Sedmiden 40
"To je dobré," řekl stát. A bylo to dobré.
01.10.2009 20:12
Jedu takhle centrem Prahy, míjím záplavu dopravních značek a jako vzorný řidič, hlídající si své body a finance, je respektuji. Ručička tachometru mi nestoupá nad padesátku, světla mi svítí, pás drží. Blíží se značka nařizující čtyřicítku a hned za ní radar ukazující mou rychlost. Podřazuji a noha se mi z plynového pedálu přesouvá na brzdový. Červená čísla postupně klesají: 47, 44, 41… když tu se rozsvítí zelený nápis „OK“. Třeštím na něj oči a žluč se mi zvedá. Noha se přesouvá zpátky na plyn a vracím se se zadostiučiněním do červených čísel…
Stát tu není od toho, aby nás vychovával. To je úkolem rodiny, církví, případně dobrovolných výchovných organizací. Jistě, rolí státu je zajišťovat vnitřní a vnější bezpečnost, vymahatelnost práva. A v tomto směru do jeho kompetencí bezesporu patří i vydávání směrnic k zajištění dopravní obslužnosti. Včetně určování povolené rychlosti. Kdo ji překročí a je chycen, ať nese následky. Ale stát není poslední instancí určující co je dobré.
Je to již pár let co jsem se jako čerstvý (a neúměrně sebevědomý) držitel řidičského průkazu vydal bez GPS, ba dokonce bez mapy, do dopravního bludiště hlavního města. Po frustrujícím dvouhodinovém kroužení po severovýchodních pražských čtvrtích, když už kontrolka benzinu otravně dlouho svítila, jsem spatřil známou ulici. Bohužel z opačné strany než bych potřeboval a s nezbytným červeným kruhem s bílým pruhem na svém začátku. Rozhodl jsem se jej ignorovat, což však k mé smůle neučinil nenápadný příslušník našich oblíbených držitelů pendreků. Chudší o několik bankovek, ale šťasten, že jsem nalezl svou cestu zpět a nebyl jsme nucen přenocovat v nehostinných pražských zákoutích, jsem byl takřka přinucen vyslechnout si výchovné kázání o nebezpečnosti jízdy v protisměru (Pro úplnost podotýkám, že danou ulicí mohl naposledy projet snad koňský povoz, když Masaryk ještě úřadoval na Hradě). Zasalutoval jsem a nechal modročepičáři bloček v ruce. Policista není farář, aby mi kázal…
Když se proviníme proti zákonům, musíme nést následky. Zaplatit pokutu, otročit na veřejněprospěšných pracích, bručet v base, či se nechat usmažit na elektrickém křesle. Ale stát nemá v kompetenci organizovat vzdělávací akce, indoktrinovat občany o pravdě jediné, být etickým formovatelem. To je vlastní totalitním režimům, stavících na politickém náboženství. Do demokratického státu respektujícího svobodu občanů žádní politruci nepatří.
Stát nemá právo za daně občanů dělat nejroztodivnější kampaně o nejneuvěřitelnějších tématech. Je v kompetenci každého občana, aby si za své peníze zajistil své vzdělání, ne aby mu matička vlast určovala co si má myslet a jak má jednat. Princip má fungovat přesně naopak. Občané mají říkat státu, co od něj za své dané chtějí. Stát nesmí být Hobbesovým Leviathanem.
Proto když mi radar ukazuje jakou rychlostí se přibližuji ke svému cíli, je to v pořádku. Když mi dává najevo, že povolenou rychlost překračuji, či ji dodržuji, je to v pořádku. Když mi ale napíše „OK“, mám chuť mu vysvětlit, že toto „OK“ v jeho pojetí znamená (se značnou mírou nadsázky), že se chovám dobře. Ale není to ani Ředitelství silnic a dálnic, ani Policie ČR, ani Ministerstvo dopravy, ani stát jako celek, kteří určují, co je dobré. Oni určují zákony. To co je dobré však od nich nezávisí.
