Sedmiden 22

Hlasuji pro paroubkovné

27.05.2009 15:48

    Škoda Auto se musela pořádně zapotit, než dokázala přesvědčit poslance, aby v jejím zájmu zvedli ruku pro šrotovné a stiskli osudné hlasovací tlačítko.
    I prostý selský rozum stačí na jeho odmítnutí.
    Šrotovné je výhradní podporou jednoho segmentu průmyslu a diskriminační vůči jeho ostatním částem. Znamená nelegitimní vynakládání daní občanů na podporu automobilového průmyslu, místo aby byla ekonomika opět nastartována snížením daní.
    Šrotovné jako populistický nástroj mající za cíl stimulovat ekonomiku je z dlouhodobého a makroekonomického hlediska tragickou chybou. Stát jím zvyšuje výdaje státního rozpočtu a do budoucna se vystavuje riziku propadu příjmů z DPH. Neboť lze předpokládat, že kdo si auto díky šrotovnému koupí dnes, koupil by si ho za čas stejně. Pár desítek tisíc až tak úžasným stimulem není, aby nás přinutil koupit si z rozmaru nové vozítko. A kdo na podobné rozmary má, toho šrotovné beztak nepřesvědčí. A tak stát pouze snižuje své aktuální příjmy, které by v budoucnu beztak, ve zvýšené míře, obdržel. Připravuje se o ně. Připravuje o ně nás.
    Kromě tragických následků na ekonomickou rovnováhu a fiskální politiku hrozí šrotovné zvýšit zadlužení domácností, dnes už beztak neúměrně vysoké. Aspoň exekutorské firmy tak budou nabírat nové zaměstnance. Ale až bude šrotovný impulz u konce, potenciálně vzniklá pracovní místa stejně opět zaniknou. Jakákoliv. Zákonem trhu. Zadluženost poroste, neboť na okamžité využití této neočekávané nabídky má dnes málokdo připraven dost velký svazek bankovek pod polštářem. Zřejmě si tak na nové auto bude muset půjčit. Nebo spotřebovat své rezervy. Což se zákonitě projeví v jiných tržních odvětvích. Kdo si půjčí na auto, ten už si nekoupí dovolenou, jazykový kurz, televizi, apod. Stát tak opět socialisticky pouze přerozděluje. V tomto případě poptávku. Zisk se ale nevytváří. Pouze se přesouvá k těm, kteří si jej dokáží vylobbovat.
    Nerovnováha na trhu, způsobená zmíněným umělým přesunem poptávky, může v střednědobém horizontu vyústit ve výrazný převis nabídky nad poptávkou v jiných tržních segmentech a v konečném důsledku tak vést až ke krachu určité množiny firem či celých odvětví. Zabránění přirozené katarze trhu navíc vyústí v nevyčištění jeho prostředí a v ponechání dysfunkčních firem v jeho rámci. Toto krizi nejen nezvrátí, ale v dlouhodobé perspektivě může vyvolat i degenerativní konsekvence.
    A nakonec, až si všichni potenciální kupci nové auto s podporou šrotovného koupí, se vrátíme tam, kde jsme byli na začátku. Nutnost řešení se pouze o čtvrt až půl roku posune. S tím rozdílem, že automobilkám nasypeme z vlastní kapsy peníze, které jsme chvíli předtím, v mnohem větší míře, státu odvedli na daních.
    Nemám zájem o to, aby si díky mým daním Škoda Auto jednorázově připsala vyšší obrat, strana kterou nevolím vyšší volební zisk a stát v němž žiji vyšší rozpočtový deficit.
    Ale pokud už to tak má být, budujme aspoň socialismus pořádně. Parafrází Miroslava Kalouska zaveďme pro sklárny tříštné, pro pily pilinné, pro textilky trhovné, pro jídelny zkažné. A pro politiky debilné,…

