Úvod

V této práci se pokusím ve formě dvou encyklopedických hesel vysvětlit koncepty „výzkumná metoda“ a „teoretický model“. Zaměřím se na jejich vznik, historický vývoj, funkce, podmíněnost, předpoklady a klasifikaci. Práci jsem rozdělil na dvě základní části, v nichž se samostatně věnuji oběma konceptům. V závěru se pokusím o stručné shrnutí obou konceptů a vymezit vztah, který mezi oběma koncepty panuje.

Teoretický model

Teorie (z řeckého theoria = podívaná) je souborem ucelených explikačních či predikačních výroků, definic, konceptů tvořících konzistentní a systematickou formulaci vztahující se k určitému problému, fenoménu, předmětu výzkumu, které považujeme za pravdivé.

V širším slova smyslu je činností mající za cíl explikaci a porozumění čehokoli co není zcela průkazné, užívaje konfirmace, kompilace, organizace, systematizace a explikace verifikovatelných poznatků konkrétní aktivity umožňujíc tak v koncentrované formě explikovat problém.

Opakem teorie je empirie, praxe – cokoli co nelze zcela verifikovat. Podobně také hypotéza.

„Theores“ byli v dnešním slova smyslu kritici her v Řeckých městských státech. Zúčastňovali se jako čestní hosté, a často jako vyslanci jiných městských států, představení v jiných městských státech. Tyto hry odborně hodnotili, analyzovali, posuzovali, explikovali, ale nebyli jejich součástí. Jejich znalost regulí a zvyků těchto her, znalost mnoha jiných a schopnost jejich komparace jim pomáhala je hodnotit, ale nikdy do nich neintervenovali.

V antickém Řecku je adjektiva tohoto pojmu užíváno k označení typů života. Platón tak teoretický život zahrnuje do své klasifikace 10 možných způsobů života. Aristoteles konceptualizoval pouze dva typy života možné pro důstojný život v polis – praktický a teoretický. Teoretický, který lze označit za hloubavý, rozjímavý, přemýšlivý, kontemplativní, považuje za ctihodnější, důstojnější, adekvátnější, lepší avšak za neslučitelný s životem praktickým, který by v případě propojení s teoretickým interesovanému škodil. Z tohoto dělení vychází antonymum k teorii – praxe. Zatímco antická filosofie se soustředila na vytváření esenciálních teorií o bytí užívajíce zejména gnoseologii (věda o poznání), ontologii (věda o bytí) a metafyziku a středověká filosofie se soustředila na budování teologických teorií (sv. Augustin, sv. Bonaventura, sv. Anselm, sv. Tomáš Akvinský a jeho aplikace Aristotelovy filosofie na křesťanská zjevení), novověká teorie usilovala od dob Galilea o exaktní a verifikovatelné vědecké formulace. Za průlomový je v tomto považován přínos anglického fyzika Isaaca Newtona, stavícího na exaktnosti, empirii, ověřitelnosti získaných poznatků, systematizaci a logice. Skutečný přelom však přichází s formováním sociálních věd, zejména sociologie a s formováním pozitivismu v druhé polovině 19. století, jehož zakladatelem je August Comte. Podstatou pozitivismu je popis reality na základě experimentálně ověřených empirických zkušeností taktéž vysvětlující její zákony a příčiny. Takto vysvětlená realita je v případě přítomnosti jiného jejího relevantního vysvětlení označována za hypotézu, teprve v případě verifikace jednoho a falzifikace všech ostatních vysvětlení se z ní stává teorie. Touto metodou se August Comte inspiroval u přírodních věd. Za neméně důležitou osobnost však lze považovat Karla Poppera a jeho falzifikačního postupu, tvrdícího, že experiment nikdy nemůže teorii verifikovat, nýbrž pouze falzifikovat. Falzifikace slouží pouze k vyvrácení, nahrazení či kritickému ověření terie, avšak nikoli k jejímu potvrzení. Popper tuto metidu označoval za přibližování se k limitě pravdy. Proto by se věda neměla dle Poppera spokojovat s pozitivní evidencí, nýbrž hledat data v rozporu s danou teorií. Falzifikace také slouží k systematizaci teorie - do empirie či metafyziky. Thomas S. Kuhn upozornil na podmíněnost historického vývoje v tvorbě teorií a převládající představa o světě - paradigma. P. K. Feyerabend poukázal na nebezpečí zneužití empirických poznatků k validaci teorií. Produkce významů je přímo závislá na chápání, interpretaci, jazyku, užité teorii. Teorie může mít za následek změnění významu empirických dat.