Barroso radil a Topolánek zradil
01.10.2009 14:55
Dějiny pamatují mnoha jmen, jejichž nositelé pro svůj osobní prospěch zradili. Svoji zemi, svou víru, své okolí či cokoli jiného se naskytlo. Někteří jsou přesto majoritní společností pojímáni jako velikáni. Tomáš Garrigue Masaryk zradil Karla I. a měl být souzen za vlastizradu. Jeho syn Jan zradil přijetím postu v Gottwaldově vládě demokracii. Edvard Beneš zradil opakovaně: útěkem do Anglie, cestou do Moskvy v roce 1943 a jejími následky, předáním Podkarpatské Rusi Stalinovi, vyhnáním Němců a omilostněním zrůdností, které na nich byly páchány, podlehnutím Gottwaldovi, a dalo by se pokračovat. Tato trojice má po celé zemi sochy, jsou jich plné učebnice, pojmenovávají po nich ulice a náměstí, jejich výročí se slaví… Protože přes své chyby, mnohdy neomluvitelné, ačkoli podmíněné místem a obdobím, měli za co sklízet obdiv. A milosrdná historie se postarala o zbytek a nedostatky jim vlastní zametla pod stůl, zpochybnila ji či vhodně a korektně interpretovala.
Jsou však tací, kteří nemají na podobné zacházení nárok. Neboť nedosáhli ničeho, co by mohli uvést jako omluvu, či polehčující okolnost. Nejzářivější hvězdou na tomto temném nebi je v posledních dnech Mirek Topolánek, alias neúspěšný podnikatel, průměrný senátor, který se díky přímluvě své manželky, kterou již opustil, stal předsedou jediné pravicové strany v této zemi, aby ji přivedl do stavu, v níž je dnes. Vyčítá-li Jiřímu Paroubkovi, že mění názory dvakrát za den, měl by do počítání svých názorových kotrmelců zapojit všechny prsty nejen na rukách, ale i na nohou. Kolikrát v minulosti, ze zcela oportunistických důvodů, buď podpořil nebo zatratil Lisabonskou smlouvu?
Zrádci zůstávají stejnými dnes, jakými byli dříve. Ač již nemá ústavního postu, Mirek Topolánek nedisponuje právem spolčovat se s osobami cizích zemí, případně mezinárodních organizací, v hrubém nátlaku na ústavní činitele vlastní země. Ba právě naopak - §91 trestního zákona označuje za vinného z vlastizrady toho občana České republiky, který ve spojení s cizí mocí nebo s cizím činitelem spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), záškodnictví (§ 96) nebo sabotáže (§ 97). Mirek Topolánek se spojil s cizím činitelem - Josém Manuelem Barrosem - zastupujícím cizí moc a naplňujíce §92 trestního zákona má „v úmyslu rozvrátit ústavní zřízení, územní celistvost nebo obranyschopnost republiky anebo zničit její samostatnost…“ Topolánek naštěstí může být klidný. Politická korektnost nedovolí nikomu, aby byl za tyto své skutky po zásluze potrestán. Učinit tak může pouze historie.
Kromě bezprecedentního útoku na svoji zemi a spolčení se s cizími entitami, zřejmě za účelem získání teplého místa v Evropské Komisi a ideového prodávání sebe sama navíc Topolánek prokazatelně mystifikuje. Česká republika podle smlouvy z Nice bez vlastního souhlasu nemůže být připravena o svého komisaře. Tato možnost je dosud podmiňována konsensem všech. Pokud by s jeho ztrátou přesto souhlasila, na základě jejich pravidelné rotace by nebyla o nic ukrácena. Nicméně, komisař je přeci ze své podstaty apolitický a oproštěn od národních vazeb, či ne…? Proč tedy tolik povyku pro nic? A připustíme-li onu možnost, že by snad komisaři nezávislými nebyli, vzpomeňme si, kolik toho pro nás Vladimír Špidla v Bruselu vykonal. Pátrám v paměti a nenacházím. Vlastně ano…vzpomínám, a o to větší důvod mám doufat, že komisaře takového kalibru už mít nebudeme.
