Sedmiden 21

V Manchesteru nemají manšestr a v Parlamentu neumí číst!

24.05.2009 17:18

    Neopatrné slovo nás může přivést před soud. Nebo do blázince. Zničit kariéru, urazit přítele. Můžeme kvůli němu vyletět ze školy nebo být vyhozeni z vlastního domu. Můžeme kvůli němu zaplatit miliony nebo životem. Nebo svobodou.

    Právní řád na tuto záludnost shluku písmenek naštěstí pamatuje a dbá jak na přesné formulace zákonných norem, tak na jejich jednoznačný výklad. Bohudíky. Slovíčkaření má přece jenom svůj význam, ač obvykle vyvolává negativní konotace. Ale teď se nám hodí.

    Podle čl. 63, odst. 1, písm. b Ústavy ČR prezident republiky ratifikuje mezinárodní smlouvy. Není tedy podepisovacím strojem, podškrabujícím každý papír, který mu přinese parlamentní poslíček. To bychom si rovnou mohli pořídit prezidentské razítko (jaké měl TGM) a obdařovat každý cár papíru inkoustem. Vlastně bychom prezidenta rovnou mohli nahradit tiskárnou.

    Naštěstí Ústava používá explicitních terminologických vyjádření. Parlament pouze souhlasí s ratifikací. Bez ní prezident nemůže žádnou mezinárodní smlouvu podepsat. Ale žádný poslanec či senátor (pardon ani poslankyně či senátorka) nemohou prezidenta k ratifikaci přinutit. Nemají k tomu kompetenci. Ta náleží hlavě státu. Proto vážení parlamentní takyprávníci – přečtěte si Ústavu. A zamyslete se, z čeho vlastně chcete prezidenta obvinit. Z vlastizrady, či velezrady? A nejste to nakonec vy, kdo kácí demokratické pilíře?

Topolánku, Paroubku – zůstaňte si na dvorku!

20.05.2009 10:57

    Je to až děsivé, ta dezorientace. Buď mě podcenili, nebo přecenili. Buď jsem blázen, nebo je to tak míněno. V ulicích města se prodírám mezi billboardy, plakáty, letáky a prospekty a nevím jaká to strana je na nich vlastně propagována. Jedny jsou modré, druhé oranžové. Ale některé oranžové očerňují Paroubka, některé modré Topolánka. Nemluvě o zelených, které jsou ještě rozmanitější. Co tedy říká kdo a jak tomu mám rozumět já?

    Éra politických osobností je u konce. Pryč jsou časy, kdy Thatcherová a Reagan a dříve Bismarck, Metternich, Disraeli, ale i Švehla a další, hlásali ideje, za kterými si stáli. A mohli stát. To skončilo. Ideová vyprázdněnost je dnes charakteristickým rysem nejen české, ale i celoevropské politiky. Už není důležité mít myšlenky, směr, cíl – ale sehnat voliče. A tak se strany stávají nečitelnými, neboť co jednoho dne proklamují, druhý den popřou. A ospravedlňují své manévrování vůlí voličů.

    Tyranie většiny a zkáza demokracie, selhání intelektuálů a provádění vůle mas. To jsou jednotící prvky politiky dnešní doby. Co pak zbývá těm u kormidla, než útočit na sebe navzájem? Hlásat zásady? Ale jaké, když se zítra změní? Ale protivník nemizí, je všudypřítomný. Díkybohu. Aplikujeme zde v praxi Nietzschův model moci. Moc roste, pokud se může vymezovat vůči moci jiné. Tak roste nadčlověk, ideální ztělesnění panské morálky. V jednom se však Nietzsche mýlil. U nás nevznikají nadlidé, ale Topolánkové, Paroubkové, Bursíkové a Rathové. Nadpolitici. Jsou nad zákony. Jsou nad voliči. Jsou nad ústavou. Jsou nad slušností a korektností. Jsou nade vším. V aurách nebeských. Mimo realitu.

    Můžeme se smát Kateřině Jacques, že se nebyla schopna vymáčknout, když se jí Kraus zeptal na biomasu. Můžeme se rozčilovat nad Rathem, že ignoruje soudní verdikty. Můžeme odsuzovat Paroubka, že je hegemonem posedlým touhou po moci. Můžeme zatracovat Topolánka, že zradil v evropské orientaci. Ale v konečném důsledku se takto smějeme, rozčilujeme, odsuzujeme a zatracujeme - sebe samé. Neboť to byly naše hlasy, které jim umožnily takto vládnout. A jsou to naše hlasy, které nám určují naši budoucnost.

