Sedmiden 25

Staří vůdci, nová trika

20.06.2009 21:01

    Starého psa novým kouskům nenaučíš. Ani když mu koupíš nový obojek. Staré pravdy v nové době stále platí. A v tradicích je moudrost, kterou si sexy mozek Paroubek nepřipouští. Místo osvědčených axiomů se pokouší o jiné. Oblbnout voliče. Spoléhá na své poslušné stádo hledající sociální jistoty, které doplňuje o nová jehňata vábničkou blonďatých slečen v upnutých tričkách s nápisem „socdem is sexy“.

    Líbivý obraz dokáže pozlatit zpráchnivělý obsah. Ale není všechno zlato co se třpytí. Staří kádři Bublan, Škromach, Zaorálek, Jandák, Jičínský, Křeček, Urban, Vlček, Štěch, kakaový Mike Kraus a spol. se sice mohou obklopit lepými divami, prodávajícími se za pár pětek na hodinu, ale podstata zůstává stejná. Ani moderní tvář strany, formovaná Tvrdíkem, Dimunem a jejich nohsledy nedokáže orwellovsky spálit historii, čítající skandály typu dálnice D47, Unipetrolu, Diag Human, SPA, biolíhu, Srby, Grosse, Krause a dalších.

    Ani sociální přerozdělování, antidiskrimnační zákon, šrotovné, Lisabon a další schválené perly dosud nedokázaly obrátit stádo jiným směrem. Natož aby udupalo svého vůdce se sexy mozkem v čele. Inu, když nám Jirka na billboardech slibuje jistoty a prosperitu, zřejmě ví, o čem mluví. Má své jisté. Své důchodce a nezaměstnané, kteří pod ním s jistotou prosperují a na oplátku svými jistými hlasy pro ČSSD zajišťují prosperitu Paroubka. A ten se tak zvesela může obrátit s novými vábničkami na dosud nezkrocená stáda, pasoucí se v tomto slzavém socialistickém údolí. Nenabízí jako praotec Čech mléko a strdí, nýbrž blondýnky, brunetky, zrzky a černovlásky. A ovečky přicházejí a poslušně se zařazují do stáda. Vzhůru za vůdcem! Proč by ne, když mají tak krásné pasačky. Nebo pasáky?

    Když nad tím tak přemýšlím, možná měla nakonec Péťa pravdu. Možná že na ČSSD je atraktivní skutečně pouze Paroubkův mozek. Jinak si to nedokážu vysvětlit.

Nové Angeliny

20.06.2009 17:35

    V dlani mi zůstal velký červený knoflík a v hlavě směs úžasu a znechucení. Lokálem dosud zněla ozvěna dveří a hlavy podnapilých hostů se v směšných úhlech nakláněly ke mně. Stál jsem jako prvňáček na stupínku a nebyl schopen slova. Několik nekonečných vteřin se nic nedělo. I ta moucha zůstala viset ve vzduchu. Tu se otevřely vstupní dveře a vstoupivší návštěvník prolomil kouzlo okamžiku. Hosté se vrátili ke svým konverzacím a já ztěžka usedl na prázdnou židli.
    Hlavou mi proběhl podobný obraz. Jako v déjà vu. Od řečnického pultu v Senátu odchází žena s pánskou kravatou kolem šíje. Předseda branně-bezpečnostního výboru jí džentlmensky otevírá dveře. Odměnou je mu propalující pohled a vodopád slov, po němž zůstává jako zkamenělý. A ještě dlouho poté co zaniká klapot podpatků kuloárními chodbami, drží neschopen reakce veřeje dveří. Průvan mi smetl poznámky na naleštěné parkety. Tehdy jsem se mu v duchu smál. Teď jsem se mohl smát sám sobě.
    Feministky. Nikdy bych nečekal, že mne setkání s jednou z nich tak zasáhne. Snad to bylo onou nečekaností. Chovala se normálně. Smála se, diskutovala, žertovala. Mladá, krásná, inteligentní, schopná a sebevědomá. S pevnými názory a persvazivními schopnostmi. A přesto … Zvedla se jako první. Dokončovali jsme zahraničně-politické komuniké, když se omluvila pozdní hodinou. Hledala kabát. Nalezl jsem jej dříve a navyklým způsobem jej pozvedl, aby se mohla pohodlně obléci. V příští vteřině mi jej s úžasně patrnou zuřivostí vytrhla, zasypala mne neznámými výrazy a jako Fiona vystřelila ze dveří. Jen ten červený knoflík mi z onoho kabátu zbyl. Vložil jsem jej do kapsy. A usedl.
    Vždy když na něj pohlédnu, napadá mne poslat zastánkyně rovných šancí kopat uhlí do dolů. Mezi kulky do první linie. Nechat je na palubě až budou volat „Ženy a děti první!“ Nebo je jednoduše nechat řídit podle mapy. Či vraždit bezbranné pavouky. Možná si pak uvědomí, že nějaké rozdíly mezi námi přeci jen existují. A já se nebudu muset bát podávat kabáty, otevírat dveře, chválit šaty či váhat přede dveřmi, které toalety jsou určené pro mne.