Úvod

Dílo německého myslitele Karla Raimunda Poppera Bída historicismu si klade ambice být kritikou určitého východiska bádání ve společenských vědách, který Popper konceptualizuje jako historicismus. Historismus Popper definuje jako určitý přístup k sociálním vědám, který si za hlavní cíl klade stanovení historické předpovědi, čehož lze dosáhnout prostřednictvím odhalením rytmů či vzorců, zákonů či trendů, které se nám v pozadí historického vývoje skrývají. Samotné dílo se dělí na dvě primární části. V první se Popper zabývá historicismem, definuje jej, stanovuje jeho základní principy a formuluje argumenty pro jeho přijetí. Ve druhé části pak tutéž teorii kritizuje a naopak hledá argumenty pro její nepřijetí.

Dále Popper dělí společenské směry podle jejich přijímání či zamítání užití fyzikálních a empirických metod jako prostředků k bádání. Na základě těchto kritérií Popper mluví o pro-naturalistických a anti-naturalistických školách. Tím že v sobě historicistický přístup zahrnuje oba postoje, tak se obě části knihy dále dělí na další dvě dílčí části, v nichž je historicismus vykládán z obou pohledů a postojů a jeho kritika analogicky také.

Výklad anti-naturalistického postoje

Popper zahajuje souborem argumentů, které kritizují používání metod přírodních věd ve společenských vědách. Základní argument spočívá ve stanovení, že základní rozdíl spočívá v univerzální platnosti. Neboť zatímco fyzikální zákony platí vždy a všude, pro zákony ve společenských vědách tomu tak není, neboť pro ně platí vždy pouze v dané historické situaci.. A tak zatímco jablko nám spadne na zem pokaždé, nelze srovnávat například války mezi domorodci v Austrálii v době jejího objevení Jamesem Cookem a světové války na evropském kontinentě ve dvacátém století.

Zákony fyziky lze definovat na základě empirického pozorování užitím generalizace. To proto, že při zachování daných podmínek se ve fyzickém světě vždy odehraje to samé. Ve společenských vědách tomu tak není, neboť lze jen velice obtížně a ve velmi partikulárních záležitostech vypozorovat konstantní vzory neměnící se v historických obdobích. A to proto, že jsou vytvářeny lidmi a společností a nikoli neměnnými fyzikálními zákony. Z tohoto důvodu se generalizační metoda jeví ve společenských vědách jako neaplikovatelná.

Podobně je z přírodních věd nepřenosný do věd společenských experiment. Neboť ve společenských vědách jej nelze za konstantních podmínek nikdy opakovat a tak jeho závěry potvrdit a verifikovat. Zde rozhodně platí věty, „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ a „vše plyne“, neboť společnost je podmíněna, na rozdíl od přírody, časově a tak se neustále mění a vyvíjí a je dějinami ovlivňována. Tím že se něco mění, vzniká něco nového, neboť pohyb je změna a změna vždy mění, ruší či zakládá nové bytí. To je rozdíl od fyziky, kde nové nevzniká, pouze se mění struktura. Společenské úkazy jsou tak mnohem komplexnější než fyzické, což se projevuje zejména tím, že nelze společnost rozdělit a zkoumat její části odděleně, jak to lze ve fyzice, neboť společnost je komplexem mnoha vědních disciplín (antropologie, biologie, psychologie, sociologie, politologie, atd.)

Další problém vzniká tím, že úkolem vědy je zejména předvídat události příští. A to na základě určitých podmínek. Meteorologové dokážou s určitou přesností odhadnout podle konstelace a typu mraků, zda, kdy a jak bude pršet. Ovšem v sociálních vědách toto nelze, neboť nejde předem předvídat, zdali předpovídaná situace nastane či nenastane. Toto nazývá Popper „oidipovským efektem.“ Společenské vědy tak nemohou spolehlivě předpovědět události, které se ve společnosti odehrají. A to už proto, že kdyby toto bylo možné a aplikované, následně by se společnost, respektive její jedinci, chovali opozičně vůči této předpovědi. Ilustrativním příkladem je burza. Kdyby existovala jistá předpověď, že akcie konkrétní společnosti budou po určité období růst a poté prudce klesat, akcionáři by své akcie prodali dříve, aby neprodělali, počítajíc se stejným jednáním u druhých a akcie by tak klesly mnohem dříve a mnohem hlouběji.

