Sedmiden 35
Gauner nebo hrdina? My jsme jedna rodina...
26.08.2009 09:50
Není nadto se pořádně zasmát. A vy jste mi, pane Topolánku, vykouzlil úsměv na rtech jako už dlouho nikdo.
Že prý nevíte, komu budou lidé věřit, zdali vám, nebo nějakým gaunerům. Inu, takovou nahrávku na smeč aby jeden pohledal...
Je mi vás líto kvůli tomu zranění. Opravdu. Pokud jej opravdu máte. Ale kvůli tomu že vidím červenou skvrnu na vaší tváři pro mne nejste o nic důvěryhodnější. Že po vás hodili kamenem? Může být. Stejně jako rovná daň. Jako recese teď vypadá vaše "smlouva s občany" z roku 2006. Podobně jste se prezentoval jako vzorný otec rodiny. A teď tlačíte kočárek po boku jiné ženy. Zapřísahal jste se, že Lisabonská smlouva je zlem. A pak ji slavnostně podepsal. Vylučoval jste existenci jakýchkoli kompromitujících fotek z Berlusconiho vily. Dokud je neotiskla polovina světových médií. V Toskánsku jste také údajně nic nedělal...
Tak jak to tedy bylo? Hodili po vás vajíčka, šutr nebo obojí? Socialisté, vaši konkurenti, neznámí objednavatelé nebo rozhořčení občané?
Nebo třeba nikdo? A vy jste zkusil taktiku á la Katka Jacques, nechat se zmlátit a hrát ublíženého? Podobně jako kopírujete dřívější tah Mikuláše Dzurindy, který před kampaní objel na kole celé Slovensko? Laciná kopie. Jacques se nechala zmlátit před kamerami, v Praze, s dětmi, na demostraci a je ženou. Vy jste se nechal jen vyfotit, někde na vesnici, bez dětí, na koupališti a jste mužem. Marketingově jste to tedy provedl o tři úrovně níže. A Dzurinda? Ten na kole objel celý stát, vy jen kraj. Upřímně: on je maratonec a vy s x-kily nadváhy...
Pokud vás skutečně napadli, tak mě to mrzí. Ne, počkejte, věřím že vás napadli. Ale ne kvůli tomu, že to říkáte vy. Vám už nevěřím ani nos mezi očima. Co když ho máte přilepený?
Parodie socialismu
25.08.2009 20:49
Teskno je mi za obdobím, kdy bylo Československo nemluvnětem. Mělo politické strany, které byly věrné svým názvům, svým programům, svým idejím.
Radola Gajda byl fašistou a jednal dle toho. Antonín Švehla agrárníkem a spravoval svůj statek. Jiří Stříbrný byl autentickým národním socialistou o lidovci Janu Šrámkovi nemluvě. Jak to poté dopadlo je věcí druhou. Ale vše mělo své jméno. Strukturální pořádek, radoval by se Talcott Parsons. Sémiotické opodstatnění, předl by Ferdinand de Saussure. Zkrátka, slova se kryla s praxí. To dnes chybí.
Křesťanští demokraté již dávno nejsou křesťanští. Politicky sebevražedný nápad odstranit náboženský termín z názvu strany, který se zrodil v hlavě Cyrila Svobody, by si sice zasloužil ocenění pitomosti desetiletí, neboť jen díky onomu názvu strana dosud sbírá katolické hlasy, ale z hlediska poctivosti vůči voličům (ač nepodezírám Cyrila Svobodu z takové upřímnosti) by se jednalo o férové gesto. Strana zelených je z podstaty věci, zejména boje za ekologii, univerzálnosti poslání a preference dobra společnosti před svobodě jednotlivce, stranou levicovou. U nás se z oportunismu a antikomunismu sice přiklonila na pravicový pól politického spektra ale sémantický obraz melounu (zelený zvenku, červený zevnitř) k ní náleží neodmyslitelně. K občanským demokratům toho již bylo řečeno hodně. Ostatně, nejvýmluvnější gesto učinil Václav Klaus, když se vzdal svého čestného předsednictví.
Ale nejmarkantněji je tento trend viditelný u ČSSD. Socialismus byl vždy nebezpečnou doktrínu. Z důvodů, které jsem formuloval v jiném článku, stačí zmínit, že zbavuje lidskou osobu svobody, zodpovědnosti a ctností, zvyšuje její závislost na státu a v dlouhodobém horizontu prohlubuje chudobu jak jednotlivce, tak společnosti. Na krátkou chvíli sice může účinkovat. Jako drogy - chvíle extáze a vznášení se na perutích bezstarostnosti. Ale pak přichází absťák. Pád na tvrdou zem. A dlouhá odvykací kůra. Nebo zlatá dávka a smrt…
Některé české socialisty lze pro jejich pomýlenost litovat, jejich autentické snahy o pomáhání lidem jsou však sympatické. Mám na mysli ty, kteří neopustili ideály dvacetiletých, na něž platí Churchillův výrok: „Kdo není ve dvaceti socialista, nemá srdce a kdo jím je ve čtyřiceti, nemá rozum“. Jejich politikou opovrhuji, jejich výrokům se směji, ale nelze jim upřít autentickou snahu o prosazování, byť pomýlených, ideálů. A jsou to právě ideály, cíle, přesvědčení, za které stojí žít a zemřít. Člověk, který je nemá, není člověkem, nýbrž zvířetem, kterému stačí se nažrat, rozmnožit se a pak se stočit do klubíčka a chrnět.
