Sedmiden 41

Obamovy NO(belo)VÉ šaty

10.10.2009 09:53

"The Show must go on", dalo by se písní Freddieho Mercuryho shrnout udělení Nobelovy ceny za mír prezidentovi USA Baracku Obamovi.

O pochybnosti této ceny a jejích laureátech by se daly popsat stohy papíru. Stačí se podívat na několik jejích držitelů z posledních let. Kupříkladu bývalý viceprezident USA Al Gore a Mezivládní panel pro klimatické změny, ekologická aktivistka Wangari Maathaiová, OSN a generální tajemník OSN Kofi Annan, bývalý jihokorejský prezident Kim Te-džung, palestinský vůdce Jásir Arafat či současný izraelský prezident Šimon Peres. A pokud bychom měli jít ještě hlouběji do minulosti, lze jako perličku zmínit, že na Nobelovu cenu za mír byl jednou nominován Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin dokonce dvakrát.

Pěkná směsice lidí, kteří však mají jedno společné – v daný okamžik zastávali postoje, činili kroky, hlásali myšlenky, které byly, případně dosud jsou, mainstreamově prosazovány. Kým, za jakým účelem a jakým způsobem je na hlubší rozbor.

Alfred Nobel se musí v hrobě obracet, když vidí jak se s jeho jménem a dědictvím dnes operuje. Snad mu nebude chybným predikováním jeho postojů, když bude uvedeno, že dozajista nemínil podporovat teroristy typu Arafata nebo korupčníky typu Te-džunga. Či ekology typu Gorea a Maathaiové pod alibi domnělé spojitosti ekologie s mírem.

A k samotnému Baracku Obamovi. Podle norského Nobelova výboru „Jen velmi málo lidí upoutalo pozornost světa v takovém rozsahu jako Obama a dalo lidem naději na lepší budoucnost,“ a „Jeho diplomacie je založena na konceptu, že ti, kdo vedou svět, tak musí činit na základě hodnot a postojů sdílených většinou světové populace.“ Zároveň údajně vyvinul „výjimečné úsilí posílit světovou diplomacii a spolupráci mezi národy.“

Co se týče upoutání pozornosti, pochybuji, že je to relevantní nástroj posílení světového míru. To bychom mohli udělit cenu Angelině Jolie za nový účes, stavitelům Nuselského mostu za sebevražednou atrakci (případně projektantům dálnice D1) nebo lachtanu Gastonovi za jeho hrdinský úprk za svobodou v rozvodněné Vltavě.

Pokud se obrátíme na „vedení světa na základě hodnot sdílených většinou světové populace“, tak snad není objevným tvrzení, že pokud Barack Obama vůbec nějaké hodnoty vyznává, tak jsou diametrálně odlišné od ruských, čínských, arabských, islámských a mnoha dalších. Politika Baracka Obamy svět spíše rozděluje a prohlubuje jeho polarizaci. A to nejen vně USA, ale i uvnitř. Obamova hvězda i v samotných Státech nezadržitelně klesá.

Věta „Výjimečné úsilí posílit světovou diplomacii a spolupráci mezi národy“ je natolik nicneříkající a korektní formulací, že by bylo až troufalostí odhadovat, co se pod ní skrývá. Ale soudě podle Obamových aktuálních kroků americký prezident nyní spíše usiluje (o jeho socialistických a trh destruujících metodách zde raději pomlčím) o řešení svých vnitropolitických problémů než těch, které se nacházejí za „velkou louží“.

Snad by přesto bylo možné se dohadovat, že za frází „posílení světové diplomacie“ se skrývá jeho vize světa bez jaderných zbraní, kterou odhalil při své návštěvě České republiky. O nebezpečnosti této myšlenky spočívající v opuštění doktríny MAD je, narozdíl od politiků, přesvědčena drtivá většina bezpečnostních a vojenských expertů. Pokud by ale přesto vize takového světa byla možná, neměla se snad Nobelova cena udělit i Putinovi s Medvěděvem, kteří na tuto Obamovi výzvu reagovali kladně (o upřímnosti reakce a neexistenci jiných než deklarovaných úmyslů takového souhlasu si netřeba činit iluze)? Do toho se ale Nobelovu výboru zřejmě příliš nechtělo. A pokud by se Nobelova cena udělovala přednostně za myšlenky než za činy, pak by se jejím relevantním laureátem stal za fyziku třeba baron Prášil, za své vystřelení za měsíc.

