Sedmiden 45

Prezident selhal. Jako poslední.

Teorie her jako analytický a výzkumný nastroj umožňuje simulovat nejroztodivnější situace v celé škále oblastí lidského jednání. A vytvářet tak predikce. Analogickou parafrází (pro  zasvěcené naprosto nesouvisející s teorií her, kterou si zde pouze díky její sémantické vhodnosti zcela nevědecky vypůjčuji) můžeme chápat pozici prezidenta Václava Klause jako situaci brankáře na fotbalovém hřišti.

Je to vždy brankář, kdo dostane gól. Ale budoucí profesionálové se už od žáčků učí, že fotbal je týmová hra. A že brankář není (kromě zcela ojedinělých případů, které v zájmu přehlednosti nyní vynecháme) za obdržený gól nikdy zodpovědný sám. Brání a útočí celé mužstvo. Ne pouze brankář. Ne pouze obrana. Ale i záloha. Ano, dokonce i útok.

Prezident jako brankář, jako poslední muž čelící brejku s neuvěřitelným přečíslením, inkasoval. Selhal. Ale před ním jeho deset spoluhráčů.

Prezident selhal. Ale jako poslední. Dávno před ním selhali jiní čeští političtí představitelé. Mirek Topolánek, který podepsal Lisabonskou smlouvu. Opět premiér a s ním Schwarzenberg, Vondra, Bursík a celý vyjednávací tým, kteří nedokázali nebo přímo bránili výjimce z Lisabonské smlouvy pro Českou republiku. Poslanecká sněmovna. Senát. Mediální koncerny, mluvící jedním hlasem pro Lisabon. Ústavní soud poprvé, Ústavní soud podruhé a konečně Ústavní soud potřetí. Selhali také ti, kteří proti Lisabonu protestovali, ale ne dostatečně. Selhali ti, kteří s ním nesouhlasili, ale nic pro to nedělali. Selhaly intelektuální, akademické, občanské osobnosti. Selhali jsme všichni. Prezident jako poslední. Ale on též.

Třetí hodina odpolední se stala hodinou, v níž poslední týdny a měsíce doufali zastánci Lisabonské smlouvy. Dočkali se. Jak jinak. Hrubá síla obvykle vítězí. To je první poučení, kterého se většině z nás dostalo ve školkách.

Odpůrci Lisabonské smlouvy se budou ptát: „Proč tak záhy?“ Šest hodin po oznámení rozhodnutí, čtyři hodiny po ukončení soudu? Prezident udělal co mohl. Snad si některé své kroky chybně spočítal. Snad nepředpokládal, že výjimka z Listiny základních práv EU bude udělena (ač dosud nebyla ratifikována) tak rychle. Stalo se. Mohl udělat více? Mohl. Mohl odstoupit. Mohl nepodepsat. Mohl zdržovat. Mohl čekat na volby ve Velké Británii. Snad to považoval za nedůstojné hlavy státu. Nebo sebe sama. Pouze čas ukáže, zdali nebylo radno tuto pochybnou důstojnost vyměnit za suverenitu.

Lidsky lze prezidenta chápat. Jeho pozice nebyla snadná. Ale schvalovat tuto signaci nelze. Podobně jako lze lidsky chápat, že Hácha podepsal Hitlerovi. Ale podstata věci zůstává stejná. A na rozdíl od Háchy nikdo nehrozil Klausovi kobercovými nálety Luftwaffe na Prahu.

Je jiná doba. Snad se hrozí jinak. Budoucnost možná Klause jako Háchu pochopí. Ale nebude s ním souhlasit. Podobně jako s Benešem. Historie se opakuje. Beneš umožnil nástup komunistů k moci a poté odstoupil. Klaus umožnil nástup „evropistů“ k moci a ... bude odstoupen? Jeho názory se nemění, bude dále nebezpečný. Ale už ne tak, jako dříve. Svou šanci ztratil. Teď už si ho Evropa pohlídá.

Člověk, ne robot

„Stodvacet devět!“ hlásí mechanicky sympaticky vyhlížející prodavačka potravin. „Nemáte drobné?“ automaticky přidává obligátní větu, když jí podávám bankovku. Smutně vrtím hlavou a následuje rezignovaný povzdech a přijetí oranžové bankovky.

