Sedmiden 26

Zloděj Facebook

28.06.2009 12:46

    „Dohodnem se na facebooku!“ byla poslední slova, než se zavřely dveře a monotónní hlas oznámil název další stanice. Před rokem bychom se dohodli v kavárně, doma, v parku nebo aspoň přes telefon, kde je slyšet hlas a emoce. A dnes? Jako by už nebylo přátel, ale monitorového shluku nul a jedniček.
    Jako bych žil v jiném světě. Tak o patnáct let mladším. To stačilo říci „ve dvě na hřišti“ a bylo vyřízeno. Ve dvě byli všichni na místě určení. 
    Neplatím vysoké telefonní účty. Nerozesílám desítky emailů denně. Messengera se mi z Windows podařilo odstranit a nemám dokonce ani ICQ. Nemohu komunikovat, když někomu nevidím do tváře. Ale facebooku jsem se ubránit nedokázal. Je jako mor, virus, povodeň. Zaplavuje vše, co znamená moderní svět. Kdo na něm není, jako by neexistoval. Pokud nejsem součástí skupiny IIPS, tak ke mně nedorazí pozvánka na politologické sympozium. Pokud nejsem členem skupiny 8.A, tak ke mně nedorazí pozvánka na třídní setkání. Dříve mi kamarád vždy pár dní předem zavolal. Dnes už ne. „Bylo to přece na facebooku!“ nechápal mou absenci na posledním setkání.
    Asi jsem staromódní, ale spoléhám na klasická přátelství. Ta osobní. Ne univerzální. Na facebooku je to snadné. Každý se chce skamarádit. A člověk klamně podléhá iluzi, že ta obrazovková ikona je jeho přítelem. Protože klikla na poslání pozvánky. A my ji přijali. Hotovo – přátelství uzavřeno. A hurá na další! Ale kolik jich skutečně známe? Ten prokletý systém ničí naše vztahy. Vykutáleně se nazývá komunikační technologií, aby zastřel fakt, že právě kvůli němu jsme tuto schopnost ztratili. Nazývá se sociální sítí, ale co je na ní tak sociálního? Není jeho vyhledávanou výhodou spíše anonymita? Lákadlo, že můžeme jednat s kým chceme, bez jakéhokoli rizika, že dostaneme do nosu?
    Ale ano, proč ne. Skvělý nástroj na ukázání fotek. Mně se ale vybavují ty chvíle u krbu, kdy mi rodiče ukazovali fotky z dětství. Teď dostávám odkazy. Shluky písmen a čísel.
    Díky facebooku jsem nalezl lidi, jež jsem považoval za dávno ztracené. Sáru z Denveru, Zacharyho z Atlanty, Melissu z Portorika, Samanthu z Kolumbie, Reeda z Kanady, Raniu z Řecka. Ale ty všechny jsem znal osobně. Mluvil s nimi, bavil se s nimi, přátelil se s nimi. Osobně. Smutným mementem facebooku jsou seznamy přátel, které známe pouze z jejich profilů. Z profilů, jimž musíme věřit. Věřit, že dotyčná se jmenuje Šarlota, je blondýnka a studuje na konzervatoři. A není tlustou uklízečkou z Horní Dolní. Věřit, že dotyčný je managerem a ve volném čase zachraňuje velryby. A ne ukrajinským dělníkem, závislém na levné vodce.
    Je to tak lákavé, sdělit celému světu něco o sobě. Škádlit své ego domněním, že informace o nás každého zajímají. Že jsme důležitými. A zřejmě tomu tak skutečně bude. Když na aktualizované stavy typu: „jdu spát“, nebo „právě jsme se probudil“, „jdu do ledničky pro pivo“, „poslouchám nový singl od Avril“, „mám hlad“ dokážeme zareagovat desítkami způsobů. Ale mne skutečně nezajímá, že se někdo právě vrátil ze sámošky, jde se vyčůrat a pak si pustí film. V osobním rozhovoru by se toto nestalo. Protože bych nudou usnul.
    Odcizujeme se sami sobě. Už spolu neumíme komunikovat a životy se nám tím převrací naruby. Pokud nejsme na facebooku, přicházíme o přátele. Ale přicházíme o ně tak či tak, ať už si na té prokleté síti profil zřídíme, nebo ne. Už nechodíme do kaváren, na koncerty, do klubů a parků, ale na internet. Žijeme ve virtuálním světě. A stáváme se virtuálními lidmi. Existujícími pouze ve virtuálních představách. Ne v těch reálných. Nepoznáváme se navzájem. A ztratili jsme tak zábrany. Stud před sebou samými vedoucí nás ke snaze chránit si své soukromí. Říkáme o sobě vše a věříme všemu, co tam je. Skálopevně. Vždyť jsou to naši přátele… a na facebooku se nemusí lhát, vždyť se mezi sebou neznáme. Nebo známe?
    Připomíná mi to volejbalové zápasy mých spolužáků. On-line zápasy. Místo aby vyšli z kolejí tak přes wi-fi připojení soutěžili, kdo umněji namačká na klávesnici příslušná tlačítka a zasmečuje. Nazývali to sportem. Já pitomostí. Náhražkou, alternativou. Jako když se za války pila melta místo kávy.
    Dosud jsem nepodlehl kouzlu facebooku. Přihlašuji se tak jednou za týden – protože musím. Žiji ve světě který mne k tomu nutí. Ale nenechám se jím sežrat. A tak odklikávám pozvánky, žádosti o přátelství, návrhy skupin, pročítám zprávy a rychle se odhlašuji. Protože nechci ztratit ty časy, kdy jsem mohl prokecat celý den u jednoho stolu s jednou osobou. A nepovažoval jsem ten čas za ztracený. A můj protějšek také ne. U facebooku jsou mé pocity opačné.