La búsqueda de la verdad, para encontrar valores comunes
30.09.2009 16:18
Cuándo llegó la noticia de que el Papa Benedicto XVI visitaría la República Checa, las reacciones más comunes, dependiendo de la importancia que la gente daba a la figura del Papa y, por supuesto, de la extensión de su fe, eran curiosidad y esperanza. Y fue la segunda reacción la que constituyó uno de los principales mensajes de su visita.
El Papa tuvo poco tiempo y muchas cosas a hacer. Pero encontró tiempo para todos. Desde el aeropuerto de Ruzyne fue a la iglesia de Nuestra Señora de la Victoria. Aquí se reunió con las familias y los niños, junto a la milagrosa imagen del Niño Jesús de Praga, al que regaló una corona de oro. En ese trayecto a la barroca iglesia praguense fue escoltado por miles de personas. Entre los extranjeros destacaban sobre todo los omnipresentes polacos y eslovacos. Las pequeñas calles de la vieja ciudad estaban llenas de banderas, pañuelos, carteles e imágenes del Papa, la Virgen y el Niño Jesús de Praga. Enfrente del templo los alcaldes de todos los distritos de la capital saludaron al Papa, y le entregaron las llaves de la ciudad.
Más interés del que se esperaba
Después del discurso dentro de la iglesia y un tiempo de oración, el Papa se encontró de nuevo con una gran muchedumbre, que le aguardaba impaciente fuera. Le demostraban de tal manera su cariño que Benedicto XVI, en vez de subir al ”papamóvil”, comenzó a saludar a la gente. Tras emprender la marcha, los simpatizantes y turistas le escoltaron durante todo el recorrido hasta el puente de la Legión. Cuando llegó a la Nunciatura, pocos minutos después, por fin pudo descansar un poco.
Así fueron todos los encuentros y todo su programa. Daba igual si tenía una cita con autoridades eclesiásticas, elite política, representantes intelectuales o jóvenes. En cada momento fue recibido con exquisito respeto y afecto. En el encuentro con los académicos en la Sala Vladislao del Castillo de Praga, el aplauso después de su discurso duró varios minutos. Los asistentes mostraban así su sintonía con las palabras del Papa, quién habló de la importancia de la verdad, la educación, y las tareas y obligaciones del mundo académico.
La verdad vence
Después de su visita al Niño de Praga, Benedicto XVI tuvo un breve encuentro privado con el presidente Klaus y su familia, y luego otro oficial con las autoridades políticas del país. Aquí habló sobre todo de la verdad, de su importancia y necesidad, que nunca será conseguida sólo con intereses particulares. Y es que la verdad posibilita el consenso y un diálogo lógico y claro, y facilita la unión a la cual no se puede llegar con medios oscuros.
El Papa comentó que la historia muestra que una verdad manipulada puede ser la base de ideologías peligrosas e injusticias. Tomó las palabras “Veritas vincit” de la bandera presidencial, con las que instó a luchar contra el relativismo y a tener fe en el espíritu del hombre y en su capacidad de buscar la verdad.
Invitación a la esperanza
El Papa celebró dos misas multitudinarias durante su visita. Una en el aeropuerto de Tuřany, cerca de Brno, y la otra en Stará Boleslav, una pequeña ciudad al norte de Praga, que tiene una importancia histórica porque allí fue asesinado San Wenceslao, el patrono de la República checa.
