Sedmiden 9

Tragikomedie moci

27.02.2009 11:51

  Kdo aktivně vstupuje do politiky, zákonitě touží po moci. Tuto touhu nelze žádnému politikovi zazlívat. Je to jako vyčítat vědci, že chce něco nového objevit, sportovci, že chce vyhrát závod nebo zahradníkovi, že chce něco nového vyšlechtit. Nicméně problém nastává v okamžiku, kdy získání moci přestává být prostředkem k dosažení ideologických cílů a stává se cílem samým. V tom okamžiku je každý nabyvatel moci ochoten slevit ze svých principů, nebo je dokonce zcela opustit (lhostejno jaké jsou, za předpokladu, že je považuje za ty nejlepší), aby se udržel u moci.
  Je jisté, že k udržení se u moci, minimálně v zemi, kde je zapotřebí k jejímu získání určitý počet hlasů, je nezbytné zachovat si, nebo ještě lépe zvýšit, přízeň voličů. K tomuto jako bezpochyby legitimní nástroj slouží průzkumy veřejného mínění. Dokonce by se podobné průzkumy daly chápat jako projev úcty k občanům, tím že na jejich základě jsou reflektovány jejich zájmy. Ovšem pokud strany uzpůsobují svůj program na základě podobných průzkumů, místo aby, což je bezpochyby náročnější, složitější a nejistější cesta, se pokoušely voliče přesvědčit, že jejich program je pro ně ten nejvhodnější, přecházejí z pevného břehu na tenký led. Neboť v zájmu zachování vlastní konkurenceschopnosti je v podobném trendu budou za chvíli nuceny následovat další strany a proces politické agitace se od soupeření idejí zvrhne v souboj demagogií a populismů. 
  V našem konkrétním časoprostoru to přináší ještě jedno konkrétní nebezpečí. V souvislosti se stárnutím české populace podle aktuálních propočtů hrozí, že za padesát let bude každý člověk v produktivním věku nucen živit dvě až tři osoby ve věku postproduktivním. Analogicky bude ve stejném poměru složen i elektorát. A bude-li pokračovat současný trend přizpůsobování politiky výsledkům veřejného mínění - tedy podpora krátkodobých cílů před střednědobými a dlouhodobými - budou o směřování národní politiky, fiskální a měnové politiky a dalších a dalších oblastech veřejné politiky rozhodovat (s veškerou úctou ke stáří) občané, kteří mají životní ambice za sebou, občané, kteří senilní, občané, kteří mají zájem o vysoké důchody, sociální výhody a teplé bačkory. A postrádají zájem o budoucnost vzdálenější než několik dnů, neboť nevědí, zdali ji ještě uvidí. 
  Bude-li pokračovat tento trend, je načase jim vzít volební právo … Je-li omezeno spodní věkovou hranicí na základě argumentu, že příliš mladý člověk se nedokáže zodpovědně rozhodnout, mělo by na základě podobného argumentu být omezeno i horní věkovou hranicí. Aby o naší přítomnosti a budoucnosti nerozhodovaly babičky, hladící kočky u plápolajících krbů.