Posledním zajímavým argumentem proti fyzikálním metodám ve společenských vědách je holistická povaha sociálních skupin. Tedy, že skupinu nelze zkoumat jako soubor jednotlivců, neboť skupina není tvořena pouze jednotlivci, nýbrž i například vztahy a interakcemi mezi nimi a jejich vývojem, které nelze pojmout v analýze zaměřující se na jednotlivce. Ve fyzice však toto možné je. Při konkrétních konstelacích konkrétních fyzikálních prvků vždy vznikne konkrétní fyzický produkt.

Výklad pro-naturalistického postoje

Přestože v předchozí části Popper odmítl aplikaci přírodovědných metod ve společenských vědách, nerezignuje na hledání analogií mezi těmito vědami a vědami přírodními. Jednu takovou podobnost vidí v tom, že oboje jsou teoreticko-empirickými disciplínami, tedy oboje mají vysvětlovat a předpovídat události na základě teorií ověřovaných pozorováním. A přestože v předchozí části bylo na příkladu burzy demonstrováno, že ve společenských vědách nelze formulovat přesné předpovědi, neboť jsou vždy limitovány neurčitostí, lze i v těchto disciplínách tvořit předpovědi za předpokladu, že se jedná o předpovědi dlouhodobé, u nichž není kladen důraz na přesnost v detailech. Lze tedy například předpovědět, že v určitém časovém období bude stoupat porodnost, avšak nelze přesně stanovit den zahájení tohoto jevu ani ukončení, ani přesný počet narozených dětí, atd.

Pozorování je samozřejmě časově a tedy dějinně podmíněné, neboť v konečném důsledku nám sděluje kdy se co stalo, případně jak. Dějiny jsou tak empirickým základem společenských věd (a podle historismu také jediným). Na tomto základě však lze společenské vědy vnímat jako teoretickou historii. Samotný historicismus si klade za cíl poznat primární historické síly a stanovit obecně platné zákony sociální změny. A to z toho důvodu, že v případě existence univerzálních zákonů společnosti se musí jednat o zákony, které platí vždy, v jakémkoli období a které tedy jednotlivá období spojují.

Popper rozlišuje dva typy předpovědí. Věštbu, která předvídá, že se v konkrétním čase, případně prostoru, stane nějaká událost. Věštba tedy na sebe bere formu určitého varování.  Druhým typem jsou předpovědi technologického typu, které informují, že aby něco mělo určité charakteristiky, musí splňovat určité podmínky. Technologické předpovědi bývají produktem věd experimentálních, věštby naopak neexperimentálních. A protože historicismus nepovažuje sociální experimenty za uskutečnitelné, mají společenskovědní předpovědi vždy charakter věštby budoucnosti, a nikoli charakter technologické konstrukce. Historicismus nepřipouští možnost, že by šlo plánovitě a do detailu vyvolat společenskovědní událost.

Historicismus tak pro společenské vědy stanovuje za cíl prostřednictvím historie hledat dlouhodobé trendy, na jejichž základě se sociální struktury mění. A formulovat věštby, umožňující adaptaci budoucím událostem. Avšak je představitelný také technologický typ, kdy by společenské vědy pátraly po obecných společenských zákonech a tak odhalily veškeré náležitosti nutné k vyvolání konkrétní změny. Toto však je těžko uskutečnitelné do detailu, jak už bylo stanoveno výše a jak to ostatně dokazují také neuskutečnitelné utopické systémy, neboť tyto detaily je nesnadné brát komplexně a kompletně v úvahu. Nicméně takovýto směr ve společenských vědách by zřejmě hledal zákony bránící formování určitých společenských institucí. Takovýto projekt by však nutně musel ignorovat aspekty historického vývoje, což je jednak pro zastánce historicismu neakceptovatelné a jednak by byl předem odsouzen k neúspěchu, neboť výsledek by nikdy nemohl odpovídat finální realizaci. A kromě toho ignoruje změnu a novost, která je následkem pohybu, který se odehrává v čase. A tak je každé podobné plánování předem odsouzeno k neúspěchu.

