Úvod

Tento referát si klade za cíl stručně a výstižně, na základě zpracování knihy Thomase Hyllanda Eriksena: Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě1, vyložit nejen koncept kulturní a sociální antropologie, nýbrž pojednat o tomto oboru, který někteří autoři2 nazývají také etnologií, jako celku. A to jak z hlediska jeho historického pojetí, tak pojetí soudobého a konečně osobitého pojetí autora, z něhož primárně vycházím, tedy Thomase Hyllanda Eriksena. Pokusím se vyložit metodologii užívanou v této vědě, která ač má své zásadní místo v každém vědním oboru, má v kulturní a sociální antropologii snad poněkud větší význam, než to bývá u věd obvyklé. Dále se soustředím na základní nastínění vývoje kulturní a sociální antropologie od jejího vzniku do současnosti, pokusím se pojmenovat její nejzásadnější myslitele a témata, jimiž se zabývali, stejně jako témata, jimiž se kulturní a sociální antropologie zabývá obecně. Pokusím se také zjednodušeně zkomparovat vývoj a proměny těchto témat.

Abych tuto představu uskutečnil, rozdělil jsem svou práci do tří základních částí. V první se soustředím na zařazení oboru kulturní a sociální antropologie do společenskovědního diskurzu, na popis vzniku sociální a kulturní antropologie, její vývoj, myslitele, proměny a základní ideje. Na závěr této části se pokusím nastínit problémy a témata, s nimiž se současná antropologie potýká a možnosti jejich řešení a evoluci, vedoucí k rozvoji této vědy.

Ve druhé části této práce se zaměřím na dílo Thomase Hyllanda Eriksena: Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě. Nejprve zhodnotím autorovu osobu, jeho dosavadní tvorbu a jeho základní společenskovědní směřování a poté se již pokusím o základní interpretaci tohoto jeho konkrétního díla. Naznačím jeho skladbu, základní myšlenky a ideje.

Ve třetí části se pokusím zformulovat koncept kulturní a sociální antropologie podle představy Thomase Hyllanda Eriksena.

Vznik sociální a kulturní antropologie a její místo v diskurzu sociálních věd

Vznik a vývoj antropologie

Termín antropologie vznikl spojením řeckých slov antropos (člověk) a logos (rozum, slovo, nauka). Jako první jej použil roku 1596 protestantský humanista O. Casmann. Avšak o samotný vznik této vědní disciplíny se vedou spory. Někteří autoři uvádějí, že jako první použil slovo antropologie už Aristoteles, a nejen použil, nýbrž i položil základy této vědy. Další uvádějí, že jako samostatná věda vznikla až v roce 1775, kdy J. F. Blumenbach znovuobjevil a použil Casmannův termín. Základem jeho oživení antropologie mělo být poukázání Edwarda Tysona, na konci 17. století, na anatomickou analogii mezi primáty a člověkem. Dalším krokem bylo zařazení člověka do živočišné říše a jeho nazvání „homo sapiens“ švédským badatelem Carlem von Linné v roce 1735. Po těchto krocích se tak antropologie zkonstituovala jako věda o člověku, ovšem zatím pouze z hlediska tělesného, ne metafyzického. Jejím cílem bylo studovat člověka z hlediska jeho původu, fylogenetického a ontogenetického vývoje, rozdílnosti tělesných konstitucí, dimenzí, jejich variability a deformace či vznik lidských ras a plemen. Toto vše však platilo pouze pro kontinentální Evropu, zatímco Velká Británie a USA kladly důraz i na společenský a kulturní rozměr člověka a vázaly fyzickou antropologii na multidisciplinární bázi na blízké vědy, například archeologii či lingvistiku. Dnes se tak setkáváme s dichotomií v pojetí této společenskovědní disciplíny3, z níž vyplývá také časté matení pojmů, tedy jeden z největších hříchů ve společenskovědním diskurzu4. Ten se snažil vyřešit v roce 1960 J. M. White, když rozdělil antropologii na čtyři základní oddíly: fyzickou, kulturní, sociální a užitou5.

Samotná kulturní a sociální antropologie vznikla ve druhé polovině 19. století a to poté, co se výzkumná oblast fyzické antropologie, podle klasické Whiteheadovy koncepce, rozšířila o sociokulturní dimenzi6. Nevznikla však jako homogenní celek, nýbrž postupným slučováním dvou dílčích poddisciplín – kulturní a sociální antropologie, které sice vycházely z různých intelektuálních tradic a odlišných pohledů, ale byly spojeny objektem svého výzkumu, a sice kultury preliterárních společností7.

