Sedmiden 19

Samozvanci a zaprodanci

06.05.2009 19:20

    Zázrak se nestal, k intelektuálními a morálnímu vzepětí nedošlo, senátoři poslali Lisabonskou smlouvu k podpisu prezidentovi. Parlament jako legislativní orgán, mající jednat v souladu s ústavou a její tradicí, selhal ve své kompletnosti.
Historie se opakuje. Stejně jako v letech 1916, 1938, 1943, 1946, 1948, 1968 tak i v tomto roce se projevuje malost české politické reprezentace. Velikány typu Antonína Švehly či Kamila Krofty bohužel postrádáme. Zato mezi sebou máme mnoho Benešů, Gajdů, Nejedlých, Moravců, Gottwaldů a Husáků.
    O Lisabonu bylo napsáno mnoho, přesto je neustále přítomnou otázka – cui bono? Zajisté je mezi senátory mnoho těch, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti přijetí Lisabonské smlouvy. Mají na svůj názor to nejvyšší právo, ostatně my sami jsme je svými hlasy do Horní Sněmovny poslali. Ti však Lisabon, nový budoucí Mnichov, neschválili. Byl posvěcen hrstkou schizofrenních a labilních jedinců, kteří přistoupili na zastrašování Topolánka, Schwarzenberga, Vondry a spol.
    Je tomu však skutečně tak? Skutečně sedí v lavicích na Malé Straně lidé, kteří jsou schopni zvednout ruku pro něco, o čem ví, že je špatné? Čí je to zájem, a v koho prospěch? Cui bono se opět objevuje.
    Lisabon byl schválen pod tlakem, bez demokratické debaty. Pod hrozbou neumístění na volitelných místech na kandidátkách, vždyť za pár měsíců jsou volby. Pod hrozbou ztráty pozic ve straně. Je výsledkem malosti našich reprezentantů, kteří své osobní partikulární zájmy nadřadili nad dlouhodobé zájmy celku.
    Argument, že nemůžeme jako jediní stát proti Evropě, neobstojí. Spolu s námi není ratifikována Lisabonská smlouva ještě ve Velké Británii, Polsku, Německu, Irsku a Finsku. Jedinečnou možnost projevit se jako suverénní stát jsme promeškali. A slovy Carla Schmitta, národ, který nemá nástroje k tomu, aby se bránil, nemá právo na existenci. Možná nebyl první chybou rok 1938, ale právě 1916, respektive v obecnějším chápání rok 1918.
    Poslední nadějí je Ústavní soud a prezident. První instituce už jednou jednohlasně selhala. Prezident dosud ne. Uvidíme. Tak jako de Gaulle hlásal že odstoupí, pokud neuspěje v referendu, tak i my se musíme spoléhat na konzistenci hlavy státu.
    Plíživý totalitarismus se hrne Evropou. Východního jsme se zbavili před dvaceti lety, a dnes zažíváme déjá vu přicházející z opačného konce. Déjá vu, které je však klamné. Socialismus hlásal své záměry otevřeně. Nový totalitarismus, neosocialismus, užívá nových prostředků. Stejně jako ve čtyřicátých letech si jej znovu zvolíme. Ale tentokrát už to nebude při plném vědomí.

Jedna dvě, čuník jde...

06.05.2009 14:15

    Je to cyklus. Když se dlouho nic neděje, musí se přijít s něčím novým. Válka v Iráku už trvá dlouho, Obama vyšuměl do ztracena, vláda padla před časem, Lisabonu pořád nikdo nerozumí, ekonomická krize už je ohraná - a najednou chybí téma, které by se mohlo řešit. Až to někoho muselo napadnout - prase! To je ono! Prase nemá nikdo rád. Pro muslimy nečisté, pro Židy není košer, v Jižní Americe ho považují za podřadnou stravu, v Africe by za něj byli vděční, ale stejně ho nemají, ... nikomu vlastně nebude chybět …a oběť se nakonec přece jenom našla!
    Svět je vlastně nudný. Když zrovna není olympiáda nebo nějaká zajímavá genocida, tak masám chybí Neronovy hry. Co potřebovala globální média, aby upoutala pozornost, nebo takzvaní "nadnárodní politici", aby pozornost naopak odpoutali? Prase, obyčejné prase, které nikomu neublížilo. Prostě na člověka párkrát kýchlo a teď za to platí.
    V Egyptě jich je kvůli jejich mexickému kolegovi odsouzeno k hrdelnímu trestu čtvrt milionu. Za nic nemůžou, ale patří křesťanským farmářům, jimž se takto vláda mstí za to, že se pětkrát denně neobracejí k Mecce.
    Farmaceutické firmy si mnou ruce, zase mohou státům prodávat drahé léky, které se namnoží ve skladech, aby se ukázaly být neúčinnými, zbytečnými, či dokonce infekčními. Kolik se za ptačí chřiupky nakoupilo Tamiflu, a kolik ho bylo reálně třeba? A světe div se, je tu nová hrozba - ale Tamiflu pomáhá! Kupte si ho! Kupte, ať ho lékárny nemusí za rok, či za dva vyhodit. A my mezitím vytvoříme nový lék! Lepší! Účinnější! Ale zatím – jedině Tamiflu! Ten je nejlepší!
    Už potkávám občany v rouškách, s panickými pohledy na mne vrhají zrak, když vytahuji kapesník. Jako bychom všichni byli vrahy, číhajícími, na koho vyplivnout své smrtelné bacily. Panika a strach se dobře prodávají. A my jsme nepoučitelní. Není to tak dávno, co nás děsila SARS. Není to tak dávno, co nás děsila ptačí chřipka. Na loňské Velikonoce takřka nebyla vajíčka, jak se vybíjely kvočny. A papoušci s nimi. Ovšem sovy ne, ty ne, ty nemohou přenášet nákazu, vždyť jsou chráněné! Demagogie moci je tak komická. Je větší šance, že zemřu při houpání se na židli, než na prasečí chřipku. Ale pro jistotu si půjdu koupit roušku a kontejner Tamiflu, přece jenom, co kdyby … vždyť nám po půl roce opět zaručeně hrozí další pandemie!