Kritika anti-naturalistického postoje

Historicismus není pouze teoretickou disciplínou. Prohlašuje, že tím že zprostředkuje poznání zákonů historického vývoje, přispěje i k praxi, která je pro vědu jako takovou velmi důležitá, neboť stanovuje pro vědce nové úkoly a zamezuje přílišnému fantazírování tím, že je koncentruje na realitu a praxi. Ovšem kritika historismu, kterou zde předkládá Popper, se zakládá na tvrzení, že historicismus je metodou velmi neproduktivní, nepřinášející výsledky.

Dříve než se začne zaobírat kritikou, považuje Popper za nutné vysvětlit pojem postupné sociální technologie. Ten chápe jako metodu partikulárních reforem, spojených s kritickou analýzou. Popper stanovuje, že se společenské vědy rozvinuly zejména díky kritice návrhů na společenská vylepšení. Samotný postup technologický pak neznamená zanedbávání problémů teoretických, nýbrž orientuje spekulativní tendence a podřizuje naše teorie požadavkům srozumitelnosti a verifikovatelnosti.

V přírodních vědách jsou lidské možnosti determinovány a regulovány přírodními zákony, které jsou vždy platné. Tyto zákony stanovují hranice lidských možností, za něž nelze jít. Ale ač nás limitují, zároveň umožňují teoretické stanovení veškerých možností. Analogicky k těmto fyzikálním vědám a zákonům existují rovněž ve společenských vědách zákony a hypotézy podobné zákonům a hypotézám přírodních věd. Popper toto demonstruje například na výrocích: Nemůžeš dělat revoluci, aniž bys nevyvolal reakci; Nemůžeš dát člověku moc nad ostatními lidmi, aniž bys ho současně nezlákal k tomu, že ji může zneužít; Nemůžeš provést úspěšnou revoluci, jestliže vládnoucí třída není oslabena vnitřním rozkolem nebo prohrou ve válce; a na dalších.

Tyto příklady mají za cíl demonstrovat příklady výroků, jež by technologie měla diskutovat a explikovat, čili výroky nebo hypotézy, které se máme snažit zlepšovat.

Analogicky k tomu jak se inženýr pracující s fyzickými východisky snaží vytvářet stroje a mechanická zařízení, tak se společenský vědec snaží vytvářet a zdokonalovat společenské instituce. Společenský vědec, či spíše společenský inženýr může zvolit dva postupy. Buď se snaží svého cíle dosahovat po malých, partikulárních krocích, aby mohl své již provedené kroky analyzovat a revidovat, neboť nevěří v rekonstrukci kompletní společnosti jako komplexu, a nechce riskovat natolik širokou rekonstrukci, že by se ztratil v záplavě kroků, jež by následně nemohl opravovat, nebo chce utopicky reformovat celou společnost naráz, tedy holisticky, na základě předem vymezeného plánu a postupu. V druhém případě je nucen především ovládnout klíčové pozice a zvětšit moc státu, a to proto, aby dostal pod svou kontrolu dějinné síly, modelující budoucí rozvoj společnosti. To proto, aby z této svrchované pozice mohl vývoj zastavit, znovu nastartovat, přesměrovat, nebo k němu společnost adaptovat.

Otázkou ovšem zůstává, jak vymezit mezi těmito dvěma typy sociálního inženýrství hranici. Neboť ač utopický postoj odmítá postupné kroky jako příliš skromné, sám je nucen jich užívat. To proto, že holistická metoda je ve své praktické aplikaci nepoužitelná, neboť čím větší je rozsah plánovaných změn, tím větší je rozsah nepředvídaných vyprodukovaných změn. Proto je zde nutná improvizace, je nutné zpětné reformulování panů a postupů, jež nebyly původně zamýšleny, tedy skutečnost, kterou Popper nazývá neplánovaným plánováním. Rozdíl mezi oběma typy je tedy v praxi ten, že zatímco postupný typ s nenadálými okolnostmi počítá, utopický nikoli a zpětně na ně musí reagovat. Postupná metoda tak dle Poppera možná je, holistická však nikoli. Holistická metoda navíc rezignuje na vědeckou metodu, neboť neposkytuje možnost verifikace.