Kulturní a sociální antropologie byla samozřejmě, jako všechny společenské vědy, od svého vzniku ovlivňována rozličnými myšlenkovými proudy. V době svého vzniku byla kulturní a sociální antropologie ovlivňována myšlením Charlese Darwina a jeho evolucionistickou teorií. Důslednými zastánci tohoto směru antropologie, stavící na premise, že lidské společenství prochází vývojovými stádii podobně jako jiné biologické druhy, a spěje tím k lepšímu řádu, byli zejména Brit E. B. Tylor a Američan L. H. Morgan. Byl to Tylor, kdo výrazně ovlivnil antropologii 20. století, když ji vymezil jako integrální studium člověka a kultury na základě výzkumů archeologie, historie a jazykovědy. A to přesto, že ke konci 19. století se začalo jasně ukazovat, že evolucionistická antropologie má vážné nedostatky, zejména spekulativnost, schematismus, nedůsledný historismus a další.

Na přelomu 19. a 20. století byl evolucionismus vystřídán difuzionismem, který mimo jiné zkoumal exogenní kulturní změny založené na vzájemném kontaktu různých kultur. Inspiroval se německou antropogeografií, jejímž zakladatelem je K. Ritter. Samotný difuzionismus ale založili zejména Friedrich Ratzel a Leo Frobenius. Významnými školami tohoto směru je zejména německo-rakouská škola (F. Graebner, B. Ankermann, W. Schmidt a W. Koppers) a britská heliolitická škola (Grafton Elliot Smith, W. Perry)8.

Na začátku 30. let 20. století se do popředí dostal nový směr konfiguracionismus a systémová teorie kultury jejímiž zásadními osobnostmi byli A. L. Kroeber a R. Benedictová.9 V Evropě ve stejné době se svými pracemi vystupují Émile Durkheim, A. R. Radcliffe-Brown, B. K. Malinovski10 a jeho žáci E. E. Evans-Pritchard a M. G. Gluckman a představují funkcionalismus11.

Na začátku šedesátých let 20. století se obor ponořil do strukturalismu, který v antropologii reprezentuje zejména Claudie Lévi-Strausse12. Zejména vlivem fenomenologie, jejímž zakladatelem je Edmund Husserl, ale také hermeneutiky a zejména strukturalismu opustila na konci šedesátých let 20. století kulturní a sociální antropologie svou dosavadní pozitivistickou metodologii a obrací se k interpretaci.

Současná antropologie se štěpí na dva hlavní směry. Jeden redukuje kulturu na systém znaků a idejí, skrze které si vytváříme svou individuální představu o světě. Sem spadají některé dílčí směry, jako například etnosémantika, kognitivní antropologie, či symbolická antropologie. Druhý vychází z neoevolucionismu a z jeho metodologie. Sem spadá například kulturní materialismus, kulturní ekologie nebo analytická archeologie.

Metodologie

 

Za hlavního usměrňovatele metodologie oboru lze považovat B. Malinowského, jehož společně s A. R. Radcliffem-Brownem řadí Anthony Giddens, jak už bylo zmíněno výše, do funkcionalistického směru. Oba dva jsou považováni za průkopníky dlouhodobých terénních výzkumů. Oba dva tvrdili, že „chceme-li porozumět základním institucím určité společnosti a pochopit, proč se její členové chovají určitým způsobem, musíme tuto společnost nebo kulturu studovat jako celek. Její náboženské představy a zvyky například můžeme analyzovat jen na základě jejich vztahu k jiným institucím, protože se všechny vyvíjejí ve vzájemné souvislosti.“13

Malinowski terénní výzkum systematizoval ve své práci Argonauti západního Pacifiku (1922). Představil zúčastněné pozorování jako zásadní prvek metodologie výzkumu tohoto oboru. Považoval za nutné proniknout do zkoumané kultury přerušením kontaktu se svou vlastní společností a naopak v navázání co nejužšího kontaktu se společností zkoumanou, v navyknutí jejím zvykům, či víře. Vědec podle jeho i současného pojetí musí být v přímém kontaktu s objektem zkoumání co nejdéle, měsíce až roky, stát se jeho součástí, být součástí jeho každodenního života, naučit se jeho jazyk14. Výsledkem pak mohou být genealogické, paleografické, epigrafické či případové studie, životní příběhy, synchronní, diachronní, komparativní či statistické metody, případně kvantitativní a kvalitativní výzkumy, které jsou však typičtějšími pro sociologické bádání.

