným případem země, která upravovala data tak, aby mohla přijmout euro. Není také jedinou zemí, které balancuje na hraně propasti. Jenom se zařadilo na čelo fronty, v níž dále stojí Island, Lotyšsko, Litva a Maďarsko. A časem se určitě připojí další.

Evropská unie se ale z chyb svých členských států nepoučila a v kamuflování problémů na Řecko úspěšně navázala. Jak Evropská centrální banka, tak Evropská komise rozeslala předním evropským politickým představitelům a ekonomům důvěrné pokyny, jak o stavu Řecka informovat. Těžko si představit masivnější PR akci. Pokyny jsou dvojího typu – bagatelizovat problémy a zdůrazňovat přijímaná opatření. Konkrétní návody jsou ještě silnější. Řecké vládě, která už nerozlišuje mezi platem a úplatkem, má být vyjadřována důvěra, stejně jako má být zdůrazňováno přesvědčení, že své problémy vyřeší. A že zveřejní pravdivé informace o svém ekonomickém stavu. Tak uvidíme. Jestli to ještě svedou.

Kamufláž je ovšem jednou věcí, reálná skutečnost druhá. A s tou je třeba se vypořádat. A tak byl v evropském byrokratickém velitelství vypracován plán na odvrácení státního bankrotu, zbavení země dluhů a ozdravení financí. Plánovaná ekonomická opatření budou drastická, nezadají si však s politickými.

Evropská unie totiž hodlá využít řecké krize k prosazení centrální fiskální politiky, která konečně sjednotí hospodářské řízení všech členských států unie. Po měnové unii a jednotné měně tak přichází další sjednocovací krok, a to možná dříve, než by leckdo čekal. Možná je tomu však dobře. Takhle aspoň krachneme rukou nedílnou všichni společně. A nezbude nikoho, kdo by na druhého dělal dlouhý nos.

Konec státní propagandy

Duální mediální systém, kdy vedle komerčních médií existují média veřejnoprávní či státní, je reliktem minulosti, který nemá v konzervativně-liberální společnosti obhajitelné postavení. Jeho existence vychází z předpokladu, že jedinec jako osoba je nekompetentní a že je to stát, který má povinnost jej vychovávat. Za tímto účelem zřizuje veřejnoprávní média, která takto označená budí klamný dojem, že jsou odlišná od státních médií a nezávislá na státních institucích. Tento předpoklad je však zcela iluzorní, jak vyplývá například z právního postavení České televize a její podřízenosti Radě ČT, jež je odpovědná Poslanecké sněmovně.

Socialistické pozůstatky jsou přítomné všude kolem nás. Jsou naší součástí. Součástí myšlení každého, kdo se v době před rokem 1989 myšlenkově vyvíjel nebo v tomto prostředí delší dobu existoval. Jen pár jedinců má kapacitu udržovat si nestranný pohled. Na zbytek společnost mocně vplývá. Ať se jí jakkoli bráníme. Veřejnoprávní média jsou však ze zmiňovaných pozůstatků socialismu, snad včetně školství a systému vzdělávání, nejnebezpečnější. Jako všechna média. Neboť pronikají každým aspektem našeho života. A nelze se jich zbavit, chceme-li existovat jako plnohodnotní členové společnosti.

Česká televize si svým radikálním pragmatickým obrácením v listopadu 1989 dokázala v očích veřejnosti zachovat tvář a udržet si auru důvěryhodnosti. Jako instituce. O lidech můžeme pochybovat kdykoli a ať dělají cokoli. Ale Česká televize jako instituce přežila. Nutno dodat – škoda. Protože pokud by utilitaristicky nezměnila kurs, zřejmě by jako veřejnoprávní médium zanikla a transformovala se v komerční subjekt. Nicméně toto se nestalo a Česká televize se dnes těší značně důvěře veřejnosti. A konformní myšlení v nás nám nedovoluje uvědomovat si, že ve skutečnosti je efektivním nástrojem manipulace. O to mocnějším, že si u ní, narozdíl od komerčních televizí, neuvědomujeme její pravý smysl. Zatímco u komerčních médií si jsme vědomi, že jejich jediným cílem je maximalizace vlastního zisku, což se na trhu mediálního odvětví projevuje prodejem hypotetické sledovanosti publika inzerentům, u veřejnoprávních médií může vznikat dojem zcela opačný. A sice, že Česká televize dle zákona vykonává „veřejnou službu v oblasti televizního vysílání“. A my jí to věříme. Že nám chce sloužit. Že chce, parafrází, poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů a přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky. A proto je naše případná ostražitost při absorpci informací otupena. Naše kritičnost umírněna. Náš rozum ukolébán. Protože zde přichází informace a zábava od respektované instituce, které lze věřit, neboť ona přece chce jenom naše DOBRO. Chce nám pomáhat, chce nás vychovávat. Ač toto právo náleží jiným. Rozhodně ne státu nebo jím kontrolovaných subjektů.