Holistická metoda si navíc, při své aplikaci nikdy nemůže plně uvědomovat rozsah svého konání, jež má společnost kompletně změnit. Navíc je nucena ovládnout lidský faktor, aby nekladl transformaci odpor, a tak netransformuje primárně společnost nýbrž jednotlivce. Zde je tedy nutná rezignace na projekt vytváření nové pro lidi přijatelnější společnosti, neboť při užívání této metody se více modelují jednotlivci pro společnost, než společnost pro lidi. Implicitně tak vyplývá, že pokud není jednotlivec ve společnosti spokojen, je to tím, že pro ni není dost dobrý, neboť společnost je vždy dobrá, pouze jednotlivec není přizpůsoben pro existenci v jejím rámci. Analogicky tak neexistuje možnost ověřit, zdali byla reforma úspěšná, či nikoli.

Holismus považuje Popper za základní kámen historicismu a tak jej také primárně podrobuje kritice. Popper konstatuje existenci dvou druhů celků. Jeden jako souhrn všech vlastností a vztahů mezi prvky konkrétní věci, druhý jako konkrétní výhradní vlastnosti dané věci, činíce z ní strukturu vnitřně organizovanou, tedy ne pouze souhrn prvků. Toto je pojetí gestaltismu. Druhý typ celků lze na rozdíl od prvního vědecky zkoumat, přesto však má i toto zkoumání své limity, neboť tento popis je nutně selektivní a jsme limitováni neschopností celky vnímat v jejich úplnosti. Zastánci holismu však chybují i v tom, že gestaltistické pojetí aplikují také na celky prvního typu, což není možné. Neboť deskripce všech komplexních sociálních a historických událostí jakéhokoli období není možný, neboť každá takováto deskripce by nutně musela některé aspekty vynechat na úkor kompletnosti. Protože veškeré poznání a zkoumání může zaměřovat svou pozornost pouze na vybraný aspekt svého zkoumání a ne na veškeré aspekty. Nelze ze všech možných pohledů daný předmět zkoumání kompletně pojmout. Historicismus by v kooperaci s holismem chtěl konstruovat a kontrolovat společnost do té míry, do jaké to dosud nebylo činěno ani v přírodních prvcích. Vždyť nelze nic fyzického ovládat v jeho komplexnosti a už vůbec ne celý fyzikální systém a svět. Pokud toto není možné v přírodním systému, zcela jistě to není možné ani v systému společenském.

Co se týká experimentálního přístupu ve společenských vědách, historicismus konstatuje, že společenský experiment, když už připustí jeho existenci, je užitečný pouze v případě jeho provedení v holistickém měřítku. Ovšem pro něco takového nám chybějí experimentální vědomosti. Tato výhrada se v holismu setkává s námitkou, že ač jsou vědomosti nutné, bez společenských experimentů není možný vývoj a pokrok. Holistická metoda je tedy experimentem aplikovaným na společnost. Ovšem dílčí experimenty vytvářené v omezeném čase v omezeném prostoru za stanovených podmínek nás velmi těžko mohou přesvědčit o své aplikabilitě v reálné a komplexní společnosti.