    A do dalších voleb půjdeme zrovna tak. Hodit lístek ODS nebo ČSSD. A pak znovu nadávat. A smát se. A odsuzovat. Sami sebe a svou neskonalou hloupost … a naivitu.

Trpká svoboda a sladké otroctví

19.05.2009 08:50

    Míra pravděpodobnosti, že by prezident Klaus Lisabonskou smlouvu podepsal, je značně nízká. Přesto jejím odpůrcům nedává spát myšlenka – a co když ano? Co když Klaus podlehne? Nebo ho evropské čachry machry vyšachují z partie a Lisabon bude přese vše ratifikován? V takovém případě se nabízejí dva katastrofické scénáře. Jeden nelibější než druhý.
    Ač to mnozí neradi slyší, Evropská unie nemůže vytvořit funkční stát, o což se Lisabonská smlouva latentně pokouší. Množství etnik, národů, jazyků, kultur, dějinných podmíněností a dalších heterogenních prvků neumožňují, aby podobný kvazistátní útvar dlouhodobě existoval. Evropské dějiny jsou přehlídkou sporů, stěhování, chaosu, zvratů a válek. A zůstanou takovými, ať si vytvoříme jaké organizace chceme. Zkrachovala Atlantická charta, neuspělo OSN, Helsinská konference nenaplnila své ambice. Konflikty v Evropě byly a budou. Ať to nyní vypadá jakkoli.
    Stačí se podívat na dílčí ukázky – například Jugoslávii. Malé balkánské soustátí se záhy po pádu komunismu rozpadlo krvavou válkou, jakmile přišlo o pilíře, na nichž stálo. Zejména komunistickou stranu, Tita, relativně úspěšnou ekonomiku, silnou armádu a strategickou pozici mezi bipolárními bloky. A Evropa se svých pilířů vzdává nyní.
    Zárodky potenciálních konfliktů jsou na více místech v Evropě: Gibraltar, Severní Irsko, Baskicko, Katalánsko, Podněsteří, Gagauzská republika, Kypr, Makedonie a Řecko. A takto bychom se mohli přesunout na Kavkaz, geograficky stále patřící do Evropy, a na konflikty zde přítomné. Ať už se jedná o nedávný konflikt v Jižní Osetii nebo Abcházii, Čerkeskou autonomní oblast, Ingušsko, Čečensko, Dagestán či Náhorní Karabach. Je iluzí se domnívat, že Evropa se nemůže znovu ocitnout ve válce. Ohnisek je mnoho a války jsou nedávné. A od té světové uplynulo pouze několik, z hlediska historie bezvýznamných, desetiletí.
    Tyto konflikty se mohou projevit v okamžiku, kdy budou v novém světovém řádu centrálně řešeny, bez reflexe specifických místních podmínek, při absenci aplikace principu subsidiarity. Ekonomická krize, která bude trvat ještě několik let, k tomuto nepřidá. Vytvoření nové Evropy zákonitě doprovodí krach a s ním ruku v ruce jdoucí chudoba, frustrace, nárůst místního nacionalismu, chaos a anarchie.
    Nebo je zde druhá možnost. Tyranie menšiny, jak se jí obával Alexis de Tocqueville. Vláda Raymonda Arona držící hegemonii moci a užívající jí k totální kontrole jednotlivce. Nový totalitarismus, násilím udržovaný disfunkční útvar. Nové otroctví … které si sami zvolíme. Absence dialogu, na němž dle Hannah Arendtové stojí spravedlnost a politické jednání.
    Letos je to 233 let, co zvolal v předvečer boje amerických kolonií za nezávislost Patrick Henry: „Give me librety, or give me death!“ - „Dejte mi svobodu nebo smrt!“ Je krásné zemřít v boji za svobodu, lépe než se podvolovat otroctví. Ale ještě krásnější je této možnosti předcházet. Tyto dny, týdny a měsíce jsou poslední šancí, jak si zachovat svobodný život, o který se při pádu železné opony bojovalo a který se nyní, slepým hnáním se do násilně unifikované Evropy, (která už není tím vysněným Západem, o kterém se blouznilo ve frontách na banány) rozplývá před naším zaslepeným zrakem.
    Pokud ratifikace projde, pak už zbude pouze volba mezi větším či menším zlem – životem v otroctví nebo Camusovou hrdinskou smrtí … Ale lepší je žít.