Báj(eč)ný Lisabon

26.02.2009 14:11

  Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Schumana a to slovo bylo ESUO. Tak podobně by mohlo začít evangelium Evropské Unie. Naneštěstí se její cesty podobají více Oddyseově cestě z Tróje, než cestě židovského národa k jeho cíli.
  Neboť podobně jako Oddyseus v průběhu své desetileté plavby postupně v nejrůznějších krajích, přístavech a zastávkách postupně přicházel o své muže, tak současná Evropy přišla vinou zastávek, nárazů, lobby a ekonomických a politických zájmů i o ty skrovné ideje, jež jí v poválečném období vtiskli Monet se Schumanem.
  Od původní myšlenky, jež měla zabránit další sebezničující, a vlivem technologických pokroků potenciálně konečné válce, přes atomovou a hospodářskou spolupráci, se Evropa dopracovala až k Maastrichtu. A nyní stojíme před zastávkou další, před Lisabonem. Je to zastávka v zemi Kyklopů, nebo v Oddyseově Ithace? Marshallův plán, nebo Mnichov? Babylónské zajetí, nebo návrat z něho? Až čas ukáže. Neboť Lisabon schválen bude, otázkou zůstává kdy. Smlouva o Ústavě pro Evropu ztroskotala. Lisabonská kopie, její převlečené dvojče, bojuje o přežití a padne-li, určitě se objeví trojče. Vytrvalost Giscarda d’Estaigna a jeho podporovatelů je obdivuhodná. Až se nabízí otázka – proč? A v koho zájmu? Nicméně odhlédněme pro tento okamžik od těchto úvah a vraťme se ke sledování Oddyseovy lodi. Vraťme se na její začátek. K Tróji. Oddysseus odjel od vítězné války, Monet se Schumanem též. Jejich dílo v jeho původní podstatě nicméně ztroskotalo. Evropská Unie již dávno není zárukou míru prostřednictvím provázanosti národních ekonomik, nýbrž právě své ekonomické fundamenty zneužila a staly se jí výchozím bodem pro provázanost nebezpečnější – politickou.
Prolétneme-li zběžným zrakem po velkých říších minulosti, všechny stavěly svůj vznik a rozkvět na pevných základech. Jinak by neobstály. A jakmile se jim vzdálily, nebo je podemlely, nebo si chybně vybraly základy jež se zdály být jistými, ale ve skutečnosti byly z písku - padly. Stačí jmenovat: říše Římská, Francká, Egypt, Izrael. Alexandrova říše. Ale také Čína, Japonsko, Siam. A nedávno Sovětský svaz, Třetí říše. A mnohé další. Pokud stát, či jemu podobná struktura, například i nadnárodní organizace, mezinárodní firmy či duchovní řády, nesdílejí společnou ideu, nebo ji opouštějí – zanikají. To si uvědomoval i Masaryk. Záviděl Francouzům Napoleona, Američanům Washingtona a hledal pro nový stát v srdci Evropy podobný symbol. Vybral si Jana Husa, jako symbol odporu proti katolicismu a Rakousku –Uhersku (od roku 1867), které na katolicismu stálo. A dal tak vzniknout slavnému sporu o smysl českých dějin, v němž se nezapomenutelně střetával, a prohrával, s Josefem Pekařem.
  Masarykovo východisko, přes jeho mylné závěry, však chybné nebylo. Stát, jehož občany nic nespojuje, nemůže v době krizí přežít. A proto není neoprávněné se ptát: Na čem staví Evropa? Co ji spojuje? Což není zřejmá její státotvorná ambice? Netouží, pokud jich už nedosáhla, po společných systémech právních, daňových, penzijních, celních, zdravotních, trestních a mnohých dalších? Po společné zahraniční politice? Po jednotných představitelích? Ať už v krátkodobém či dlouhodobém horizontu, skrytě či otevřeně?
  Ale co nás spojuje? Je snad turecká žena táž jako britská? Je vládce Kremlu stejný jako prezident Polska? Je vinař v Portugalsku stejný jako pivař u nás? Je švédský socialista stejný jako chorvatský nacionalista? Ne. Evropu nelze vymezit geograficky. Británie má mnohem více společného s Australany než s Albánci, Francie s Kanadou než s Ukrajinci. Proč se tedy EU rozšiřuje dle geografického klíče?
  Je mnohé co nás spojuje: řecká filosofie – dědictví Parmenida, Platóna, Aristotela. Myšlení žido-křesťanské – moudrost sv. Bonaventury, sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Anselma z Canterbury…. A myšlenky osvícenství. Moderní demokracie stojí na myšlenkách společenské smlouvy Rousseaua, dělby moci Montesquieua. A na dřívějších východiscích Hobbese a Locka. Ač se společenskou smlouvou nemusíme být v konsensu, moderní Evropa z ní vychází.
  Evropa Schumana měla možnost stavět na svých tradicích. Na tradicích, jež Edmund Burke ctil a před jejichž rušením varoval, předvídaje tragédii Francouzské revoluce. Evropa poválečná si vybrala jinou cestu. Cestu Oddyseovu. A jako on přicházel o své muže, tak i ona přichází o své základy. Oddysseus dosáhl svého cíle. Evropa tu šanci stále má. Ale zatím ji promrhává kotvením ve špatných přístavech. Dnes kotví v Lisabonu.