Zařazení kulturní a sociální antropologie do sociálněvědního diskurzu

 

Obecně lze jakoukoli společenskou vědu ve vědním diskurzu zařadit podle objektu jejího zkoumání a podle metody, kterou používá. Hlavním rozlišujícím znakem kulturní a sociální antropologie je od dob Bronislava Malinovského, jak již bylo zmíněno výše, metoda dlouhodobého terénního výzkumu. S objektem zájmu je to složitější, neboť je nutno hledět na jeho historickou podmíněnost a proměnlivost. V začátcích kulturní a sociální antropologie jím byly rozhodně preliterární společnosti.15 Dnes už je však situace složitější, neboť badatelé tohoto oboru čím dále tím více přecházejí od studia vzdálených kultur ke studiu kultur blízkých sobě, ne-li přímo vlastních.16 Koneckonců samotný význam konceptu kulturní a sociální antropologie, jak jsem již naznačil a ještě upřesním, je determinován teritoriálně. Dobře to ukazuje Soukup,17 když srovnává americký a britský model antropologie. Další autoři mají tendenci z kulturní a sociální antropologie vydělovat dílčí vědy, jiní jejich názvy považují za synonymní, jako například Copans v případě kulturní a sociální antropologie a etnologie, kdy přímo uvádí „etnologie (neboli sociální a kulturní antropologie)“18. V dnešní době se kulturní a sociální antropologie ze všech společenských věd zřejmě nejvíce blíží sociologii.

Autor a jeho dílo

Thomas Hylland Eriksen

 

Profesor sociální antropologie na Univerzitě v Oslu Thomas Hylland Eriksen se narodil roku 1962 v hlavním městě Norska Oslu. V roce 1991 získal doktorát politologie na Univerzitě v Oslu. Do roku 1995, kdy byl jmenován profesorem na téže univerzitě, pracoval jako univerzitní výzkumník a přednášející a také jako badatel v (PRIO). V letech 1993-2001 byl editorem publikace Samtiden, v letech 1992-1994 byl editorem EASA Newsletter a v letech1993-1997 editorem Norsk anthropologisk tidsskrift (Norský antropologický časopis).

Mezi jeho nejdůležitější díla patří Ethnicity And Nationalism, Small Places - Large Issues, A History Of Antropology, Globalisation: Studies in Antropology, What Is Anthropology?, Engaging Antropology, Antropologie multikulturních společností: rozumět identitě a Tyranie okamžiku.

Profesor Thomas Hylland Eriksen se již léta z komparativního hlediska zabývá tématy jako identita, etnicita, národnost a globalizace. Ve svých dílech často pojednává o Mauritiu a Trinidadu, jejímiž kulturami se zabývá. Kromě těchto exotických krajů však publikoval rovněž několik děl kulturní komplexnosti Norska. Mezi jeho nedávné projekty patří díla o Charlesu Darwinovi, sobectví, dějinách antropologie, Západu a islámu po 11. září 2001, studie o čase a informačních technologiích a úvod do sociální antropologie. V současné době pracuje na díle o špíně, globalizaci a flexibilitě.

Mezi oblasti jeho výzkumu patří kromě již zmiňovaných témat také kmenová identita, multikulturní identita, kreolizace, menšiny, kulturní změny, evoluční teorie a odpad. Teritoriálně se jeho výzkumy soustřeďují na Karibik, Indický oceán, Norsko a Evropu.

Dílo – Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě

 

Sborník devíti esejů, který u nás vyšel v roce 2007 pod názvem Antropologie multikulturních společností: Rozumět identitě lze zařadit na pomezí odborné studie a populárně naučného textu. Autor se v nich zabývá současnými ideologickými, politickými a národnostními myšlenkovými proudy, zejména s odkazem na problémy národnostní, etnické, kulturní, náboženské či identitní.

Soubor těchto textů není pouze náhodnou koláží dříve napsaných děl, nýbrž vzájemně se doplňujících a na sebe odkazujících statí. Jejich základním jmenovatelem je problematika identit a jejich různorodost. Autor se zabývá problémy souvisejícími například s národností, pohlavím či příslušností k určitému etniku.  Nezvládnutým prvkem sborníku je nicméně skutečnost, že různé eseje opakují některé myšlenky či příklady, zmíněné v esejích předešlých. Ačkoli lze tento nedostatek u sborníku chápat, působí negativně a vzbuzuje otázky ohledně autorovy schopnosti invence nových příměrů a příkladů.

