Sedmiden 36
Ústava je cár, Parlament je král
04.09.2009 16:35
Tak nám změnili Ústavu. A povykovačům po pár měsících napadlo, že se k jejímu přetvoření zapomněli jaksepatří vyjádřit. Musel přijít tandem Kalvoda - Melčák (a kdoví kdo ještě), aby si mohli od plic zanadávat, zpracovat analýzy, vydat prohlášení a popsat další stohy novinového papíru. Okurková sezona zřejmě ještě neskončila ...
Uctívači ústavnosti se zaklínají posvátným textem, který je narušován rouhačským Parlamentem, beroucím nám naši demokracii. Nás svrchovaného lidu, který si ji daroval. Naše zřízení je ohroženo, apokalypsa na dosah, andělé zatroubili na polnice, vesmírná tělesa se dala do pohybu … Jakoby ústava byla desaterem, nedotknutelným tabu. Mojžíš na Siónu desatero roztřískal na štěrk, když viděl, jak jeho lid hřeší. A musel jej vytesat znovu. A tak i my. Kolik už jsme těch ústav za pár desítek let naší existence měli? A svět se točil dál. Slunce vycházelo a zapadalo, režimy se střídaly a stejně tak i ústavy. A budou se měnit dál. Neboť ústava není sesláním vyšší moci. Je pouhým zákonem, pro jehož změnu je jednoduše zapotřebí více rukou a hlasovacích tlačítek než obvykle.
Ve stínu adorování dokumentu, bez něhož, soudě podle hysterických reakcí, ani pes neštěkne a slepice nesnese, přehlížíme nebezpečí, které ohrožuje systém, na němž moderní demokratické systémy skutečně stojí. Na systému Locka a Montesquieua. Na systému oddělení mocí. Zákonodárné, výkonné a soudní.
Když už tak velebíme právní positivismus, proč přehlížíme, že Ústavní soud si začíná osobovat právo rozhodovat o tom, co parlament schválit smí a co ne? Ať mne právníci ukamenují mýlím-li se, ale což zde orgán kontroly ústavnosti nestrká prsty do mísy s cukrovím, jež náleží jiným? Ústavní soud má kontrolovat slučitelnost zákonů s ústavou. Ne hodnotit zákony ústavní. Proto ať si Parlament klidně schválí, že týden má šest dní a den pětadvacet hodin. V právním positivismu to možné je. Ale kontrola takových zákonů nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž lidu, který svou vůli projevuje ve volbách. Ano, v konečném důsledku může Parlament ústavním zákonem zrušit Ústavní soud, popravit prezidenta nebo třeba zavést diktaturu proletariátu. To jsou úskalí demokracie. Pokud však dojde ke slučování mocí, hrozí nám totální anarchie a implicitní ztráta odpovědností. Rozpad systému brzd a protiváh. A vláda nejsilnějšího. V našem případě šéfa ozbrojených složek. Kdo jím je? Prezident, ministr obrany nebo vnitra? Tak daleko to asi nezajde. Ale precedens je varující. Ústavní soud patří tam, odkud před pár dny vykročil. Nikam jinam.
Osvícené hlavy
31.08.2009 18:28
Cesta do otroctví se opět zkrátila. O mílový krok. Jen den nás dělí od okamžiku, kdy budou klasické žárovky minulostí a úsporné truchlivou přítomností. Budoucnost opět ztemněla obláčkem na již tak značně zataženém nebi nad Evropou. Následujeme autokratické režimy Kuby a Venezuely, které toto opatření již zavedly a blížíme se totalitarismu, který nemá v minulosti obdoby. Plíživá diktatura Evropy se opět upevňuje. Za nadšeného jásotu ekologů, mylně se domnívajících, že úsporné žárovky jsou jejich vítězstvím. Triumfuje především lobby Phillipsu, Osramu a dalších výrobců, kteří místo desetikoruny budou za jednu žárovku vybírat částku blížící se stokoruně. Že je to ekologické? A co argon, rtuť, stroncium a další chemie, která bude vypouštěna do našich vod a do naší půdy? A co CO2, uvolňovaný při výrobě úsporných světel do ovzduší?
Ale což, ekologie je zástupným problémem v celé záležitosti, ač mediální propaganda učinila možné i nemožné, aby přesvědčila důvěřivé příjemce svých obsahů, že právě toto je smysl celého nařízení. A lobbyisté si mnou ruce. Peníze se posypou…
Volný trh je opět potlačen a centrální plánování, nechvalně proslulé totalitárními režimy minulosti, opět zabralo kus svobodné oblasti lidského rozhodování. Opět jsou byrokratické centrály moudřejší než lidští jednotlivci. Opět nám musí poradit, jaké žárovky si našroubovat do svých spotřebičů. Když jsme tak hloupí a nevíme co je pro nás dobré, tak nám musí zaslat direktivní nařízení, zbavující nás možnosti volby. Možná se vrátím k petrolejovým lampám. Nebo svíčkám. Byrokratům natruc. Žádní osvícenci, světlonošové, nositelé pravdy, moudří demagogové, budovatelé světlých zítřků, aparátčíci nevládních organizací či fanatičtí ekoteroristi si na mne nepřijdou. Dokud nezakáží v domácnostech otevřený oheň …
Vidíme kolem sebe prvky, které po dvaceti letech jako zombie vycházejí z hrobů a stáčí společnost na cestu nesvobody. Jako převodní páku si vybrali ekologii. Záchranu planety, naše Dobro. Neboť každé politické náboženství se musí zaklínat vznešenou myšlenkou, ideálem, cílem, který přikloní jazýčky vah na jeho stranu. Toto je ona idea. Metastázuje do všech vrstev společnosti. Už napadla většinu elit a odtud je jenom krůček k zfanatizování mas. Prokletí intelektuálů, jejich vlastních myslí…
Jsme nepoučitelní. Tleskáme a jásáme nad novým nařízením, které nás má spasit a zavíráme přitom zrak před skutečností, že vykoupení je nám naopak čím dále vzdálenější. Ve svobodě je vykoupení, v otroctví je zatracení. V roce 2004 jsme nastoupili do vlaku, který vyjíždí ze stanice. Teď obchází revizor a začíná kontrolovat lístky. Kdo se ozve, je umlčen. Kdo nemá na zaplacení, platí přirážku na místě. Ještě je čas ve zdraví vystoupit. Dokud se vlak evropské mašinérie a její byrokracie rozjíždí. Čím bude rychlejší, tím hůře budeme nacházet odvahu opustit jeho vagóny. Nakonec je beztak zanecháme. Když vlak zrychlí natolik, že prudkou zatáčku nevybere a vykolejí. Jaká zatáčka to musí být?
Jsme nepoučitelní. Pod dojmem boje za správnou věc ji vítáme s otevřenou náručí a písní na rtech. A až zjistíme, co jsme vlastně oslavovali, bude již pozdě. Jako po válce. Sověty jsme vítali květinami. Oni se nám odvděčili tanky.