Ale utopická vize pokračuje. Česká televize nás chce vychovávat hromadně. Všechny najednou. Chce k nám přistupovat jako k jednotnému publiku. Chce „vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.“

Protože musí. Ukládá jí to zákon. Který je produktem představy, že společnost je masou dislokovaných, nesvéprávných, vyděšených, primitivních, nesvobodných jedinců, které je třeba silou nasměrovat k jejich společnému dobru. Všemi prostředky. A k tomu stát se používá mimo jiné médií. Státních. U nás už veřejnoprávních, aby to lépe znělo.

Za vzdání se této svobody si navíc dokonce platíme. Je to podobné, jako bychom byli nuceni dávat vězeňským dozorcům spropitné za bití. Jsme povinováni odvádět koncesionářské poplatky. Za službu, kterou třeba nechceme, nebo jí nevyužíváme. Je to každoroční daň za pořízení televize. Daň, kterou platíme za to, že jsou zastoupeny zájmy společnosti. Jak absurdní konstrukt. Jako by společnost tvořila jeden celek. Nikoli. Společnost je heterogenní a jsou to politické strany, které mají ze své definice agregovat její zájmy a prosazovat je v rámci pluralitního systému, pokud k tomu dostanou mandát ve volbách. Celospolečenský zájem je ve své podstatě oxymóron, nesmysl snažící se násilně vytvářet iluzi neexistující jednoty.

A konečně je to daň, která na mediálním trhu způsobuje výraznou nerovnost mezi konkurenčními subjekty, neboť zatímco Česká televize má miliardové příjmy zajištěny, jiní o ně musí mezi sebou soupeřit.

Česká televize je ve své současné formě manipulativním, podvodným nástrojem vládnoucích vrstev určeným k vymývání mozků za peníze, jež jí z donucení otrocky poskytujeme. Je zapotřebí ji hodit do konkurenčního koryta. Buď se utopí a uvolní své místo na trhu konkurenceschopným podnikům, nebo se restrukturalizuje a přežije.

Ale pohrobky minulé doby, zatěžující naše mysle i naše peněženky, v našich obývacích pokojích nepotřebujeme.

Elitní socialismus

Existují stereotypy, jež máme v mysli uložené jako neměnné a konstantní. Tvrzení, jež považujeme za axiomy a nad nimiž se kriticky nezamýšlíme, neboť je bereme jako nezpochybnitelně dané. Mezi takové patří i představa, že socialismus je lidová doktrína pro široké masy, kdežto pravicové ideologie jsou elitní, zaměřené k zajištění prospěchu úzkého okruhu vyvolených.

Ideologie socialismu má mnoho podob a časoprostorových projevů. Od raného utopického socialismu přes socialismus vědecký, po jeho extrémní praktické formy v podobě trockismu, maoismu, leninismu a stalinismu. Historie zná britské fabiánství, totalitární podobu národního socialismu, internacionální socialismus, arabskou, latinskoamerickou či africkou verzi socialismu, neomarxismus, či dnes módní třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem. Stále vlivná je Frankfurtské škola či Nová levice. Nelze zapomínat ani na Bachuninův anarchismus.

Podob je mnoho, ale podstata zůstává neměnná. Socialismus neuznává soukromé vlastnictví a staví na silném, centrálně řízeném státu. Na upřednostňování dobra, práv a zájmů kolektivu před individuálními. Socialismus staví na společenském pojetí práce, redistribuci bohatství a nedobrovolné solidaritě. Omezuje svobodu jednotlivce a odnaučuje jej ve svobodě žít, neboť jej činí závislým na státem poskytovaných službách. Chápe stát jako nástroj agregace finančních prostředků, určených, v zájmu zajištění utopické rovnosti, ke svévolnému přerozdělování. Brání občanům nakládat s plody své práce dle jejich svobodné vůle.

