Úvod

 

Deklarace nezávislosti je zcela zásadním dokumentem nejen Spojených států amerických, ale i politického myšlení jako celku. Jako všechny politicko-filosofické texty, a nejen tyto, by však její pochopení, interpretace a případná výzkumná aplikace, byla přinejlepším zkreslená, přinejhorším mylná, pokud by nebyla viděna v širším kontextu doby svého vzniku, okolnostmi svého vzniku a osoby, jejímž perem byla napsána. Tato práce se proto zaměří na některé aspekty myšlení autora Deklarace nezávislosti Thomase Jeffersona, a to nejen politického, ale i celkového, širšího, neomezeného na úzký chodník politické filosofie, která vždy musí reflektovat realitu života, v jehož prostředí je tvořena, aby se nestala vědou mrtvou, neaplikovatelnou v praxi.

V úvodu práce bude stručně popsán život Thomase Jeffersona, aby bylo učiněno zadost požadavku umístění jednoho z jeho vrcholných děl, a bezesporu nejznámějšího, do kontextu tvorby. Následovat bude stručný rozbor Deklarace nezávislosti, z pohledu autora této práce, a následně komparace myšlenek Thomase Jeffersona a myšlenek, které Deklarace nezávislosti obsahuje.

Život

 

Thomas Jefferson se narodil 13. dubna 1743 v Shadwellu, ve Virginii. Od svých devíti let začal navštěvovat místní školu, kde studoval latinu, řečtinu a francouzštinu. Roku 1760 začal studovat na The College of William & Mary ve Williamsburgu. Zde studoval dva roky a promoval s vynikajícími výsledky v roce 1762. Ve William & Mary se zaměřil na studium matematiky, metafyziky a filosofie. Seznámil se zde s díly britských empiristů, včetně Johna Locka, Francise Bacona a Isaaca Newtona. S oblibou hrál na housle, četl Tacita a Homéra. Po skončení svých středoškolských studií se věnoval studiu práva a od roku 1767 začal provozovat advokátskou praxi. O pět let později se oženil s třiadvacetiletou vdovou Martou Wayles Skelton Jeffersonovou, s níž měl šest dětí. Manželství skončilo po deseti letech Martinou smrtí, po níž se už Jefferson nikdy neoženil.

V roce 1774 publikoval své první významnější dílo A Summary View of the Rights of British America, které bylo souborem instrukcí pro Virginské delegáty do Národního shromáždění. Tento pamflet znatelně urychlil nezávislost USA a Jeffersonovi získal pověst patriota.

Thomas Jefferson se ke svému nejznámějšímu počinu, sepsání Deklarace nezávislosti, dostal šťastnou shodou okolností. Richard Henry Lee byl tím, kdo měl být původně členem pětičlenného předsednictva připravujícího Deklaraci nezávislosti, ale od svého úkolu byl odvolán ke své nemocné manželce, a tak Kontinentální Kongres Spojených kolonií rozhodl, že jej nahradí Virginský delegát, jímž byl právě Thomas Jefferson. Dalšími členy skupiny připravující návrh Deklarace nezávislosti byli John Adams, Benjamin Franklin, Robert Livingston, a Roger Sherman. Toto předsednictvo pověřilo úlohou vytvořit návrh Deklarace nezávislosti právě Thomase Jeffersona, který na něm pracoval sedmnáct dní. 28. června 1776 jej odevzdal Kongresu. Při jeho tvorbě vycházel z Virginské deklarace práv, vytvořené Georgem Masonem a schváleném 12. června 1776, ze státního a místního volání po samostatnosti, a své vlastní práce na Virginské ústavě. Pětičlenné předsednictvo udělalo v původním Jeffersonově návrhu 26 změn a konečná verze Deklarace byla schválena 4. července 1776, dva dny po vyhlášení nezávislosti. I přes oněch 26 změn v Deklaraci je Jefferson považován za jejího hlavního autora.

V září 1776 byl Jefferson zvolen do Virginské sněmovny reprezentantů. V průběhu svého volebního období zreformoval a zdokonalil Virginský právní systém, aby více odpovídal novému statutu demokratického státu. Ve třech letech vytvořil 126 zákonů, včetně zákonů o zrušení prvorozenectví, ustanovení svobody náboženství a zákonů reformujících školní systém. 1. června 1779 se stal guvernérem Virginie a tuto pozici zastával dva roky. Od 26. září 1789 až do posledního dne roku 1793 byl státním sekretářem pod presidentem Georgem Washingtonem.

V prezidentských volbách v roce 1796 sice jako republikán prohrál s federalistou Johnem Adamsem, ale získal dostatečný počet hlasů, aby se stal viceprezidentem, a to v letech 1797–1801. Konečně v roce 1800, po těsném volebním zápase s Aaronem Burrem z New Yorku, a na přímluvu federalisty Alexandra Hamiltona, který Jeffersona považoval za menší politické zlo než Burra, byl Jefferson zvolen třetím prezidentem USA.

V roce 1819 založil Thomas Jefferson University of Virginia, s úmyslem vytvoření školství nezávislého na církvi. Byl navíc přesvědčen, že školy by měly být placeny z veřejných financí, aby i méně majetní občané měli přístup ke vzdělání. Podporu školství a vzdělávání považoval za velice užitečný nástroj k přinášení rozkvětu a pořádku do společnosti. University of Virginia se stala jednou z největších staveb v tehdejší Severní Americe a zájem vzbuzovala zejména tím, že byla soustředěna kolem knihovny, a ne kolem kostela, jak to tehdy bývalo zvykem. Kostel dokonce vůbec nebyl součástí jejího původního plánu.