Je příznačné, že právě tito autenticky socialističtí politici jsou ve sporu se současným establishmentem nové ČSSD. Ať už v rámci strany, jako Foldyna či Aubrecht, nebo mimo stranu, jako Zeman či Volfová. Tito praví sociální demokraté, hájící práva dělníků, řemeslníků, rolníků, horníků a obecně chudých vrstev společnosti, v duchu Marxe, Weitlinga, Fourriera, Gramsciho a dalších, ale nemají v nové ČSSD místo.
Pryč jsou doby, kdy Miloš Zeman jezdil na mítinky autobusem Zemákem, Paroubek má limuzínu. Zatímco Miloš Zeman na Vysočině objímá stromy, Paroubek objímá blonďatou čarokrásku, kterou vyměnil za marketingově nepřitažlivou manželku. A místo přesvědčených straníků tlačí na kandidátky osoby, které nemají ani páru o tom, co je socialismus. Kateřina Brožová a Jiří Šlégr snad mají sex-appeal a dokážou zpívat nebo plácat do puku. Ale o politice a idejích nevědí zhola nic. Šlouf byl bezpochyby komunistický aparátčík, ale přesvědčený socialista a podle toho v politice jednal. Naproti tomu Petr Dimun, současný poradce Jiřího Paroubka, má životopis, který je se socialistickými ideály v přímém rozporu. Jaký socialistický profil může mít osoba, která byl členem Unie Svobody a ještě dříve usilovala o vstup do Mladých konzervativců? Jak se pravicový aktivisty může stát poradcem socialisty?
A co ví například David Rath o socialismu? Bezesporu byl kvalitním lékařem. Škoda, že nezůstal v ordinaci. Škoda pro něho, škoda pro české socialisty. Ty přesvědčené. Ne ty, kteří jako Paroubek, Rath a plejáda dalších, vytvořili z idejí a politiky marketingový nástroj na zisk peněz a funkcí, tedy blahobytu a moci.
Socialisté minulosti byli dělníky, kteří neměli na cigarety. Paroubek má v oblibě doutníky. Socialisté současnosti jsou elitami, ne proletariátem. Neusilují o blaho mas, nýbrž o prospěch vlastní. Využili nálepky socialismu, aby hlasů těch svých voličů, kteří tento podvod neprohlédli, využili jako výtahu k moci, slávě a penězům. Socialista si nekoupí jako ex-premiér Gross rezidenci na Floridě, neplaví se na jachtách po Středozemním moři, nenakupuje u Diora a Gucciho (a už vůbec se pak neptá novinářů, zdali na to mají…). Ne protože je to zločin, ne protože je to zlé. Ale proto, že toto socialista jednoduše nedělá. Z přesvědčení. Stejně jako mormon nepije kávu - z přesvědčení.
Vůdci ČSSD nejsou socialisty a záhadou zůstává, proč je ti, kteří jimi jsou, drží u moci. Inu, oportunismus se v politice vyplácí a dokud jsou preference vysoké, proč měnit vojevůdce? Ale s první prohranou bitkou tento vojevůdce i se svými generály padne. Jakmile jeho plukovníci poznají, že jim nevelí krajan, ale najatý žoldák.
Přeji přesvědčeným socialistům, aby tato namyšlená snobská elita, libující si v luxusu, moci a neznající osudy plebejců, za jejichž práva se nominálně bije, ač reálně sleduje cíle a prospěch pouze vlastní, padla. A přeji přesvědčeným stoupencům pravice to stejné. Aby jejich představitelé mohli od souboje marketingových a PR agentur, který jim byl vnucen, přesunout své šiky na pole idejí, kam politické soupeření patří.
Nepřeji si pád levice. Neboť právě svobodnou soutěží idejí mohou myšlenky růst, ku prospěchu všech. Dle teze Nietzscheho a Schmitta může moc růst pouze tam, kde má soupeře. Zánik levice by zničil i pravici. Neměla by soupeře, který by ji nutil se rozvíjet a růst k dokonalosti. Bez svobodného souboje idejí nastává zákonitý pád a nástup totalitarismu jedné či druhé strany.
Předpokladem je ale pád kvazisocialistů typu Paroubka, Ratha, Dimuna a jim podobných. Ta doba snad není vzdálená. Stačí jeden neúspěch a žoldák, pobírající královský plat a parazitující na armádě, padne. A s ním nastane renesance. Pokud se nezjeví nový žoldák.
Popper es relativista?
25.08.2009 17:14
No hay una respuesta blanco negra. La verdad es, que Popper tiene una inclinación fuerte al relativismo y está en peligro de llegar allí. O sus succesores. Pero de pronto, Popper no ha llegado hasta allí. Para ver, porque está entrando en este peligro, hay que ver, de donde viene.