„Hezký den,“ přeji a dostává se mi nedůvěřivého pohledu, jako bych toužil po slevě. „Další!“ jsem odejit a po pásu se hrne další zboží. Úkol splněn, oběd koupen, další zákazník v řadě obsloužen. Odcházím. Jako to ráno desítky přede mnou a po mně.

Na přednášce automatizace jednání pokračuje. Profesor přichází, odvykládá, dovykládá a odchází. Studenti též. Já rovněž. Šatna, odevzdání čísla, přijetí kabátu a sestup do metra. Stojím, držím knihu, když je mi pod nos strčen blíže neurčený předmět.

„Děkuji, nemám zájem,“ odmítám v domnění, že je mi nabízena další výhodná koupě. „Kontrola jízdenek!“ zahřmí nade mnou.

„Ach tak, promiňte,“ hledám v peněžence a vytahuji lístek. Mlčenlivá kontrola a odchod bez pozdravu. Další v řadě. Vracím se ke knize.

„Náměstí republiky!“ Zdvihám oči, zavírám knihu. „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají...“ a já pořád trčím mezi dveřmi. Jsem takřka zbourán davem, který se hrne dovnitř, jako by na nezmeškání tohoto spoje, ač do tří minut pojede další, záležel každého život. Ale prošel jsem. Kráčím k poliklinice.

Prázdná recepce. „Prosím!“ vyzývá mne sestra v bílém.

„Dobrý den,“ smekám. „Jdu za paní doktorkou Váňovou.“

„Jméno?“

„Tomáš,“ představuji se. „Jsem její syn,“ upřesňuji.

„Jste objednán?“

„Ne, to ne, nejdu na vyšetření, mám pouze něco převzít.“

„Bohužel, pouze objednaní pacienti,“ dostává se mi automatické odpovědi.

„Nejsem pacient,“ odpovídám již trochu podrážděně a rozhlížím se po prázdné recepci, spojené s čekárnou.

„Posaďte se.“ Usedám a čekám. Pět, sedm, deset minut. Už zdvihám telefon, když se otevírají dveře. „Renato, není tu náhodou...“ oči se zastavují na mně, pak na sestře. Následuje chápavý úsměv. Sestra opět jednou do puntíku splnila svou povinnost. Pouze ohlášení pacienti. Ti, kteří jsou zaznamenaní v počítači. Nikdo jiný nemá nárok.

Opouštím polikliniku a kráčím k poště. Mačkám příslušné tlačítko a trhám pořadový lístek. 110, 111, 112, 113,...konečně. Než však dojdu k okénku, protivný zvuk oznamuje číslo 114 a k přepážce se hrne někdo jiný. Povzdech, čekání, přešlapování.

„Dobrý den,“ zdravím. „Rád bych...“

„ČÍSLO!“ zaburácí za sklem, obroučkami a odbarvenou ofinou nepříjemný hlas.

Zaskočeně podávám lístek s číslem 113. „Na řadě je 115!“ podrážděně skuhrá úřednice a prst obsypaný bižuterií letí vzhůru, ukazujíce na tabuli, na níž svítí 115.

„Promiňte já jsem bohužel...“

„Neumíš číst? Sto-pat-náct,“ slabikuje mi jako prvňáčkovi. Nepamatuji se, že bychom se dohodli na tykání. A pochybuji, že má v životopise něco více než ZŠ. Ale já mám zase na lístku něco méně než 115. A dovolil jsem si narušit systém. Nechci se hádat. V trafice kupuji známku a za chvíli je dopis pohlcen oranžovou tlamou.

Konečně doma. Ještě poslední úkol. Vytáčím číslo a čekám. Vítá vás ... pro komunikaci v češtině, stiskněte 1. Pro změnu... stiskněte 5. Pro potvrzení... stiskněte 4. Pro návrat... stiskněte 3. Pro další... stiskněte 7. Pro přepojení na... stiskněte 9. Jak jinak. Pokud chci mluvit s lidským hlasem a ne robotem, musím si počkat, až nabídka dojede až na konec. Pak naskočí uklidňující hudba, minuty čekání,opakované výzvy k čekání a ... pokládám telefon. Mám toho tak akorát dost. Napadá mne, že by nebylo od věci dát k přepojení na operátora číslo 0. Vystihovalo by to, za co své zákazníky považují