K této historicistické tezi má Popper dvě námitky. První kritizuje ignoraci veškerých dílčích experimentů, díky nimž máme poznání o společnosti, neboť ty nám umožňují poznávat společnost již na předvědecké rovině. Pouze na základě experimentu, tvrdí Popper, je možné ve společnosti dojít k pokroku. Pokud například prodejce otevře obchod, je to experiment, neboť neví, zdali přiláká zákazníky. V tomto je jistá analogie s experimenty v přírodních vědách v jejich předvědecké rovině, neboť i ony v ní musely používat takových metod, které jim následně umožnily pokročit ve vědění. Takto není většího rozdílu mezi předvědeckým a vědeckým experimentálním přístupem, neboť oba dva se zakládají na principu pokusu a omylu. Tuto metodu učení se z chyb realizují veškeré empirické vědy, neboť teorie jsou vždy hypotézami, které jsou experimenty buď potvrzeny, nebo vyvráceny. Popperova druhá námitka kritizuje holistické experimenty z toho důvodu, že nepřispívají k poznání, neboť není možné z nich vyvozovat závěry a poučit se z nich. Neboť, vzhledem ke komplexnosti veškerých holistických experimentů, je velmi obtížné definovat, který výsledek je následkem jakého rozhodnutí. Tak je znemožněna vědecká kritika podobného experimentu, neboť při každém jeho provádění se nutně zvedne oprávněná i neoprávněná kritika a společenský vědec je nucen obojí ignorovat, aby mohl experiment provádět, což může mít za následek jak chybný výsledek, tak jeho nepřijetí ze strany okolí. Následně je obtížné alokovat data o reakcích na reformu či experiment a bez takové zpětné vazby není vědecká kritika možná. Nelze navíc koncentrovat veškeré poznání a postoje jednotlivců a tak je nutné generalizovat a eliminací individuální diference unifikovat. Takové jednání však zcela rezignuje na zpětnou vazbu a myšlení lidí, na nichž byl experiment prováděn.

Poslední relevantní historicistický argument se staví opozičně vůči možnosti užití experimentu ve společenských vědách, neboť nelze opakovat v totožném způsobu experimentální podmínky. Nicméně tento argument vychází z chybného chápání fyzikálních metod, neboť přestože podmínky se často mohou zdát být identickými, experiment umožňuje vznik rozličných událostí. Následně je nesnadné definovat, jaká analogie je dostatečná pro opakování experimentu a obyčejně je zhodnotitelná až poté, co je experiment proveden. Podobně lze argumentovat také v problematice izolace experimentů od okolního prostředí, ač je toto bezpochyby snazší více ve fyzikálních, než ve společenských vědách. Avšak izolovat experiment od všech okolních vlivů je nemožné. Zejména vůči makrofyzikálním. Přesto je experimentu užíváno.

Historicismus považuje společenské experimenty za omezené na historická období, v nichž byly provedeny. Proto výsledky a závěry jednoho experimentu nelze aplikovat do všech dějinných okamžiků. Avšak k podobnému závěru došlo i fyzikální poznání, ovšem ve vztahu ne k času, nýbrž k prostoru. A tak je při užívání experimentů naděje, že podobně jako v přírodních vědách, se lze dobrat k zajímavým závěrům. Koneckonců, konstatuje Popper, jsme se ke znalostem z historie dostali ve značné míře také na základě experimentů a nelze tedy užití experimentu ve společenských vědách a priori odsoudit jako nepoužitelné, neboť je zde analogie v použitelnosti s vědami přírodními. Ačkoli je tedy společenský vědec často limitován v možnostech vytváření experimentálních podmínek, a to natolik, že mnohdy je nucen používat výhradně myšlenkové experimenty, je experiment jako metoda ve společenských vědách možný. A přírodní vědci jsou navíc ve vytváření podmínek pro experimenty také často limitováni.

Kritika pro-naturalistického postoje

Analogicky k anti-naturalistickým naukám vycházejí také pro-naturalistické nauky historicismu zejména z holistické dezinterpretace metodologie přírodních věd. Historicismus si klade za svůj základní úkol, aby společenské vědy objevily zákon, podle něhož se společnost vyvíjí. A následně, aby na základě tohoto poznání mohl předpovídat budoucnost společnosti. Tímto však vzniká kontrast mezi měnícím se společenským světem a neměnícím se fyzikálním světem, což odkazuje k anti-naturalismu a vede k pro-naturalistické víře v zákony vývoje spočívající v přírodě.

Popper ovšem odmítá jakýkoli obecný zákon vývoje, neboť stanoví, že na základě jednoho jedinečného procesu vývoje sledovatelného v našem prostředí nelze stanovit žádný univerzální zákon vývoje, neboť nám k tomuto chybí data z dalších vývojových procesů, jejichž užitím bychom mohli hypotézy verifikovat. Na základě jednoho pozorování přece nemůžeme odhadnout bez komparace další vývoj.