Teorie musí splňovat několik podmínek: používat jednoznačné, přesné a pochopitelné koncepty a termíny. Každý pojem musí být buď obecně známý, nebo musí být v teorii za pomoci obecně známých pojmů vysvětlen. Každý termín (koncept, pojem) pak musí nést jedinečný význam, nezaměnitelný s jiným pojmem či významem. Další podmínkou je úplnost. Teorie musí obsahovat všechny možnosti, variace, předměty, atd… které patří do pole působnosti teorie. Poslední základní podmínkou je podmínka konzistence neboli jednoznačnosti. V rámci teorie nemohou existovat protichůdná tvrzení a to ani v její formulaci ani v závěrech vyvoditelných z její aplikace, obsažených například v problematice nevyřčených předpokladů tacit knowledge.

Základními funkcemi teorie jsou funkce explanační (vysvětlovací), predikační (prognostická), informační, pořádací a pragmatická.

Teorie se v oblasti vědy používá zejména ve třech vztazích: ve vztahu k pojmu empirie (zobecnění, případně utřídění nebo vysvětlení empirických dat), ve vztahu k hypotéze (verifikovaná nebo částečně verifikovaná hypotéza se stává teorií, nebo její součástí), ve vztahu k metodě (spočívá v regulích určujících jak zacházet s předměty, jevy, vztahy, atd. užívané v dané teorii).

Teoretické modely lze dělit například podle dosahu: micro-level (s malým dosahem), meso-level (se středním dosahem) a macro-level (s dalekým dosahem); podle užitých pravidel: induktivní teorie, deduktivní teorie - zejména v logice a matematice; podle stádia: teorie v ukončené formě a teorie ve formovacím stádiu; podle předmětu zkoumání a užitých metod (například matematické - numerismus, sociologické - pozitivismus, politologické – realismus, psychologické – behaviorismus, ekonomické – laissez-faire,….

Teorie třídíme na logicko-matematické (formální/abstraktní), experimentální – založené na experimentu (technická a přírodovědecká oblast) a obsahující lidské vědomí (sociální a humanitní oblast).

Metateorií nazýváme jev, kdy je předmětem teorie samotná teorie.

Výzkumná metoda

Metoda (z latinského methodus, to z řeckého metoda = cesta za něčím) je souborem postupů, způsobů, vývojů, procesů, chodů, regulí, atd… jakéhokoli aktu, počinu či jednání, rodících se od partikulárních aktů, úkonů či činností a končících komplexní explikací života a světa.

Metoda je v užším pojetí chápána jako nástroj a prostředek vědy sloužící k bádání, mající za předpoklad systematičnost a exaktnost.

Vývoj metody se do značné míry kryje s vývojem jí blízkého a s ní nerozlučitelně spjatého konceptu teorie. První nám dnes známé metody byly vytvářeny v antickém Řecku, zejména Platónem a Aristotelem. Oba se pokoušeli představit univerzalistické koncepty světa. Platón a zejména Aristoteles založili nebo rozvinuli řadu věd, jimž vtiskli také základy metody. Týká se to například logiky, rétoriky, poetiky, etiky, estetiky, politiky a mnoha dalších. Jedním z jejich hlavních bodů zájmů bylo hledání metody, jak být šťastným. Aristoteles toto vkládá do získávání občanských ctností. V tomto se do značné míry shoduje s křesťanstvím (sv. Tomáš Akvinský), které razí myšlení, že šťastnými můžeme být pouze za předpokladu následování Krista, budeme-li se mu podobat, a to právě ve ctnostech. Už starověký Řím znal koncepty analýzy, syntézy či analogie, avšak k diferenciaci různých metod a postupů výrazně přispěl až novověk vznikem a rozvoj samostatných vědních disciplín. Novodobým průkopníkem hledání metod se stal René Descartes, vycházející z matematiky a svých čtyř základních předpokladů, které stanovuje v jednom ze svých stěžejních děl - Rozprava o metodě, využívaje deduktivních postupů. Další významný myslitel Francis Bacon, kromě jiného i svým dílem Nové Organon, představil naopak metodu induktivní. Tato diferenciace je v moderní vědní metodologii zcela zásadní. Dedukcí označujeme uvažování, které dochází k jistým závěrům z předpokladů (premis), zatímco indukce volí postup opačný – z jednotlivých případů dochází k obecným pravdám, či zákonům. Zatímco deduktivní metoda je častěji volena vědami exaktními/formálními, induktivní metoda je užívána zejména přírodními/empirickými vědami. Zásadními osobnostmi pro vývoj metody byly v 18. století francouzští a angličtí osvícenci, zejména pak encyklopedisté (Voltaire, Rousseau, Diderot, Montesquieu, d'Alembert, Condillac a další). Ti v Encyklopedii (Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers) nesoustřeďovali pouze veškeré dostupné lidské poznání, nýbrž i metody a způsoby, jak tohoto poznání dosáhnout a jak jej dále rozvíjet, klasifikovat, systematizovat a verifikovat. V následujícím století je metoda rozvíjena zejména v součinnosti s nově vzniklými vědami, zejména sociologií, ale také experimentálními vědami, matematice a logice. 20. století pak přineslo metodě nové koncepce, například Bertanda Russella (logický atomismus), Ludwiga Wittgensteina a Moritze Schlicka (analytická filosofie) nebo Karla Poppera (falzifikace).