Pomáhat a chránit

25.02.2009 14:48

  Naše oči je zachytily najednou. "Pomáhat a chránit" na dveřích a neomylné tvary radaru k tomu."Do háje," zaklel ten vedle mě, když si zkontroloval ručičku tachometru."Sedmdesát dva", hvízdl jsem uznale. "Čtyři body a pokuta k tomu," hned jsem mu zreferoval.
  Neodpověděl. Křečovitě svíral volant a zahýbal ke krajnici, kam už ho navyklým pohybem naváděla policejní plácačka. Přiblížila se nenáviděná uniforma.
  "Dobrý den, pane řidiči. Jste si vědom, čeho jste se dopustil?" spustila uniforma neosobním hlasem."Aby ne," odsekl dopálený řidič a nevěnoval uniformě pohled."Vaše doklady, prosím!" zvýšila uniforma hlas."Tady!" hodil je po ní hříšník a nasupeně sledoval představitele zákona, jak si prohlíží jeho osobní údaje."Tak to máme...," peněženka se rychle vyprázdnila a někde v kyberprostoru došlo k přesunu jedniček a nul, znamenajících přiblížení ztráty řidičského průkazu o něco blíže. 
  "Do háje," zopakovalo se náhle zakletí, když jsme se vrátili na silnici. "Jezdím tudy tolik let a nikdy tady nestáli." 
  "A proč nedodržuješ předpisy?" odvážil jsem se namítnout. 
  "Copak ti to neříkám?" ozval se nevěřícný hlas po mé levici. "Nikdy, nikdy, nikdy tady nestojí!" A hlas umlkl nadobro. 
  Pustil jsem rádio. Ale hudbu jsem nevnímal. Nešlo mi to z hlavy. Skutečně nad sebou potřebujeme policajty, abychom dodržovali zákony? Stát nařizující, co se smí a co ne? Proč nejednáme podle práva přirozeného, podle toho, co máme zakódované ve své lidské přirozenosti? Proč potřebujeme pozitivní právní systém, abychom se snesli? Měli snad Hobbes, Locke či Rousseau pravdu? Potřebujeme společenskou smlouvu, abychom se nezničili navzájem? Nechtěl jsem se s tím smířit... Ale musel jsem. Ztratili jsme vědomí vlastní důstojnosti. Lidské důstojnosti, plynoucí z toho, čím jsme. Podlehli jsme iluzi, že společenské normy chování platí jenom na veřejnosti, před ostatními. Podlehli jsme iluzi, že když nás nikdo nevidí, je vše dovoleno. Když mě nevidí, když mě nechytnou, tak jsem v pohodě. Zapomněli jsme na to, že lidmi jsme neustále, nejen když nás někdo vidí. A ničíme se. Ničíme to, co je v nás lidské. Lidskou důstojnost nevymyslelo pozitivní právo, společnost, ... je v každém z nás. A kriminalita plyne právě ze ztráty vědomí vlastní důstojnosti. A když jsme chyceni, nemrzíme se nad proviněním, nýbrž nad chycením. Jako ten řidič. Nelitoval rychlosti, ale peněz a bodů...

Výroba pravdy

23.02.2009 10:43

  Veritas. Quid est veritas? Klíčovou otázku poznání si velcí myslitelé lidského rodu pokládali odnepaměti. Zatímco však filosofové realističtí (Platón, Aristoteles, Augustin či Akvinský) v jejím hledání vycházeli z věcí, z poznatelného světa kolem sebe, s příchodem Descartova racionalismu přišlo odmítnutí těchto východisek jako nedůvěryhodných a moderní filosofie, kulminující Kantem a Hegelem, zpochybnila a odmítla možnost dojít k verifikovatelnému poznání skrze okolní svět.
  Nevěřila, že lze dospět k poznání skrze věci, nevěřila jim. Nevěřila, že lze poznat pravdu skrze něco, u čeho nedokázala určit, zdali vůbec existuje. Moderní filosofové proto začali vycházet ze sebe. Cogito ergo sum se stalo mantrou, která však zklamala. Myslitelé nedokázali dojít k objektivnímu poznání a dosáhli pouze zpochybnění všeho, co bylo realistickou filosofií vybudováno. V první řadě morálku. Toto vše vedlo k relativizaci pravdy a k základní otázce - čemu lze vůbec věřit? A lze vůbec věřit něčemu?
  S příchodem racionalismu a positivismu přišla nová naděje. Za pravdu mělo být pro příště považováno pouze to, co bylo možné empiricky dokázat. Avšak s příchodem marxismus a nihilismu – a následně komunismu a nacismu, které vedly k tragédiím dvacátého století, se zdálo, že veškerý nárok na pravdu je pohřben. S koncem velkých válečných konfliktů uplynulého století přišel konec moderny a nastala postmoderna. Období, které Francis Fukuyama označil za konec dějin. A s ní také odmítnutí veškeré realistické i moderní filosofie. Za konec ideologií. Pravda byla označena za nepoznatelnou, a kdo se pokoušel cokoli vydávat za objektivně poznatelné byl ostrakizován jako netolerantní. Napříště už se neměla hledat pravda, nýbrž pouze užitek. Za důležité začalo být považováno to, co nám vyhovuje. A za základní metodu bylo zvoleno jednání ve smyslu vyjednávání. Jednání o tom, co nám vyhovuje. Etika a morálka byly zamítnuty, společně s otázkou co je dobro a co je zlo. Společně s principy a ideály. Důležitým se stalo to, co nám vyhovuje.
  Dnes už se neřeší, zdali jsou velká morální témata současnosti – potrat, eutanazie či homosexualita, otázkou dobra či zla. Pravda se nehledá. Pouze klady a zápory. Kde převažují klady, je zákon schválen, kde převažují zápory, je zamítnut. Jsou vytvářeny statistiky, hodnocení a zjištění, co je pro nás lepší. Následují jednání, projednávání, hlasování a následně zamítnutí či uzákonění. Bez etiky a morálky. Ty už jsou hlásány pouze několika nevládními organizacemi, které jsou nezávislé na státní moci a kontrole a některými církvemi.
  Tento relativismus má však jediný následek – vznik moderních tyranií. Neboť tam kde není jasné co je dobro a co je zlo, co je pravda a co klam, tam rozhoduje ten, kdo má moc. V Evropě má dnes moc stát, ne lid. A i státy se už dnes moci vzdávají, ve prospěch celků, které stojí nad nimi…

