Sedmiden 11

Rudá, nikoli zelená planeta

12.03.2009 14:53

  Západní civilizace se po překonání bezprostřední hrozby materiálního nedostatku, s nímž se její jednotlivé složky potýkaly do začátku minulého století, měla možnost obrátit k budování hodnot post-materiálních. Tato šance byla sice na necelé století přerušena ničivými konflikty, které na sebe braly buď formu ozbrojenou nebo bipolárního napětí, avšak nezmizela. Prostor k budování post-materiálních hodnot, tedy těch, které nejsou motivovány bezprostřední nutností uspokojení základních lidských existenčních potřeb, přetrval.
  Tyto hodnoty, ačkoli na sebe berou různé formy, přesahují naše osobní zájmy a obrací se ke společnosti. Lze mezi ně počítat například ochranu lidských práv, ochranu menšin, ekologii, národní zájmy a nacionalismus, hledání transcendentálních pravd a mnohé další. Tyto zájmy se následně artikulují prostřednictvím zájmových skupin, politických stran, nevládních organizací a podobných entit. 
  Ačkoli každý člověk je ze své přirozenosti a podstaty narozen jako svobodný a může tedy zastávat názory jaké uzná za vhodné (což už nelze absolutně aplikovat na jejich praktické projevy), jen velmi obtížně se může vyhnout pochybám, jsou-li jeho postoje, zejména pokud je konfrontuje s myšlením okolní společnosti, v souladu s objektivní pravdou. Jsou-li navíc názory jednotlivce mimo mainstream, a on se tedy nachází v názorové menšině, hrozí mu pád do takzvané spirály mlčení a podřízení se diktatuře většiny. Post-materiální hodnoty, snad právě tím, že mnohdy na sebe berou abstraktní formu, skrývají toto nebezpečí zmatení a v konečném důsledku ztrátu identity. A to buď osobní, nebo společenství. Ať už se jedná o úzké komunity, či státy nebo dokonce kvantitativně vyšší celky. 
  Jednou z aktuálních post-materiálních hodnot, zejména v našem prostředí často skloňovanou, je ekologie. Je kontraproduktivní zpochybňovat skutečnost, že globální oteplování existuje a probíhá. Tento jev je na základě empirických výzkumů vědecky potvrzen a zpochybňovat jej mohou pouze neznalci, případně příznivci konspiračních teorií. Jinou otázkou, která už není verifikovatelná, je dnes obecně přijímaný axiom, že příčinou tohoto jevu je člověk a jeho ničivý vliv na přírodu. Tvrdím axiom, neboť ekologie a její idea dnes dosáhla již takové síly, že každý, kdo se odváží její východiska, projevy, cíle, závěry či cokoli jiného zpochybnit, je označen za arogantního, hloupého, slepého a zabedněného ignoranta. 
  Zde nastává problém spirály mlčení, kdy se pouze několik jedinců odvažuje veřejně prezentovat názor odlišný. Ten však není přijímán, nýbrž otevřeně zesměšňován. A to nejen názor, který může být jak pravdivý, tak chybný, nicméně v každém případě sám o sobě legitimní, nýbrž zároveň jeho nositel. Objevuje se zde absence respektu vůči člověku jako svobodnému jedinci, obdařenému rozumem a právem jej užívat. A můžeme pozorovat nebezpečnou tendenci absolutizace dalších konkrétních názorů, jejichž zpochybňování vede k ostrakizaci jedince. Tedy novou skrytou formu totalitarismu, a to mnohem nebezpečnější, než její formy, které známe z minulého století, zejména v podobě východoevropských politických režimů. 
  Pro účely tohoto místa je lhostejné, má-li pravdu strana hájící ekologii nebo strana nevidící v ní smysl. Možná se za deset, dvacet let Václav Klaus a menšina zastávající jemu podobný názor na ekologii (k níž se s radostí počítám), plácne přes čelo a uvědomí si svoji chybu. Nebo podobně učiní dnešní většina. Menšiny a většiny se mění. Zásadní zůstává ona svoboda myšlení, aby každý mohl s minimálním externím vlivem patřit do kterékoli z obou skupin, či zůstat nezúčastněným. Ne-li, totalita myšlení zabrzdí rozvoj jednotlivců a následně i celé společnosti. A tato totalita již nastává.