Na výše zmíněná závěry existují dvě základní reakce. Popření jedinečnosti vývojového procesu, nebo jeho potvrzení s paralelním stanovením, že v něm lze vysledovat určitý trend. Trendy ve společnosti samozřejmě existují, ovšem bylo by chybou ztotožňovat je se zákony. Zatímco trendy jsou existenciální, zákony jsou univerzální. A vědecké předpovědi lze založit pouze na univerzálně platných zákonech, nikoli na existenciálních, časově podmíněných trendech. Neboť trendy mohou kdykoli skončit, avšak zákony ne.

Pokud by se trendy zredukovaly na soubor zákonů, pak by mohly být v předpovědích užívány jako zákony. To je možné tak, že by se vysvětlení příčin určitých pravidelností odvíjelo z dedukce zákona ze zákonů obecnějších, jejichž platnost nelze zpochybnit. Historicismus bohužel přehlíží závislost trendů na počátečních podmínkách a zákony vývoje se v jeho pojetí stávají trendy nezávisejícími na nijakých podmínkách. Popper tak stanoví, že bída historicismu spočívá především v bídě představivosti, neboť stoupenci historicismu obvykle nejsou schopni stanovit si podmínky, za nichž daný trend zanikne.

Popperova představa společné vědecké metody vědy spočívá v konstrukci hypotéz a jejich neustálé falsifikace, což nás vede ke konstruování hypotéz lepších. Toto je ovšem ve společenských vědách mnohem komplikovanější než v přírodních. Neboť zatímco potvrzení teorie s vyčerpáním všech teoretických falzifikací je ve fyzikálním světě možné, ve společenských vědách tomu tak není. Oproti přírodním vědám mají naopak společenské vědy výhodu možnosti užívat racionality, což jim přináší možnost užívat nulovou metodu, která spočívá v konstrukci modelu, za předpokladu dostupnosti informací a naprosté racionality, který nám slouží jako nulová souřadnice pro posuzování reálného chování jednotlivců.

Protože je historie množinou mnoha údajů, je třeba z nich jednotlivé události vyselektovat a na jejich základě k událostem zaujímat stanoviska. Ta však nikdy nelze potvrdit a proto je nutně musíme chápat pouze jako interpretace. Těch může být mnoho a všechny je nutné vnímat jako přijatelné a žádné jako univerzálně platné. Historicismus se ovšem této chyby dopouští často, čímž stanovuje univerzálně platné zákony, které však mohou být chybné.

V závěru Popper stanovuje, že vědecký pokrok je výsledkem svobodné konkurence myšlení a ne, jak je častou představou, izolovaného úsilí vědců. Proto do značné míry závisí také na politických podmínkách prostředí, dle Poppera konkrétně na demokracii. Zmíněné podmínky však nejsou pro pokrok rozhodující, neboť ten je především závislý na lidském jednání. To však představuje nejméně spolehlivý prvek v životě společnosti a ve společenských institucích. Ovšem jakýkoli pokus kontrolovat lidský faktor vede k tyranii.

Argument proti potenciálu předvídání budoucnosti lidských dějin

Popper se značnou část svého života zabýval myšlenkou, že nelze na základě racionálních metod předvídat historický vývoj. Ač dlouho historicistické pojetí kritizoval jako neefektivní, nemohl nalézt přesvědčivého argumentu, jak je vyvrátit. Až v pozdní části svého života jej nalezl a zakomponoval jej do své přednášky „Indeterminismus v klasické a kvantové fyzice“ a to v roce 1950. Tento argument vychází ze dvou základních premis. První stanoví, že běh lidských dějin je do značné míry rozhodujícím způsobem ovlivňován růstem lidského poznání. Druhá stanoví, že racionální ani vědecké metody nemohou předpovídat růst vědeckého poznání v budoucnosti. A to proto, že kdybychom věděli co budeme vědět, už bychom to věděli. Implicitně z těchto základních premis vyplývá závěr, že není možné na vědeckém základě předpovídat budoucnost lidských dějin. A společenské vědy ve formě teoretické historie, jak je pojímá historicismus, tedy analogicky možné nejsou.

Zdroje

Popper, Karl Raimund. Bída historicismu. Praha : Oikoymenh, 2000.