Dílo je snadno čitelné i pro laika neznajícího problematiku oboru a tím je přístupné širší čtenářské obci, nejen té akademické a vědecké.

Interpretace Eriksenova díla a formulace jeho konceptu kulturní a sociální antropologie

 

Protože se dílo skládá ze devíti článků, pokusím se každý z nich, je-li to vůbec možné, jednou větou shrnout a následně se pokusím zformulovat základní Eriksenovy myšlenky obsažené v této knize. S tímto kapitálem se pokusím zformulovat, jak Eriksen rozumí konceptu kulturní a sociální antropologie.

Ve stati Kulturní terorismus autor uvažuje o následcích specifických způsobů používání identit, které mohou vést až k extrémním situacím, kdy člověk, protože se narodil do určité kultury a zdědil její fyzické znaky, (ať už rasové, degenerativní, či jiné) se nemůže této kultury a její identity zbavit a je celoživotně odsouzen k identifikaci s ní. Identifikace je statí, ve které Eriksen hájí myšlenku, že koncept identity má být chápán jako procesní veličina a staví se proti představě, že je pouhou esenciální vlastností, kterou každý jednotlivec jednoduše vlastní. Z toho plyne jeho prosazování termínu „identifikace“, který je „průběhový“, před termínem „identita“, který je statický. Ve třetí stati, která je nazvána „Epistemologický status konceptu etnicity“, se autor zabývá etnicitou a různým chápáním tohoto konceptu z různých úhlů pohledu. Zamýšlí se také nad otázkou, zdali autoři zabývající se tímto konceptem jej chápou vždy stejně, tedy nedochází-li k matení pojmů. Největší rozpor vidí Eriksen v rozdílném chápání etnicity buď jako objektu zájmu, či jako objektu určeného k analýzám. Následující esej - Etnická identita, národní identita a meziskupinový konflikt: význam osobní zkušenosti se zabývá, podobně jako následující stať My a nám: není nad společného nepřítele, původy a společenskými kontexty konfliktních vztahů mezi rozličnými skupinami, charakterizovanými jak vlastní identitou, tak národností a náboženstvím. Další stať Respekt a pohrdání: hnací síla ponížení pojednává o konfliktních vztazích mezi západní a islámskou civilizací. Eriksen se zde odvolává na Edwarda Saida, který ukazuje, že těmito rozpory jsou vinny koloniální velmoci, které stavěly identitu těchto prostor na kontrastu a opaku s vlastní identitou. Obyvatelé těchto prostor tuto identitu, antagonistickou k západní, přijali za svou, což je kořenem konfliktů mezi západem a islámem. Eriksen zde uvádí jako současnou paralelu imigrační politiku mnohých evropských států. Esej Kulturní překlad: běžná praxe a kontextualizace, řeší otázku, zdali je vůbec možné porozumět kulturám odlišným od naší. Autor v této části používá Kuhnův koncept paradigmatu. V posledních dvou statích, nazvaných Kulturní závrať, respektive Mezi universalismem a relativismem – kritika konceptů kultury UNESCO, se Eriksen vyhraňuje vůči dvěma konceptům, a sice kulturnímu relativismu a skupinovým právům.

Eriksen se ve svém díle zamýšlí, pokud bychom sledovali některé hlavní linie, které se jím linou, nad kontrastem mezi vnímáním antropologických konceptů u vědecké obce a u obce lidové, laické. Upozorňuje na nebezpečí vyhraňování pozic „my“ versus „oni“, které vedou k ohrožujícím tendencím v současné společnosti. Dokazuje to například na střetu mezi západní a islámskou civilizací.

Další tématikou, kterou se Eriksen zabývá, je pozice člověka v globalizovaném světě. Popisuje nebezpečí osamocení, zmatení, hledání vlastní nebo nové identity ve světě, ve kterém se změnily dřívější jistoty. Ve světě, ve kterém je dnes mnohé považováno za relativní. Koneckonců druh relativismu, kulturní relativismus, je dalším tématem, vinoucím se napříč souborem těchto esejů. Eriksen kulturní relativismus zavrhuje, na rozdíl od tendencí, které v antropologickém diskurzu přetrvávaly ještě v devadesátých letech minulého století. Přisuzuje mu tvrdé přídomky, například nehumánnost, levicový rasismus, intelektuální vyčpělost, atd. Eriksen rovněž odsuzuje často násilnou identifikaci konkrétního národa s konkrétním etnikem a konkrétní kulturou, což považuje za znásilňování reality

Kromě těchto konkrétních témat Eriksen rozvažuje také nad pozicí současné antropologie. Prosazuje odklon od studia kultur a příklon ke studiu identit. Možná je v tom i snaha o nastolení nového směru v antropologii, která se podle Eriksena v současné době zmítá v krizi směřování, neboť jí chybí jednotné téma či směr.