Socialismus s loupeživou tváří

26.05.2009 15:14

    Doktrína socialismu je založena na institucionalizované krádeži. Využívá politických prostředků k tomu, aby neúměrným daňovým zatížením získávala od občanů peníze a následně je redistribuovala. Zatímco nesocialistický stát užívá získaných prostředků k výkonu legitimních státních funkcí, zejména k vymáhání práva, obraně svobod občanů, vynucování spravedlnosti, ochraně suverenity a udržování řádu ve společnosti, socialismus chápe stát jako nástroj agregace finančních prostředků, které pak svévolně přerozděluje. V zájmu zajištění utopické rovnosti v duchu Fouriera, Saint-Simona či Weitlinga. Kastuje tak lidí na okrádané a obdarovávané. Jako novodobý loupežník typu Robina Hooda či Jánošíka.
    Toto přerozdělování zaštiťuje tezemi o solidaritě a pomoci lidem v nouzi. Těm, kteří se narodili jako méně šťastní. Krásná myšlenka, pokud je postavena na svobodě. Pokud dáváme ze svého a nikoli z cizího. A nesledujeme tím své partikulární cíle. Socialismus nás zdaňuje, aby naše peníze přerozdělil klientům svého sociálního systému. Svým voličům. A na oplátku chce hlasy. To není solidarita. To je obchod. Obchod s kradeným zbožím.
Vysoké daně, které jsou pro zřízení založené na této doktríně charakteristické, neboť socialistický stát potřebuje na své projekty neúměrné finanční prostředky, ničí ekonomickou výkonnost. V socialismu ekonomika zdaleka neroste tak, jak by mohla, neboť vysoké daně ničí produkci, investice, efektivitu a celkový ekonomický výkon. Jsou tak popírány deklarované socialistické cíle, neboť pouze kroky vedoucí k prosperující ekonomice, jsou vpravdě sociální. Čím více bohatství je vyprodukováno, tím více ho je k dispozici pro celek, tedy i pro chudé. Čím větší objem, tím větší podíl pro jednotlivce. Určitě větší, než když se malý objem pouze přerozděluje.
    Ničením principu soukromého majetku, v demokraciích pod záštitou legitimního výběru daní, ničí socialismus svobodu. Bere občanům to, co sami od sebe vyprodukují. Brání jim tak nakládat s plody své práce podle jejich svobodné vůle. Tuto skutečnost obhajuje tím, že lidem vrací jejich daně ve formě služeb – které si však sami zaplatili, o něž mnohdy vůbec nestojí a jejichž realizace spolkne mnohé další prostředky. Nikdy tak lidem plnohodnotně nevrátí, co jim daněmi vzal. A o tom co jim dává, rozhoduje sám, opět je obírajíce o svobodu. O svobodu volby, co za své peníze chtějí.
    Socialismus nás konečně nejen svobody zbavuje, ale odnaučuje nás i ve svobodě žít. Stáváme se závislými na jím poskytovaných službách. A přicházíme tak o občanské ctnosti, které pro svůj svobodný život potřebujeme. Dělá z nás otroky a děti, neschopné zodpovídat za svůj vlastní život a své skutky. Buduje nové otroctví. Orwellův svět.
    A co je nejtragičtější – sami jsme ho do svých domovů pozvali. A už se ho nechceme vzdát. Zvykli jsme si na něj. Je příjemné nechávat se opečovávat. Jako děti. Které nikdy nevyrostou.

Nikde žádné stání, všude divní páni

25.05.2009 19:30

Kdo by neznal mého Velkého bratra? Rodiče mu dali to nejdražší jméno na světě. Každý den si čte moje maily. Když něco hledám, vždy to najde dříve než já. Kamkoli se chci ve světě podívat, on mě tam zaveze. Mohu mu svěřit veškeré své fotografie a on mi je uschová nedotčené. Když potřebuji knihu, ochotně mi dojde do knihovny. A pro akademické práce rovněž. Neustále mě informuje o počasí. Vždy je připraven říci mi nový vtip. Ví o všem co se ve světě děje. A není skoupý na slovo. Vždy mi dokáže převyprávět vše, co jsem mu kdysi sdělil. Je všemocný. Dokáže skutečně vše. A co je nejlepší – je velkorysý. Nic za to ode mne nechce! Mám vážně bezvadného bráchu…
    Ale včera mi maminka řekla, že v životě není nic zadarmo. Že dokonce ani kuře zadarmo nehrabe. A začal jsem se bát. Můj brácha o mně ví všechno. Vždy jsem mu věřil. Nic jsem před ním netajil. Se vším jsem se mu svěřoval. Ale co když není můj? Není adoptovaný? Nebo já?
    Co když mne zklame?
    Co když má další bratry, lepší než jsem já? Kteří se o něho starají lépe? A za jeho obětavost se mu občas něčím odvděčí?
    Už jste někdy zažili tu situaci, kdy jste na internetu našli fotky, o kterých jste netušili, že je viděl někdo kromě vás? Nebo fotky, o nichž jste netušili, že vůbec existují? Už jste se někdy dočetli o věcech, které měly zůstat utajené nebo které se nikdy neodehrály? A které internetový robot precizně našel a neomylně přiřadil k vašemu jménu? Nebo jménu vašeho dvojníka?
    Orwell by se radoval. Ale narozdíl od jeho světa, v tom našem nelze nepříjemné informace spálit. Náš společný bratr totiž na nic nezapomíná. A cokoli jsme dokázali smazat, si ze svého archivu bez problémů znovu vyvolá. A připomene nám, kde jsme to v onen večer byli, s kým jsme pili a jak jsme se veselili. Rodině, přátelům, šéfovi,… komukoli. Náš bratr je sdílný a před nikým nic nezatajuje. Má pouze jednu chybu. Je důvěřivý. Věří nám, věří všem. A posílá dál cokoli mu kdokoli sdělí. Důvěřivě. Ničivě.
    Měl bych se s ním soudit. Pro pomluvu. Ale nevím kde je. Je všude a nikde. A je to můj bratr. A já ho mám rád. Nemohu bez něho žít. Potřebuji ho. Musím na něho spoléhat. A věřit mu. Že mne nikdy nezradí.