Nobelovy ceny již dávno nejsou objektivním zhodnocením vědeckých přínosů, jednotlivců či skupin, světu. Staly se nástrojem prosazování doktrín, které mají být většinovou společností přijaté jako správné. Podobně jako například Pulitzerovy či jiné, se staly skrytým nástrojem propagandy. Už není zapotřebí letecky shazovat tuny letáků, aby si natvrdlí občané konečně uvědomili, na čí straně mají bojovat. Stačí stvořit hrdiny, bojující za světlé zítřky. Udělování cen jim pak dodá tolik nutný punc výjimečnosti, pravdivosti a všeobecného uznání, že se málokdo nezařadí s šátkem na krku a připínáčkem na klopě do zástupu podporovatelů jimi prosazovaných doktrín.

Krásy mediální manipulace

07.10.2009 15:16

Skoro to vypadá, jako by Lisabonská smlouva byla poukázkou na pohádkový poklad, kterou odmítáme převzít. Nebo jaderným deštníkem, který nás ochrání před zakuklenými bombometčíky. Jako by byla vízem do evropského ráje, občankou světa kosmopolu, průvodním glejtem na cestu do Eldoráda.

Dnes a denně jsme přesvědčováni, že Lisabonská smlouva musí vejít v platnost. Po dobrém nebo po zlém. Nejprve přicházejí sliby, poté prsty ukazující na naše chyby. Výhrůžky. A opět sliby. Zastrašování, nátlak … nic naplat.

Jsme varováni, že pokud Lisabonskou smlouvu nepřijmeme, ocitneme se ve spárech Ruska. Denně tato slova vídáme na televizních obrazovkách, čteme na internetových serverech, na stránkách deníků … ale vždy pouze tato, bez jakéhokoli vysvětlení či upřesnění, proč bychom se do oné sítě východního pavouka, údajně opět toužícího ovládnout Evropu, měli zaplést. Copak nepřijetím Lisabonu vystupujeme z Evropské unie? Či z NATO? A z dalších desítek mezinárodních organizací do nichž náležíme? Zaplétáme se snad opět s Varšavskou smlouvou, Kominternou, či RVHP? Nikoli, odmítnutím Lisabonské smlouvy je zachován status quo. Fungování podle dosavadních pravidel. Podle pravidel, za nichž jsme do Evropské unie před pěti lety vstupovali. 

Varují nás, že pokud Lisabonskou smlouvu nepřijmeme, přijdeme o komisaře. Jak směšné. Právě smlouva z Nice nám zaručuje, že bez našeho souhlasu nemůžeme být o komisaře připraveni. A kdyby se přesto našla klička – o dalšího Vladimíra Špidlu stojí málokdo. Nehledě na skutečnost, že komisař má být přes svou státní příslušnost indiferentní k národním zájmům své vlasti a má povinnost pracovat čistě pro blaho celé Unie a všech jejích občanů. Takového komisaře bezpochyby mnozí rádi potratí… 

Lisabonská smlouva údajně vyřeší ekonomickou krizi. Zvláštní. Kdyby se vedle sebe postavili libovolní dva ekonomové, každý by dal k dobru své zdůvodnění původu krize a návrh na její řešení. A žádný by nemohl s jistotou potvrdit, že má pravdu. Jen na mála věcech se ekonomové bezezbytku shodnou. A najednou je nám podsouváno, že jakýsi hybrid mezinárodní smlouvy a ústavy, vzniklý perem právníků a politiků několik let před vypuknutím krize, kdy o její možnosti nikdo nic netušil, je tím pravým řešením… 