Domnívám se, že z této kapitoly poměrně jasně vyplývá Eriksenovo pojetí kulturní a sociální antropologie. Eriksen vychází ze základních antropologických tradic a obrací se tedy na člověka, na jeho produkty, ať už materiální a nemateriální, ale zároveň cítí potřebu obratu v antropologii. Proto zkoumá nová témata, jakými jsou například globalizace, či identita, kterou silně prosazuje jako nové téma v této vědě. Odmítá kulturní relativismus, naopak vidí nutnost oprostit se od těchto zastaralých a intelektuálně již nedostačujících tradic a posunout vědu kupředu, hledat nová témata, aby tento vědní obor nezkostnatěl. Spíše než na pochopení celku se zaměřuje na zkoumání částí, zlomků, dílů, útržků vědění, aby mohl verifikovat, či případně falzifikovat jejich pravdivost a tak s vědeckou zodpovědností přinášet spolehlivé a relevantní výsledky svých výzkumů. Svou náklonností k novým interpretativním tendencím v tomto oboru jej přibližuje čím dále tím více sociologii.

Na závěr cituji z e-mailu, který mi poslal jako odpověď na mé otázky: „V tradičním pojetí existoval rozdíl mezi sociální antropologií (britská tradice s důrazem na společenské vztahy, moc, politiku, atd.) a kulturní antropologií (americká tradice s důrazem na symbolické významy, světové pohledy, atd.) Já se snažím tyto tradice spojovat vycházeje z obou a ukazuji, že odmítání tohoto postupu je někdy nesmyslné a že je v každém případě nutné zkoumat symbolické významy, abychom mohli zkoumat společenské vztahy a naopak.“

Závěr (místo daného antropologického konceptu v diskurzu sociální a kulturní antropologie

Tím, že se Eriksen zaměřuje na témata, jako jsou globalizace, národnost, etnicita či identita, posunuje, jak už jsem zmínil výše, tuto vědu k sociologii. Proto podle mne lze jeho práci hodnotit jako přiklánějící se spíše k sociální antropologii, než ke kulturní, a rozhodně jako progresivní, dynamickou, hledající nová témata a nové otázky. Co se týče zařazení do poddisciplín, Eriksenova práce nese, zřejmě jako důsledek jeho univerzitních studií, značný nádech politologie. Rád operuje také s ideologiemi. Téma identity lze naopak, dle mého názoru řadit do oblasti psychologie. Jak vidno je Eriksenova práce skutečným multidisciplinárním výkvětem, o čemž svědčí mimo jiné jeho současný příklon ke studiu netradičních témat, jakými jsou například odpady, špína či, z druhé strany mince, flexibilita.

Zdroje

BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 3. vyd. Praha : Triton, 1998.

COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2001.

ERIKSEN, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností : rozumět identitě. 1. vyd. Praha : Triton, 2007.

GIDDENS, Antony. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 1999.

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2001.

SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004.

Velký sociologický slovník. 1, A-O. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996.

Poznámky

1 ERIKSEN, Thomas Hylland. Antropologie multikulturních společností : rozumět identitě. 1. vyd. Praha : Triton, 2007.

2 COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2001.

3 BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 3. vyd. Praha : Triton, 1998. s. 11.

4 JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 30.

5 BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 3. vyd. Praha : Triton, 1998. s. 12.

6 Velký sociologický slovník. 1, A-O. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. s. 24.

7 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 20.

8 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 37-41.

9 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 78.

10 GIDDENS, Antony. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 1999. s. 533.

11 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 126.

12 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 140.

13 GIDDENS, Antony. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 1999. s. 533.

14 COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 39-40.

15 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 20.

16 Což je do určité míry případ i Thomase Hyllanda Eriksena

17 SOUKUP, Václav. Přehled antropologických teorií kultury. 2. vyd. Praha : Portál, 2004. s. 22.

18 COPANS, Jean. Základy antropologie a etnologie. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 28.