Diskriminujme diskriminační diskriminaci

27.06.2009 19:02

    Po šrotovném nám v rychlém sledu do právní soustavy přibyl nový produkt sociálního inženýrství. Antidiskriminační zákon. Od toho času se bojím vejít do McDonaldu. Ježto tím diskriminuji KFC. A také Subway, Burger Kinga a každého prodavače párků, kterého má peněženka mine bez zeštíhlení. Zůstávám tedy raději doma a vařím si sám. Ale ani zde té zhoubě neunikám. Když si nakoupím potraviny v Tescu, zažaluje mne Billa, Albert nebo ta milá paní, u které jsem si každé ráno kupoval rohlíky. Je to děs. Necítím se o nic svobodněji ani nediskriminovaněji. Ba naopak. Iluzorní pluralita možností se mi smrskla na nulová východiska.
    Donedávna jsem diskriminaci považoval za přirozenou součást svého života. Vždy jsem si při rozhodování mohl z několika možností vybrat jedinou. A najednou to nejde. Diskriminoval bych ty ostatní. Takže při hledání nájemce budu muset spoléhat na to, že bude jenom jeden. Jinak mne ostatní zažalují, že jsem je při výběru diskriminoval. Už si nebudu moci dělat se svým soukromým majetkem co chci. Už si nebudu moci vybrat z nejlepší nabídky. Radši se budu konkurenci vyhýbat. Budu mít nižší zisk. Trhu to moc neprospěje. Ale co, je to lepší než bručet v base.
    Nevím jak to budu dělat, až půjdu na fotbal. Když budu fandit Spartě, budu diskriminovat Slavii. A pivo v kelímku si budu muset koupit v každém bufetu na stadionu. Jinak mne legislativa požene před spravedlnost. Tahle blokace svobodné směny už mne vážně začíná vytáčet. Nemohu si vybrat podle sebe. Nakonec si budu muset vybírat jako všichni ostatní. Hlavně nevyčnívat z davu. Držet hubu a krok. Jinak přes ni dostanu. A nohy mi podrazí.
    Co po mně ten stát vlastně chce? Máme rovná práva? Máme. Kdyby nebyla, prosím – ale takto? Tento legislativní zmetek nehledá rovná práva, nýbrž rovný výsledek. Rovnostářství … leze mi krkem. Je to ideologie, ne právo. Vždyť právě schopnost odlišovat mne činí svobodným. Ale má to i své výhody. Mohu žalovat stát. V rozhodování o dotacích, grantech, stipendiích, podporách, subvencích, pobídkách a dalších podobných synonymních výmyslech nemá konkurenci. Aspoň bude mít Štrasburk hodně práce a my jako daňoví poplatníci získáme nový působ, jak od státu získat alespoň něco z těch 52% našich příjmů, co mu každoročně odvádíme.
    Většinový občan bude zákonitě diskriminován menšinami. Všichni se od sebe odlišujeme a snaha odstraňovat nerovnosti ve společnosti je v přímém rozporu s individuální svobodou. Ale kolik těch menšin vlastně je? Každý člověk je osoba samostatná a tvoří tak svou vlastní menšinu. A sdružuje se do menšin vyšších. V těchto počtech je více menšin než občanů. Diskriminace se tak jeví být neodstranitelnou. Ach ty moderní zákony…ale tento je obzvláště progresivní. Stavíce na multikulturním základu ruší presumpci neviny a svobodnou směnu.
    Ale nic, konec myšlení, obavy mám z praxe. Až si půjdu koupit mercedes, tak mne Opel obviní z diskriminace. A co Opel … Volkswagen, Renault, Fiat, Volvo … všichni. Až pozvu kolegyni na oběd, tak mne ostatní ubijí, že jsem je nepozval taky. A kolegové též. To se mi ty obědy řádně prodraží. A oženit se budu muset s celým světem. A v kině shlédnout všechny filmy. A ve všech kinech. Nu co, aspoň se mi vryjí do paměti. Ale stejně se budu bát. Že jsem na jednu automobilku, jednu kolegyni, jedno kino, jeden film, … zapomněl. A zažalují mne. A odsoudí a zavřou. Ale do kterého vězení…? Vždyť jich je tolik!
    Všem dávat stejně a ke každému přistupovat rovně. Utopie minulosti, přenesená do současnosti. Fourrier, Owen, Weitling a Saint-Simon by ji kvitovali. A i toho Marxe by nový zákon potěšil…

