Existují tři nezpochybnitelná lidská práva. Právo na život, právo na svobodu a právo na soukromý majetek. Veškeré ideologie či praktické aplikace myšlenek, které tato práva zpochybňují, jsou ze své podstaty nehumánní. Z tohoto hlediska lze považovat za znásilnění těchto práv například zabití nevinného člověka, totalitní ideologie, otroctví, protiprávní věznění, nucený komunní způsob života a mnohé další. Ze tří základních lidských práv pocházejí práva další, od nich odvozená. Za taková však nelze považovat široké spektrum takzvaných práv, která jsou stanovována početnými deklaracemi, smlouvami, usneseními a jim podobnými dokumenty, která však často nejenže nevycházejí z původní trojice lidských práv, ale nejsou ani vymahatelná.

Svoboda je otevřenost k pravdě. Lidská osoba, která upřímně nehledá pravdu je otrokem lži a nachází se tedy ve stavu rozporném se svobodou. Svoboda není možností dělat cokoli. Není ani možností dělat cokoli a přijímat za svá jednání odpovědnost. Svoboda nesahá ani tak daleko, jak daleko sahá svoboda druhého. Taková svoboda by se vždy setkávala s omezeními, v postmoderním pojetí s ní neslučitelnými. Svoboda jako otevřenost k pravdě nikoho neomezuje a neomezuje ani lidské jedince navzájem. Tato svoboda je nicméně nepříjemná, neboť se sebou nese požadavky, které jsou vyžadující a náročné. Svoboda není relativita hodnot, subjektivní voluntarismus. Je podřízením se transcendentální skutečnosti člověka jako svébytné esence.

Koncept vlastenectví nemá nic společného se extrémními projevy xenofobie, rasismu či národovectví. Vlastenec miluje svoji zemi a chápe přítomnost podobných pohnutek u cizích státních příslušníků. Nepovažuje jiný národ za sobě podřízený, nýbrž ve své suverenitě za sobě rovný. Touží po tom, aby o svém státu rozhodovali výhradně jeho občané, se kterými jej spojují společné prvky, jež mohou být v čase a prostoru rozdílné, ať už je to jazyk, dějiny, kultura, gastronomie, literatura, ideologie, či mnohé jiné. Je tedy ztotožněním se se státem, popřípadě národem, avšak bez jakéhokoli bezprecedentního vymezování se vůči entitám cizím. Proto jsou suverénní státy takto smýšlejících občanů zárukou míru, neboť respekt vůči okolním státům je konsensuální. Pouze v takovém prostředí může docházet ke spolupráci suverénních národů.

Lisabonská smlouva je dokumentem, který zásadním způsobem mění fungování Evropské unie. Je přejmenovanou a v nepodstatnostech změněnou kopií Smlouvy o ústavě pro Evropu, údajně shrnující dříve uzavřené smlouvy v jeden dokument, avšak ve skutečnosti je radikálně pozměňující. Je nebezpečným potenciálním nástrojem pro budoucí federalizaci Evropy, jejímž implicitním předstupněm je rušení národních států. Zásadním způsobem omezuje suverenitu signatářských zemí převodem jejich pravomocí do rukou evropské nadnárodní byrokracie. Rozšiřuje pravomoci evropských institucí a umožňuje jejich další neomezené rozšíření, bez nutnosti ratifikace národními parlamenty, prostřednictvím tzv. přechodové klauzule. Ruší právo veta a tím i rovnoprávné postavení států a nahrazuje jej v řadě oblastí hlasováním kvalifikovanou většinou. Zavádí ve své podstatě ústavní instituce a přináší se sebou Evropskou úmluvu o lidských právech, která nebezpečným a neadekvátním způsobem rozšiřuje lidská práva o oblasti, které do této kategorie nenáleží. Má se stát efektivním nástrojem homogenizace moci a centralizace rozhodování, vedoucí k nesvobodě a regulacím narušujícím jak volný trh, tak politický pluralismus a svobodu jednotlivce.

Je nepochybné, že soudobé ekonomické, politické, bezpečnostní, sociální a mnohé další aspekty společnosti jsou sdíleny mnohými státy zaujímajícími společný geografický či kulturní prostor. Stejně tak je však nepochybné, že státy nejsou svou strukturou, historií, kulturou, hospodářskou vyspělostí, vojenskou silou a mnohými dalšími prvky na stejné úrovni. Je tak marné, ne-li kontraproduktivní, snažit se jednotně aplikovat řešení aktuálních problémů na všechny státní aktéry na mezinárodním poli. Případně na jeho zúženém chápání, například evropském či transatlantickém. Tyto snahy se ve 20. století ukázaly být nefunkčními a destruujícími. Je tedy záhodné poučit se z minulých chyb a vyvarovat se sociálnímu inženýrství v globálním či regionálním měřítku, jak jsme toho svědky v dnešní Evropské unii. Přesto mezistátní spolupráce bezpochyby přinášela, přináší a v budoucnu může přinášet propěšné výsledky. Těchto však musí být dosahováno na základě bilaterálních či multilaterálních dohod mezi suverénními státy, kdy je respektována svrchovanost jednotlivých aktérů a nepřípustnost vnějšího zasahování do vnitřních státních záležitostí a rozhodovacích procesů.

Environmentalismus je nebezpečnou ideologií zneužívající legitimních ekologických otázek k omezování svobody jednotlivce. V postmoderním světě, charakterizovaném absencí bezprostřední starosti o uspokojení základních životních potřeb v našem geografickém a civilizačním okruhu, se jednotlivci i skupiny obracejí k postmateriálním hodnotám. Mezi ně patří kromě lidských práv, široce chápaného transcendentna, starosti o menšiny, problematiku světové chudoby a mnohých dalších, také ekologie. Ekologie ve svém exaktním chápání nemá nic společného s totaliárním environmentalismem, který užívaje terminologie této vědy zneužívá legitimních nároků na ochranu přírody ke svým partikulárním cílům, které mají za následek omezování lidské svobody, brždění ekonomického rozvoje, manipulaci veřejným míněním a implementaci norem bránících harmonickému vývoji společnosti.