Zapátráme-li v paměti a vyvoláme z ní znalosti dějin politické filosofie, snadno identifikujeme, kteří myslitelé měli podobné smýšlení. Byli to především utopisté typu Tommassa Campanelly. Na sklonku středověku Thomas Munzer, či v našem prostředí Táborité. Charles Fourier, Wilhelm Weitling, Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon a Robert Owen, jejichž myšlenky mají kořeny v údajných zápasech dělníků v devatenáctém století. Chvíli po nich pak Karl Marx a Friedrich Engels. Nelze zapomínat na dříve narozené Jeana-Jacquesa Rousseaua, Ferdinanda Lassala, Gracchuse Babeufa a Philippa Buonarrotiho. Na revolučního Vladimira Iljiče Uljanova, tetu Hannah Arendtové Rosu Luxemburgovou či Antonia Gramsciho.

Všem výše zmíněným bylo podobné jediné - hledali nejlepší uspořádání společnosti. Hledali jak ustavit společnost tak, aby sloužila blahu všech. Neboť základní myšlenka teoretiků ideálního uspořádání společnosti je vždy stejná. Člověk je nesvéprávný, neschopný, ubohý tvor, který se nedokáže postarat o sebe sama a potřebuje nad sebou někoho či něco, aby byl šťastný. To je krédo socialismu, jež opomíjí Aristotelovo hledisko, že univerzální uspořádání není možné, neboť je třeba vycházet ze specifik každé jednotlivé pospolitosti.

Ač je idea rovnosti tříd brána jako axiom socialismu, neboť pouze takové východisko může ospravedlnit univerzální cestu k dobru a jeho jednotnou finální podobu, skutečnost je diametrálně odlišná. Je to právě socialistická doktrína, která dělí společnost na nesvéprávnou většinu a úzkou elitu, jež je předurčena, aby vládla. Naproti a navzdory všemu. V konečném důsledku jí však nejde o dobro společnosti, či dělníků. Nýbrž o její vlastní.

Pravicové pojetí společnosti, státu a člověka naopak vychází z předpokladu, že je to jednotlivec, který má na základě vlastního úsudku, vlastních schopností a vlastní svobody dosáhnout svého štěstí. A tím bude dosaženo dobra všech. Ne shora, ale zdola. Pravice je antielitářská, neboť staví na důvěře k jednotlivci. Věří v člověka, věří, že není nesvéprávným tvorem, zvířetem, ovcí, kterou je třeba každé ráno vyhánět na pastvu a hlídat psy. Jako to dělaly či prosazovaly veškeré levicové ideologie lidských dějin.

Pravice věří ve svobodu, levice v otroctví. Pravice věří ve schopnost jednotlivce nalézt své vlastní dobro a ponechává mu k tomu potřebnou svobodu. Levice je naopak přesvědčena, že je vlastníkem poznání o dobru a bere jednotlivci svobodu, aby je hledal. Co kdyby se při pátrání někam zatoulal? Odmítá tak jedinečnost každé individuality a vnímá člověka pouze jako součást kolektivu. Lidé se dle ní příliš neliší a ponechat svobodu omezeným hlupákům by bylo příliš riskantní. Proto se jednotně vydává za pro všechny společným dobrem. Třeba v okovech, ale společně. A každému z něj nadělí stejně. Ač jej třeba konkrétní jednotlivec nechce. To ale levici nezajímá, rozhodováno je kolektivně.

Levice však potřebuje k prosazení kolektivního rozhodnutí moc. Násilí. Neboť zřejmě je v jejích teoretických východiscích něco chybného a společnost není kolektivitou, nýbrž souhrnem jednotlivců. A z nich se někteří brání. A tak je třeba je přinutit. Vypomáhaje si Maxem Weberem, dle nějž je stát držitelem monopolu na výkon legitimního násilí. To se levici nesmírně hodí. A proto buduje silný stát, o nějž, a o jehož moc, se opírá. A ve vykonávání dobra se nezastavuje před ničím, ani před oblastmi zasahujícími do intimity každého jednotlivce. Potřebuje stát dostat do každé oblasti našeho života. Proto postátňuje vše, co může. A časem i to, co nemůže…

Násilí a moc ale nestačí, pro udržení takového zřízení je zapotřebí, aby měl stát značné finanční prostředky. Na řízení, kontrolu a byrokracii. Proto důkladně zdaňuje své občany. Tento zdroj peněz je však vždy omezen. A nakonec vyschne. Margaret Thatcherová se nemýlila, když pronesla: „Problém socialismu je ten, že vám peníze ostatních stejně nakonec dojdou.“

Socialisté se těchto idejí ani prostředků nevzdají. To by bylo jako čekat, že si kapr vypustí vlastní rybník. To nelze. Vypustit jim jej musíme my.