Sedmiden 46

Smekám pane premiére

Utajená setkání, noční dostaveníčka, názorové kotrmelce, zmatená vyjádření, dementování vydaných prohlášení. Politické hry ve stylu „odvolávám, co jsem slíbil a slibuji, co jsem odvolal.“ Tak vypadalo před zraky veřejnosti dohadování našich politických reprezentantů o tom, kdo dostane letenku do Bruselu. Nebo zlatý padák. Obrazně i reálně.

Křeslo evropského komisaře není politickou funkcí. Kdo v něm sedí má z titulu svého úřadu být nadstátní. Je sice delegován národními vládami, ale ruku na srdce – co pro nás Vladimír Špidla v Bruselu vykonal? Jeho čistá duše by mu to ani nedovolila. Proč tedy tolik intrik a snah o protlačení svého kandidáta do této byrokratické mašinérie? Vždyť vítězem je teoreticky pouze jeden. Ten, kdo křeslo získá. Efekt pro stát je nulový, pokud se tedy komisař chová tak, jak má. A on se tak za půl milionu měsíčně bezesporu chová...

Když tedy politické strany nemohou mít z takové volby žádný profit, aspoň se na „operaci komisař“ pokouší nalákat pár voličů. Demonstrací své síly. Že jsou to ony, kdo dokáží protlačit svého kandidáta. Nebo že aspoň mají kandidáta. Neboť těžko mohli lidovci očekávat, že uspějí s Pavlem Svobodou nebo komunisté s Vladimírem Remkem.

Proto i v údajně „úřednické vládě“ hlasovali všichni podle stranického klíče. Protože tady nešlo o prohru jednoho exkluzivně placeného byrokratického křesla, ale o demonstraci síly před voliči. Vždyť volby klepou na dveře...

Ale ouha, ukázalo se, co se ukázat muselo. Žádný kompromisní kandidát mezi primárně navrženými nebyl. A tak se Topolánek s Paroubkem upsali ďáblu rukou nedílnou: Proč se nezbavit toho otrapy Fischera? Je populární, pracovitý, lidé ho mají rádi – ergo je nebezpečný, pryč s ním. Narazili však na nesnáz, se kterou se svým stylem myšlení nemohli počítat. Oni tak zvyklí na korupci, manipulaci, intriky a zákulisní vyjednávání nedokázali odhadnout, že v politice dosud existuje člověk, kterého si nelze jen tak koupit. Člověk, který sebou nenechává manipulovat. Který chce poctivě dokončit započatou práci. Který si uvědomuje, co by následovalo, kdyby teď opět padla vláda. A zlatý padák nebere. Ale musíme je chápat, oni mají jiný systém myšlení. Ruka ruku myje. My vám, potom vy nám.

Pro běžného politika je zřejmě nepochopitelné, jak někdo může odmítnout práci garantovanou na pět let dopředu. Kde jedinou kontrolu činnosti vykonává komisař sám, a sice zdali mu na účtu naskakuje příslušný počet nul. S nenulovým číslem před nimi. Kde není nikomu odpovědný, je jako jednotlivec neodvolatelný a má pod sebou armádu snaživých poskoků, kteří se mohou přetrhnout, aby plnili jeho přání. Pro běžného politika je nepochopitelné, jak někdo takové eldorádo může vyměnit za sedm měsíců stresů, tahanic a žaludečních vředů v čele české vlády, s pravidelnými návštěvami dua T+P, za plat o dimenzi menší a s nejistou budoucností.

Inu, některým toho chybí ještě mnoho k pochopení. A někteří to zřejmě nepochopí nikdy. Kdyby bylo více takových Fischerů a méně Topolánků a Paroubků, to by se to vládlo. A i v českých zemích by to vypadalo jinak.

Smekám před vámi, pane premiére... 

Evropská unie se dočkala konce suverénních států

Řápková má prostě smůlu. Vyletěla příliš rychle.

Podobných hrdinů už měla naše politická scéna více. Co se přes noc stali hvězdou. Ale pohádka ve stylu „Honza málem králem“ má svou trhlinu. Zatímco hloupý Honza až tak hloupý nebyl, rádoby politici typu Grosse, Březiny, Němce, Mlynáře, Čunka a nyní i Řápkové svou nešikovnost obnažili příliš brzy.

