V každém z nás, v každém, existuje jakési blíže nedefinovatelné povědomí, říkající, co je dobré a co je zlé. Někteří toto povědomí nazývají svědomím, jiní přirozeným zákonem, výchovou, občanskou zralostí a jinými, více či méně přesnými nebo spíše nepřesnými výrazy. Osobně se nejraději přikláním k druhé citované možnosti, tedy přirozenému zákonu.

Co to však je, ten přirozený zákon? Definoval bych jej jako soubor pravidel, které má každá osoba v povědomí a které mu s jistou určitostí udávají, zdali činy které vykonal, koná, nebo chce vykonat, jsou správné z morálního hlediska. K této definici by se určitě dalo mnoho přidat a snad i odebrat, ale snad aspoň trochu vyjadřuje, co mám na mysli. Za první dochovaný záznam tohoto zákona můžeme považovat, desatero Božích přikázání, které podle Bible snesl Mojžíš z hory Sinaj. V dnešní době má podobný přirozený zákon drtivá většina civilizovaných zemí našeho světa a to v podobě zákonů, které jej dále rozšiřují a upřesňují.

Vrátil bych se nyní k svému dřívějšímu konstatování, že přirozený zákon má v sobě každá osoba. Myslím si, že není sporu o to, že si každý uvědomuje, že zabíjet nevinné, krást nebo lhát je špatné. Najdou se jistě tací, kteří namítnou, že kupříkladu indiáni z pralesa, mající kulturu odlišnou od té naší, nemusí považovat zabíjení za cosi špatného. Myslím si, že pohled na jakoukoli matku, plačící nad mrtvým synem, by takové pochybovače přesvědčil. A argumenty o mafiánských dětech, zvyklých na zločiny svých příbuzných a učených tomu samému? Nepochybuji o tom, že přirozený zákon může být u někoho trochu, nebo i více potlačen, ovšem malé povědomí o tom co je správné v každém zůstává. Navíc pokud odpovíme na klasickou dětskou otázku „kde je tatínek?“, „ve vězení“ z následné odpovědi na otázk „proč?“, už dítě jistě pochopí jednoduchou rovnici zločin = trest.

Ve druhém odstavci jsem se zmínil, že většina civilizovaných států dnešního světa má tento přirozený zákon za základ vlastních zákonů. Zeptáte-li se mne, jaké státy považuji za civilizované, odpovím vám, že takové, které mají zákony, které jsou dodržovány. Je to však pouze můj osobní názor. Tyto zákony jsou však míněny pro všechny občany, zahrnující tedy i ty, jejichž morální život, tedy praktická aplikace přirozeného zákonam, je v porovnání s jinými občany, na velice nízké úrovni. Avšak jak by stát mohl měřit podle morálnějších občanů? Činil-li by tak, musel by všechny morálně slabší občany trestat pokutami, vězením, veřejně prospěšnými pracemi, nebo jinými způsoby. Čímž by se mu, kromě jiného neúměrně snížil počet pracujících lidí a zvýšily náklady.

Samozřejmě existuje určitá hranice, stanovená státem, pod níž nesmí nikdo klesnout, pod hrozbou trestu. Avšak jak už jsem zmínil v předešlém odstavci, ta hranice musí ležet na samotném minimu, na hranici přirozeného zákona, neboli na samotné hranici morálky. A i přes tuto skutečnost, pod hrozbou trestů a jiných opatření, lidé i nadále páchají zločiny, tedy prohřešky proti přirozenému zákonu, nebo chcete-li oné morálce.

Stát bohužel nemá jinou možnost, než stanovit zákony na tuto spodní hranici. Neučinil-li by tak, bylo by dosti náročné zde žít. Každý má své ideály, jimiž se chce řídit. Někdo chce být fotbalistou, někdo chce být milionářem, někdo chce mít hodně dětí a někdo chce žít ctnostným životem. Jak tedy ale právně odlišit ty, kteří chtějí žít dobře čestně a ty kteří si cestu k dobrému životu proklestí špinavými cestičkami? Vezměme za příklad starý návrh zákona o zrušení gymnázií. Ministryně Petra Buzková argumentovala, že příchod talentovaných žáků, k méně obdařeným, bude hybnou pákou, pomocí níž slabší žáci dosáhnou lepších výsledků, poněvadž budou lepšími studenty táhnuti nahoru. Praxe by však byla pravděpodobně zcela odlišná. Lepší žáci by se přizpůsobili slabším a zakopali tak svůj talent, který by vyšel nazmar. Nebo jiný příklad. Podle jakých měřítek pozná učitelka, zdali žáci požadovanou látku zvládli? Podle nejchytřejších, nebo pomalejších? Je jisté, že podle té horší skupiny. A stejně tak v právu a morálce. Vždy je jednodušší pro ctnostnější vrstvu respektovat dolní hranici, než pro méně ctnostnou se škrábat nahoru.

Bohužel se mi zdá, že ona hranice je v současnosti až příliš nízko a pomalým, ale jistým tempem se stále snižuje. Jak je možné, že vrah dostane, a to dokonce v lepším případě, deset let, které se nakonec pro dobré chování, často dělí dvěmi? Část si samozřejmě odseděl ve vazbě a tak je dejme tomu za čtyři roky volný. Neříkám, že to tak bylo lepší, ale ve středověku platilo oko za oko, zub za zub. Kdo zabil, byl popraven. Kdo kradl, tomu byla uříznuta ruka. A tak dále. Naštěstí už takovýchto trestů není, ale znásobením sankcí za zločiny by se jistě mnohým předešlo. To se však týká trestního sazebníku.

Mluvíme-li ale o zvýšení morální hladiny naší společnosti, je nutno podotknout, že morálka spočívá, aspoň ta „upgradeovaná“ v mysli lidí. Proto je nutno změnit nejprve způsob uvažování. Jak například můžeme v lidech vzbudit větší odpor k vraždám a jejich následnému snížení, při pouštíme-li téměř neomezené množství potratů? Nebo jak můžeme předpokládat, že děti nebudou páchat trestné činy, pokud vědí, že za ně nemohou být trestány?

Je proto nutné změnit myšlení lidí. Jistě, dostáváme se zde do problematické otázky manipulace, ale je jeden z nejpřímějších, i jeden z nejnáročnějších způsobů, jak zvýšit morálku a tím také právnické minimum.