Koukám se do zrcadla a hodnotím den. Důležitost „být“ byla již dávno nahrazena důležitostí „mít“. Kdo nemá co nabídnout, není. Už dávno nejsme posuzováni podle toho čím jsme, nýbrž podle toho, co můžeme tomu druhému nabídnout. „Když ti život dá citron, udělej limonádu,“ znělo heslo, které mi v Montgomery vtloukali do hlavy. Ale k snaze člověk potřebuje naději. Naději, že s ním bude jednáno jako s osobou, ne jako s robotem. Kdokoli se dnes vymyká automatizovanému jednání, je podezřelý. Jakmile někdo sebenepatrněji naruší konvence, zaběhnutý systém, je ostrakizován. Protože systém, strojový chod, je tak jednoduchý, tak praktický, tak uspávající. V naší mobilní uspěchané společnosti je vysoce atraktivní, když jsou potřeby jednotlivců rychle a efektivně uspokojovány racionalizovaným způsobem. Jedinec je v ní však jako ve vězení, jeho emoce jsou kontrolovány a jeho duch je podmaněn. Je to prostředí, kde se lidé nemohou chovat jako lidské bytosti, kde jsou dehumanizovány. Hlavně aby všechno bylo efektivní, rychlé, kontrolovatelné, kvantifikovatelné a předpověditelné. Nakoupeno? – odchod. Odpřednášeno? – splněno. Kontrola? – v pořádku. Objednáno? Ne? – další. Zmeškáno pořadí – smůla. Žádost? – vyťukej si sám. Automatizované a přesné a efektivní vykonávaní stále týchž úkolů a úkonů. Mise splněna. Ale člověk jde stranou.

Nežádej, aby se věci děly tak, jak chceš, ale chtěj věci tak, jak se dějí a budeš spokojen.

Epiktétos

Lid žádá: Odstřelte prezidenta!(?)

Soudě podle rozpoutaného mediálního šílenství, které již tolik slunka západů zaměstnává novináře věrné myšlence spojené Evropy, by se mohlo zdát, že prezident Václav Klaus je posledním zámkem mezi Evropou a celou českou veřejností. Jako by osamocen hledal klíč, který by v sobě mohl zlomit a zabránit tak odemčení poslední petlice. Není tomu tak. Těch zámků je více. A vzrostly i barikády.

Rozhlédne-li se dnes člověk, aspoň trochu oproštěn od novinových stránek a televizních obrazovek, spatří masy lidí, kteří proti Lisabonu neúnavně protestují. Pořádají se demonstrace, protestní pochody, vydávají se články, specializované servery vydávají k smlouvě negativní stanoviska … jsou to však celostátní média, která tyto projevy nespokojenosti a protestu ignorují a masovému publiku nezprostředkovávají. Prezident ale není sám.

A kdyby ani slovo nepadlo, kdyby ani věta nebyla napsána, kdyby jediný transparent nebyl vztyčen … lid vyjádřil svou vůli ve volbách. Je-li legitimita našich reprezentantů odvozena od lidu, proč tedy prezidentskou standartu drží Klaus? Proč byl zvolen, když jeho protilisabonské postoje byly v době jeho zvolení veřejně známy? Bylo to proto, že ten zbožšťovaný lid dal ve volbách důvěru Občanské demokratické straně. Té straně, která si na svém XVII. Kongresu odhlasovala:

„Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou.“

Lid tedy zvolil, kromě dalších bodů programu, odmítnutí Lisabonské smlouvy. To pak bylo potvrzeno zvolením eurorealisty Václava Klause do prezidentského úřadu. Obrácení ODS o 180° se pak projevilo v následujících volbách, které stvořily takzvanou „Oranžovou republiku“. Na mnoha místech značně narudlou. Výsledek zrady. Zrady politiky, v kterou lidé, vhazující hlas pro modrého ptáka  do urny, věřili.

Demagogické šíření představy, že Václav Klaus brání obecnému dobru a vůli lidu, je tak propagandou neuvěřitelného dosahu. Neboť Klaus není sám. Naopak, většina stojí za ním. Nedávný průzkum agentury Median potvrdil to, co si prolisabonská menšina, která však drží komunikační kanály pevně v rukou, nechtěla připustit: 65% respondentů souhlasí s Václavem Klausem. Kdo tedy staví prezidenta do role posledního Mohykána, zapomíná na fakta, či je úmyslně popírá. Lidé byli proti Lisabonu před volbami i po volbách. A jsou proti němu i dnes.

Proti Lisabonu

Mocí lze zlikvidovat lidi, ne jejich myšlenky.