En contraste con los neopositivistas, Popper no rechaza la metafísica. Los neopositivistas dicen que lo que no es empíricamente verificable, no tiene sentido. Popper en contra de esto dice, que lo que es verificable es científico y que no es verificable no es científico, pero tampoco significa, que no tiene sentido.
Por cierto, Popper dice, que cada uno que hace investigación empieza la investigación con una serie de presupuestos y condiciones, que no sólo dirigen a la investigación, sino son indispensables para ella. Y de eso viene la idea de Popper, que cada uno quién hace investigación tiene que tener la idea, que el mundo y sus propiedades tienen orden, un ratio. Porque si no, ninguna investigacion tendrá sentido. Popper además dice, que metafísica en sí misma es una ciencia, porque puede ser criticada y por eso no es sólo una ideología.
Hasta ahora hemos visto, que Popper no puede ser relativista, porque está de acuerdo con la existencia de matafísica y con orden en el mundo. Está de acuerdo que existen certezas, que son además indispensables para la existencia de ciencias y investigacón.
El peligro de relativismo de Popper viene de su rechazo de la idea de Hegel de la dialéctica. Popper dice que las triadas no tienen sentido, porque la dialéctica no puede ser falsificada y por eso no es científica. Popper rechaza la noción que de la tesis y antitesis viene una syntesis, que es una otra tesis y así todo se está desarollando siempre. Popper dice, que no podemos prophetar el futuro, que el mundo no está históricamente determinado (historicismo). Y eso porque Popper dice, que esto está contra su noción de falsificación. Y es esa noción de cuál viene su relativismo potencial. Porque Popper dice, que la ciencia se está dearollando con nuevas problemas, sus falsificaciones, contrastes de hypétesis, cambios, etc. Pero nunca podemos saber que nuevas problemas pueden aparecer en el futuro que pueden nutit nás cambiar nuestras conclusiones. Por eso, la ciencia nunca puede llegar al conocimiento de verdades absolutas y no cambiables. Y además, nunca podemos llegar a conocer la socidedad, porque las nociones que estamos tomando son siempre condicionados por el timepo, condiciones, etc… Entonces todo lo que estamos observando no va pasar nunca más. Entonces es imposible, según Popper, de tomar verdades, leyes y reglas universales. Y tampoco podemos conocer la sociedad en su complejidad (holismo), porque la ciencia no funciona así, sino con pasos pequeňos.
Entonces, la conclusión puede ser, que Popper no es relativista, porque dice que hay verdades que son ciertas, y hay cosas, que son, porque son indispensables. La possible teoría que Popper es un relativista supongo viene de su idea, que no podemos hacer reglas universales que no van a cambiar nunca – porque nunca tendremos certeza de eso. Todo esto viene de su método de la falsificación. Que es seguramente verdadera pero muy impráctica. Su ejemplo famoso dice, que no podemos decir, que todos pajaros (havrani) son negros, porque si hay sólo uno blanco – y también en el futuro – esta verdad es un error. Tiene razón, pero así, no podemos llagar a ninguna conclusión, porque no somos prophetas, y la dialéctica no funciona entonces no puede predicar el futuro. Entonces la verdad no se puede nunca conocer con certeza. Pero si que existe.
Normální a bez deviace
24.08.2009 18:00
Nejsem ekolog, ani homosexuál. Nejsem bojovník za rovná práva ani za pozitivní diskriminaci. Nejsem alkoholik ani narkoman. Nemám žádnou mně známou závislost nebo chorobu.
Nejsem feminista ani patriarchální šovinista. Nejsem Rom ani uprchlík žádající o azyl. Nikdy jsem nikoho nezabil, nikoho neznásilnil, nemám žádnou úchylku. Nejsem náboženský fanatik ani extravagantní umělec.
Zvláštní, že? Takových už nás moc není…
Naproti tomu jsem bílý heterosexuální muž, žijící v zemi kde jsem se narodil, mluvící svým rodným jazykem, nezávislý na jakékoli státní podpoře a svobodný ve svém jednání. Studuji, pracuji, nikoho neotravuji a nechci žádnou finanční podporu za to, jakým jsem. Jsem normální. Což dnes znamená být v menšině. Jediné co žádám je, aby 52% příjmů, které my „normální“ odvádíme státu na daních, jím byly využívány k plnění jeho funkce. Aby zajišťoval vymahatelnost práva, bezpečí, ekonomický oběh, dopravní obslužnost, atd … A ne aby je rozhazoval těm, kteří z nás (kteří jsme se narodili s tou smůlou, že nemáme žádnou od/úchylku) dělají menšinu.
Feministkám vzali podporu a už se za ně bijí Kocáb s Hybáškovou. První nabízí naše peníze, druhá rovnou žaluje v Bruselu. A my, kteří jejich eskapády dotujeme, můžeme jenom rezignovaně kroutit hlavou a smutnit ... proč jsme také nebyli shůry obdařeni náchylností k totalitním ideologiím, stejnému pohlaví či zeleným stromům? Zapadli bychom pěkně do řady a ještě by nás zasypali bankovkami. Takhle je z nás oslík, který se musí neustále třást ... a sypat dukáty.