Říkají nám, že není jiné cesty, že Evropa pro své dobro a dobro svých obyvatel musí přijmout Lisabon. Je-li tomu tak, proč nebyl lidem předložen v referendech ke schválení? Zřejmě se evropští vladaři báli, že více hlav více ví. A to je v dnešní Evropě nebezpečné. Myslet. Tak nezopakovali chybu, jíž se dopustili s Evropskou ústavou, která byla v referendech odmítnuta a dohodli se na ratifikaci parlamentními cestami. Jenom u Irska jim to nevyšlo. Požehnaná budiž hlava toho, kdo sepsal irskou ústavu. A tak nastal boj a mediální manipulace ve své nejlatentnější podobě. A nevycházelo to. Ještě deset dní před hlasováním renomovaná světová agentura vyhlásila aktuální preference: 59% PROTI Lisabonské smlouvě. Tak musel José Manuel Barroso nasednout do letadla a v Dublinu naslibovat hory doly a vyhrožovat horoucími pekly (ztrátou dotací, zvýšením nezaměstnanosti, prohloubením ekonomické krize, ztrátou komisaře), neboť se mu třásly ruce od strachu, že by to napodruhé opět nevyšlo. Zvláštní … o pár dní později obrat o 26% ... Jako když KSČ vyhrávala volby s 99% ...  

A teď jsme na řadě my. Budou tlačit na Klause, aby podepsal. Přibylo mu mnoho protivníků a mnoho domácích Quislingů. „Podepiš, nebo uvidíš,“ hrozí mu mnohé prsty. Už se nahlas mluví o omezení prezidentských cest, zkrácení rozpočtu prezidentské kanceláře, obžalování z velezrady, odvolání z funkce, zkrácení mandátu. Za chvíli bude vyhlášeno domácí vězení a půst o chlebě a vodě, jen aby podepsal. To je evropská, ale bohužel i domácí, představa demokratického rozhodování.

Dokola nám opakují, že musíme Lisabon schválit, uchýlit se do náruče matky Evropské unie, jinak zůstaneme za dveřmi. Že budeme nechtěnými dětmi. Jako by odmítnutí Lisabonu rušilo veškeré ostatní smlouvy mezi námi a EU. Údajně to není dobré, vzpírat se většině.  Ale odpověď na otázku „proč?“, není stanovena. Vždy pouze, že Lisabonská smlouva je skvělá, reformní, je řešením našich problémů, že není jiné cesty. Glorifikace bez obsahu, jen aby to znělo skvěle. Protože na oslavná adjektiva uši slyší.

Ale většina ... většina obyvatel Evropské unie Lisabonskou smlouvu odmítá. Vládní elity si důkladně zjistily, jaká je nálada ve společnosti a nesvěřila její schválení svým občanům. Je nám opět podsouváno, že stojíme proti všem, nicméně je tomu přesně naopak, stojíme po boku většiny. Ovšem mlčící. My však mlčeti nesmíme. Jsme skutečně takřka posledními ... nebo snad ne? Proč se již nemluví o Finsku? A Velké Británii a Polsku? Jsme čtyři státy, ne jeden pomatený prezident na Pražském hradě, jak nás média neustále přesvědčují.

A místo toho, abychom se aspoň jednou ve svých dějinách rozhodli samostatně, bez rad a podbízení, výhrůžek a nátlaků, spojenců či protivníků, je nám podsouváno, že jiné cesty není. Je. Je jiná cesta. Cesta konzervativní. Postupných změn a ne shora vyvolaných skrytých revolucí. 

Vážím si našeho prezidenta a podporuji ho v jeho úsilí vzdorovat. Bohužel medaile za statečnost se až příliš často dávají in memoriam. Nedokážeme je předat, když jsou skutky, které je zasluhují, konány. Místo toho označujeme jejich vykonavatele za blázny a jejich skutky za bláznivé, neodpovědné a trestuhodné. Ne my. Média. Avšak my je posloucháme tak dlouho, dokud nejenže jsme přesvědčeni, že nám říkají pravdu, ale za chvíli tuto vykonstruovanou pravdu přijímáme za vlastní. To jsou krásy mediální manipulace.