Politická zkušenost jim chybí. Nevědí, jak v tom chodit. Ve svém rozletu si zapomněli osvojit základy politicko-mediální praxe. A ačkoli recept „zatloukat, zatloukat, zatloukat, dokud se bouře nepřežene“, respektive čekat, dokud téma neomrzí a nepřijde další, se v našich sférách ukázalo být pohříchu efektivním, k jeho užití je zapotřebí alespoň elementární obratnosti.

Komicky tak působí Řápkové úsilí o politické přežití. Jakmile odstartovala kauza plzeňských práv, měla okamžitě rozjet soukromou preventivní akci pro případ, že by mohla zasáhnout i ji. A že se jí dotkne bylo nepochybné. Jaký novinář by nevyužil možnosti zviditelnit se na stoupající politické hvězdičce? A přitom stačilo tak málo. Rychle si objednat dodatečné napsání diplomové práce. Iniciativní písmáci by ji do týdne v alespoň trochu přijatelné formě dokázali za pár desítek tisíc spíchnout dohromady. A obstarat si index se zfalšovanými podpisy by rovněž nepředstavovalo zásadní problém. S těmito dvěma dokumenty by rychle smetla veškerá prvotní obvinění proti své osobě ze stolu a dál by se jí nikdo nezabýval. Vždyť dalších zajímavých obětí je přehršel… Měla urgovat „očištění svého jména“, trvat na „prošetření kauzy“, vydávat prohlášení o „spolupráci s policií“, svalovat veškerou vinu na školu a pohoršeně se vyjadřovat o „zásadních akademických pochybeních“. Prostě hodit horký brambor dál.

Ale Řápková čekala jako slepice na vejcích, dokud se nějaké obvinění nevylíhne. Ani jména profesorů se neobtěžovala zjistit. Ač se s jejich nositeli měla pět let potkávat. Dodnes si pamatuji jména některých zkoušejících. Protože se s nimi na ústech probouzím z nočních můr. Řápková zřejmě ne. Asi proto, že všechny zkoušky zvládla levou zadní.

Kouzelně nyní působí její snahy ospravedlnit se zápočty od mrtvého akademika. Nebo oxeroxovaným indexem místo originálního. Jakoby index byl účtenkou, která se po překontrolování vyhodí. Ale kdoví. Třeba Řápková vyhodila i svůj rodný list. Poté co si překontrolovala, že v něm má správně uvedené datum narození. Nebo hlášení o trvalém pobytu. Poté co si ověřila, že bydlí ve správné ulici. Možná už je to dnes zvykem.

Chyby se ale dopustila už na začátku. Plzeňská práva byla časovanou bombou. O tom, že ten, kdo chce titul snadno a rychle, jde do Plzně, se mezi studenty (minimálně v Praze) ví již dávno. Několik let. A jestliže předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková nyní nad kauzou teatrálně lomí rukama, tak mystifikuje. Pokud o Plzni věděl každý univerzitní prvák a Dvořáková působí jako nevědomá, tak je ve své funkci buď nekompetentní nebo hraje divadlo.

A nyní Řápková vyrobila další botu. Zřejmě v domnění, že heslo „nejlepší obranou je útok“, platí vždy a všude, žaluje kdoví koho, žádá milion kompenzace na kdoví kom (či čem) a přitom rozesílá dokumenty s osobními informacemi druhých osob na všechny strany. Takže ke svým průšvihům přidává porušování zákona na ochranu osobních údajů.

Stranické sekretariáty by měly zvážit zavedení povinných školení pro své exponované členy. Aby se naučili, jak to v politice chodí. Protože v tom je jediný rozdíl mezi Řápkovou a těmi, kdo se jí nyní v koutě smějí. Ona vyletěla příliš rychle, oni se proškolili praxí. V legislativních, exekutivních i judikaturních funkcích sedí jí podobných mnoho. S jediným rozdílem. Máslo, které mají na hlavě, dokážou šikovně skrývat. Řápková jej ukazuje v plné nahotě.