Mír a lásku hlásám já - Barack Hussein Obama

23.01.2009 12:59

  Jako květinové dítě se pustil Barack Obama do své predestinované role mesiáše.
  Války zastaví, hochy v maskáčích vrátí maminkám, neschopným manažerům dá z daní občanů (za jejich nadšeného potlesku) další penízky na nové experimenty, nefunkční firmy udrží na trhu (aby měly ty prosperující nekalou konkurenci), všem nařídí povinně platit zdravotní pojištění (ano, i svým přátelům z Bronxu a Harlemu) a to i těm, kteří o ně nikdy nestáli,... a aby neměl mezi demokraty opozici, tak si k sobě vezme Hilary jako ministryni zahraničí, která se ze dne na den stane expertkou na veškerou zahraničně-politickou problematiku a odletí jednat s Cipi Livniovou o možnostech ukončení konfliktu v Gaze, aby všichni předešlí žabaři, kteří se o to v posledních desetiletích pokoušeli, prozřeli, jak přínosnou by pro svět byla silná ruka feminismu. 
  Ostatně, čemu se divit? Když se můžou v České republice stát ministry i herci, hudebníci a komedianti všeho druhu, proč by to nešlo v zemi neomezených možností? Ovšem dokonce ani u nás ještě nebylo vídáno či slýcháno, že by policie po celém světě splašila všechny nepřátele státu, nahnala je do koncentráku a po šesti letech jim poděkovala za pobyt a doporučila pokračování v předchozí činnosti. Ne Guantanámo u nás nemáme. Ono to vypadá hloupě, když někoho uvězníme, odsoudíme (nebo také ne) a poté jen tak propustíme. My raději vězně odsoudíme a poté jim pouta uvolníme. A když se nám místo ve vězeňských kobkách ztratí v zahraničí, tak jsme natolik velkodušní, že jim dovolíme jezdit domů na návštěvy. 
  Hezká, líbivá gesta vrší Obama první dny v úřadě. Jaká matka by nebyla ráda, že se jí vrátí syn? Jaký muž by nebyl rád, že si uchová práci v krachujícím podniku? A ti, kterých se to netýká? Ty oblbneme líbivými hesly, širokými úsměvy, elegantní manželkou a aurou novosti. Jenomže taková krátkozrakost se nevyplácí. Uvidíme za půl roku nebo za rok, až naplno vypuknou občanské války v Iráku a Afghánistánu; až se americká ekonomika propadne do recese, rozpočet do ještě většího schodku a firmy přesto krachnou a zaměstnanci s nimi; až si lidé spočítají, kolik měli v peněžence dříve a kolik nyní; až jim letadla přestanou přistávat na vodě a vrátí se zpátky na mrakodrapy. Uvidíme, jestli si přelétavý dav se slzou v oku nevzpomene na Jirku Bushe - jednou nejoblíbenějšího a jednou nejméně oblíbeného prezidenta v dějinách USA. 
  Ono se nemusí vyplatit rušit vše, co naši předchůdci vykonali. Vždyť ne všechno museli naprosto pokazit. Aby se s plevelem nevytrhaly i klasy. Bourat umí každý. Opravit střechu už ne.