La multitud que acudió a la misa en Tuřany superó las expectativas. Muchos llegaron la noche anterior y durmieron en el sitio. Los primeros peregrinos empezaron a llegar a las cuatro de la mañana. Cuando empezó la misa, estaban presentes unas ciento cincuenta mil personas. Cuando llegó el avión del Papa, y Benedicto XVI apareció en las puertas, los aplausos, cantos y gritos no pararon. Pero todo esto acabó cuando el Papa subió al podio, después de dar una vuelta en “papamóvil” en medio del gentío, y el moderador anunció que el Papa pide que todos se concentren durante la misa y no griten, aplaudan ni ondeen sus banderitas. Todos se tranquilizaron. La misa duró dos horas y acabó con el Ángelus.
La segunda misa en Stará Boleslav también superó las expectativas. Vinieron cincuenta mil personas y dado que el encuentro estaba destinado a los jóvenes, la edad media era bastante baja. Al igual que el día anterior, muchos estaban ya presentes desde la noche. Por la mañana había un programa consistente en canciones, teatro, discursos y proyecciones, sobre todo del Papa y su vida. Cuando apareció en el “papamóvil”, las reacciones fueron las mismas que en Tuřany, pero aún más intensas.
Las homilías en Tuřany y Stará Boleslav tuvieron el mismo lema, que fue la esperanza. El Papa habló de la necesidad que sienten las personas de contar con una sólida base en cual fundar su futuro. En la situación actual del mundo parece que la fe en Dios ha sido sustituida por la fe y la esperanza en la ciencia y progreso económico. Sin embargo, los medios técnicos son buenos pero ambiguos, y la única esperanza segura es Cristo.
La homilía en Stará Boleslav tenía la misma base, pero fue completada con una llamada a los jóvenes para no dejarse atrapar por una sociedad consumista, y para entregarse a Dios. El Papa instó a los jóvenes a no tener miedo a aceptar la voluntad de Dios, sobre todo si sienten la vocación sacerdotal o religiosa. El Papa invitó a la juventud a seguir a Cristo y no tener miedo de ir a contracorriente. Las palabras tuvieron un gran impacto. Hasta el punto de que los jóvenes, con todos los asistentes de la misa, empezó a aplaudir.
Abiertos a la belleza
En su despedida el Papa expresó su agradecimiento, de un modo especial al presidente Klaus, quien le ha seguido en todos sus desplazamientos, y que recibió la felicitación papal el día de su santo. También agradeció el esfuerzo que los organizadores han hecho para hacer su visita agradable y dio gracias especiales al cardenal Miloslav Vlk, al arzobispo Jan Graubner y obispo Vaclav Malý.
En el epílogo del viaje también aludió a una frase de Franz Kafka: “Quien conserva la capacidad de ver la belleza, nunca envejecerá”. Esto le sirvió para decir que, si nuestros ojos permanecen abiertos a la belleza de la creación de Dios y nuestras mentes a la belleza de su verdad, podemos esperar permanecer jóvenes y tratar de construir un mundo que refleje algo de la belleza divina y así inspirar a las generaciones futuras.
El Papa ha contagiado entusiasmo a los cristianos, y ha obtenido comentarios muy positivos en muchos medios de comunicación. Benedicto XVI se ganó el afecto no sólo con sus palabras, sino también con detalles que han impactado mucho. Casi siempre ha empezado y concluido sus discursos con palabras en checo. He demostrado un profundo conocimiento de la historia checa, la de la iglesia y la secular también. Pero sobre todo era claro, cómo ha comentado el jefe de Estado, que el Papa entiende a la gente de la República checa. Que su visita no era una mera visita de cortesía o formal. Se ha presentado como un verdadero padre y pastor, y eso resultó llamativo. Y estos detalles fueron agradecidos.
Un buen resumen ha sido el ofrecido por el presidente del país en su mensaje al despedirse de Benedicto XVI: “Su fe fuerte, su audacia para expresar opiniones que no son políticamente correctas y que no se aplauden, su firme compromiso con las ideas y principios básicos que sustentan nuestra civilización y el cristianismo en sí, es nuestro ejemplo y estímulo”.