Metoda obecně chápána jako soubor pokynů, rad či směrnic k jednání, které lze plnit vědomě, nebo podvědomě. Jejich podvědomé plnění (někdy označované jako rutinní) je příkladem návykového, automatického jednání, které lze vykonávat buď kolektivně (ritualizovaný týmový pokřik před zápasem) nebo individuálně (používání slov „děkuji“ a „prosím“ pro dosažení cíle).

Dnes je metodologie vědy chápána buď jako samostatná disciplína zabývající se systematizací, organizací, komparací a inovací postupů ve vědním výzkumu nebo jako součást filozofie vědy.

Základním předpokladem pro vytvoření nebo fungování metody je stanovení jejího cíle, který následně určuje její specifika. Ten může být různorodý: globální či partikulární, konkrétní či vágní, atd… Metoda je tím kvalitnější čím rychleji, exaktněji a úsporněji dosáhne tohoto předem stanoveného cíle.

Obecně lze vědecké bádání rozdělit do dvou oblastí, z nichž každá má svou metodologii. V empirické oblasti jsou často užívanými metodami dedukce a indukce, užívající empirická data obvykle experimentálně získaná. Nejčastějšími metodami užívanými v rámci empirického bádání jsou jak experiment, tak pozorování, měření a klasifikace. Teoretická oblast se naopak prostřednictvím například, třídění, idealizace, grupování, zobecnění, či abstrakce snaží vytvářet teorie vysvětlující konkrétní problémy, fenomény, úkazy, atd… Teoretická oblast však užívá také heuristiky, která se však odklání od logických, jistých, exaktních a snadno verifikovatelných postupů a užívá především metafor, metonymií, synekdoch, analogií, paralel, empatie, kreativity, atd. Empirická oblast bývá někdy označována jako metoda poznávací či explorativní a teoretická oblast jako metoda tvůrčí či kreativní.

Podle užitnosti lze dělit metodu na tři skupiny: filozofickou metodologii vědy, obecně-vědní metodologii a speciálně-vědní metodologii. Obecně-vědní metodologie je uplatnitelná ve všech vědeckých disciplínách. Speciálně-vědní metodologie produkuje speciální metody šité na míru konkrétním badatelským cílům. Filozofická metodologie neužívá empiricky ověřená data, nýbrž metafyzické koncepty.

Hlavními metodami jsou přesto analýza se syntézou a indukce s dedukcí. Každá vědní disciplína si nicméně vytváří vlastní metody, případně je přejímá z věd jiných. Tento jev nazýváme interdisciplinaritou. Zejména v humanitních vědách je častým jevem.

Účinnost metody se ukáže vždy až v její praktickém použití, kde dochází k jejímu ověřování a aplikaci. V stádiu vývoje metody pak dochází v praxi k její optimalizaci, korigaci, validitaci a stabilizaci.

Jedním z největších nebezpečí užívání metody spočívá v její separaci od původně formulovaného cíle, který je s metodou nerozlučně spjat. Proto je nezbytné v procesu výběru metody pro splnění konkrétního cíle oba prvky harmonicky sladit, ale přitom dbát na jejich systémové oddělení.

Závěr

V této práci jsem se pokusil koherentně, srozumitelně a celistvě vysvětlit koncepty „teoretický model“ a „výzkumná metoda“. Oba dva koncepty jsou od sebe nerozlučitelně spjaty a jsou na sobě závislé. Metoda je užívána k vytváření teorií a teorie může napomáhat, v úzkém segmentu, ke tvorbě nových metod. Bez metody by nebylo možné tvořit nové teorie, ani je verifikovat, či (podle Poppera) falzifikovat. Nebyl by možný postup vědy. Zároveň však teorie, vytvářená metodami, někdy implikuje nutnost změn v metodologii. K tomuto dochází, když teorie již nemůže pokročit dále, když se nemůže rozvíjet, když už nestačí na explikaci nových skutečností. V těchto případech se musí metoda buď změnit, korigovat nebo zavrhnout a být nahrazena novou, buď již existující, nebo dosud nevzniklou. A tak dochází i k vývoji metod. Je tedy jakousi teorií uváděnou do praxe a zároveň měřítkem relevance vědeckých závěrů. Je-li metoda špatná, neprůkazná, zavádějící, atd… tak nelze od teorie očekávat, že by byla verifikovatelná. A pokud ano, tak rozhodně ne díky metodě, nýbrž kvůli jiným okolnostem. Metoda a teorie jsou tak nerozlučně spjaty.

Zdroje

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha : Portál, 2001.

GIDDENS, Antony. Sociologie. 1. vyd. Praha : Argo, 1999.

SLOUKOVÁ, Danica. Metodologie vědy. Učební texty, které jsou součástí kurzu Metodologie věd.

Velký sociologický slovník. 1, A-O. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996.