Jménem republiky: Mobilizace!

25.06.2009 10:51

    Heslo „Mobilizace“, kterým Václav Klaus po Tošovského úřednické vládě varoval před nástupem levice k moci, zaznamenalo nečekaný ohlas a zajistilo ODS ve volbách do PS PČR nečekaný úspěch. O několik let později koncept vytáhl Mirek Topolánek a retro kampaň připomínající devadesátá léta rozdělila společnost na dva zdánlivě nesmiřitelné póly. Opakovaný vtip však přestává být vtipem a ztrácí svou účinnost úměrně s postupným prozíráním voličů. Polarizace společnosti, vyvolaná agresivní, konfrontační, nekorektní a negativní kampaní dvou hlavních hráčů na české politické šachovnici, se začíná blížit Rokkanovým cleavages, štěpným liniím ve společnosti. Místo institucionalizace konfliktu jsme tak před každými volbami svědky nedeklarovaného stanného práva, vyhlášeného dvěma subjekty v rámci poměrně homogenní společnosti.
    Proč to? Je mezi ODS a ČSSD skutečně takový rozdíl, aby výhra jednoho zlikvidovala druhého? Což není základem deliberativní demokracie zásada, že vítěz voleb nezneužívá své výhry a připouští pluralitu demokratické soutěže? Nebo už je strašák komunistů ohraný a k vyhranění je zapotřebí nového nepřítele? Pokud Topolánek s Paroubkem vzývají Friedricha Nietzscheho a Carla Schmitta, tak si mohou gratulovat. Kladou své kroky do jejich stop.
    Je zde ale ještě jedna možnost. Na první pohled nevýrazná, na druhý však alarmující. ODS a ČSSD už nemají, čím by se od sebe odlišily. Konzervativně-liberální strana Klause a sociálně-solidární strana Zemana jedna jako druhá opustily protilehlé póly pravolevého spektra a posunuly se do politického středu, transformujíce se do Kircheimerových catch-all parties – stran pro všechny čili univerzálních stran. Vyprázdněných o ideje, v důsledku boje o většinového, nevyhraněného voliče. Programové odlišnosti už u těchto stran dávno nejsou rozhodující, ideje byly vystřídány pragmatičností, aplikací teze Arendtové, že politik nehledá pravdu. Ta do tohoto světa nepatří.
    Ovšem nošení jaderných kufříků je nepraktické, snazší je červená linka mezi Jánským vrškem a Lidovým domem. Topolánek a Paroubek nechtějí na fotbalovém hřišti více jak dva hráče. Jeden to řeší pseudounizací malých stran, nabídkou na jejich sjednocení pod ODS. Nabídka zní: dejte nám své hlasy a po volbách se uvidí. Druhý to má snazší. Zeman již dříve vyluxoval levicové osobnosti do jediné dominantní levicové strany a tak zbývá vypořádání se s komunisty. Oportunismus i zde vede k tomu, že včerejší nepřítel je dnešní spojenec a dnešní partner je zítřejší oběšenec.
    Nic naplat, opět čekejme déjà vu. Boj mezi dvěma stranami před očima nevidomého občana, který se nakonec zděšen zvedne z gauče, vypne bednu, odloží láhev a poběží k volební urně. S lístkem ODS či ČSSD. Jako už tolikrát předtím. Nebo už toho bude mít dost, zůstane na gauči a otevře si další pivo. Nebo poběží k volbám a hodí hlas komunistům, ti se přece nehádali, vše měli písemně dané z Moskvy. Z které občas v obálce přišla i kulka, když někoho napadlo, že jeho nápad je lepší, než ten z Kremlu. Nebo hodí hlas „malým stranám“, které se snaží, aspoň některé, bránit své ideje.
    Možností je mnoho, potenciálních výsledků ale také. A Topolánkovi s Paroubkem hrozí, že vlk, před kterým varují, nakonec přijde. Ale voliči už jim neuvěří. A vlk se nažere ovcí. Nás. Kteří jsme nepřemýšleli včas a prozřeli, když už bylo pozdě. Ještě není. Ale bude. A koza bohužel nezůstane celá.