Jefferson zemřel l4. července 1826, v Charlottesville, ve Virginii, v den 50. výročí přijetí Deklarace nezávislosti, jenom několik hodin před smrtí Johna Adamse, jejího dalšího ko-signátora.

Myšlení

Republikán

 

Thomas Jefferson byl jednou z nejvýznamnějších vedoucích osobností v ustanovování idejí republikanismu ve Spojených státech amerických. Britský aristokratický systém považoval za chybný a zkorumpovaný a byl nezdolně přesvědčen, že chtějí-li Američané dostát své pověsti oddaných strážců občanských ctností, musí požadovat nezávislost na Velké Británii. I kvůli této jeho nezdolné víře byl nakonec pověřen sepsáním Deklarace nezávislosti.

V devadesátých letech osmnáctého století opakovaně varoval před snahami Alexandera Hamiltona a Johna Adamse zavést v USA monarchistický systém podobný britskému, který by ohrozil republikanismus. I proto podporoval válku s Celkou Británií v roce 1812, od níž si sliboval, že vyžene britské ideologické a vojenské nebezpečí z Kanady. Jeffersonova vize Ameriky spočívala na zodpovědných farmářích, kteří by se starali o sebe. Jeho ideálem amerického občana, a celkově člověka byl statkář, kterého si idealizoval jako vzor republikánských ctností. Nedůvěřoval městům, finančníkům a preferoval silná práva jednotlivých států s přísně omezenou federální vládou. To stálo v ostrém kontrastu s vizí Alexandera Hamiltona, který toužil po zemi obchodu, průmyslu a výroby, o níž Jefferson prohlašoval, že poskytuje příliš mnoho příležitostí ke korupci.

Jeffersonova víra v jedinečnost a potenciál Američanů z něj udělala otce americké myšlenky o vlastní výjimečnosti. Považoval například řídké zabydlení Ameriky za jistý předpoklad k tomu, aby se předešlo třídnímu rozdělení, odehrávajícímu se v industrializované Evropě.

Jeffersonovy republikánské zásady byly ovlivněny britskými mysliteli 18. století, zejména Johnem Lockem a jeho principem nezcizitelných práv a také Jeanem-Jacquesem Rousseauem, jeho současníkem. Jefferson řekl, že vůle lidu je jediným legitimním základem jakékoli vlády a že ochrana jeho svobodného vyjadřování musí být jejím primárním cílem.

Úloha vlády

 

„Někdy se říká, že člověku nemůže být důvěřováno ve vládnutí sama sobě. Může mu být potom důvěřováno, chce-li vládnout jiným? Nebo jsme nalezli anděly ve formě králů, aby nám vládli? Nechme historii, aby zodpověděla tuto otázku…“ Předchozí výrok Thomase Jeffersona umně charakterizuje jeho nedůvěru v člověka. Z této přirozené nedůvěry, která plynula mimo jiné ze zkušeností ve Velké Británii, plynula jeho snaha o maximální omezení moci federální vlády. Jefferson prosazoval, aby velká část výkonné moci připadla samotným státům federace, aby tak byla omezena možnost tyranie vládnoucích. Neboť jak konstatoval: „Demokracie je 51% lidu, který bere práva ostatním 49%.“ A tohoto se Jefferson neustále obával. „Vládu dost velká na to, aby poskytla vše, co potřebuješ, je dost velká na to, aby vzala vše, co máš…Běh dějin ukazuje, že zatímco vláda roste, svoboda klesá.“1 Jeho vize federálního uspořádání by se dnes dala nazvat podporou principu subsidiarity. Upřednostňoval práva jednotlivých států před silou federální vlády. Prosazoval omezený stát: „Nejlepší vládou je ta, která vládne nejméně proto, že se lidé ukázňují sami.“

Avšak Jefferson si byl vědom, že ani sebelepší ústavy nejsou schopné zastavit tyranii a despocii, bude-li lid apatický, proto ve svých spisech mnohokrát vybízel své spoluobčany, aby nepřipustili tyranii vládnoucích. „Rebelie vůči tyranům je povinností vůči Bohu,“ napsal Jamesi Madisonovi v soukromém dopise2. A u tohoto výroku nezůstal: „Malá rebelie teď nebo jindy …je medicínou nezbytnou pro dobré zdraví vlády.“ Na vlastní pečeť si nechal vyrýt své osobní životní motto, které zní: „Kdykoli se jakákoli forma vlády stane destruktivní vůči těmto cílům (život, svoboda a usilování o štěstí), je právem lidu ji změnit nebo odstranit a ustanovit novou vládu…“ Proto upozorňoval Američany, že „Nechají-li lidé vládu, aby rozhodovala o tom, jaké jídlo budou jíst a jaké léky budou brát, jejich těla budou brzy ve stejně zuboženém stavu, jako duše těch, kteří žijí pod tyranií.“

Ekonom

 

Jefferson prosazoval liberální zásadu laissez-faire ve jménu osobní svobody. Cítil, že jakákoli forma vládní kontroly, a to nejen náboženství, ale i osobního obchodu v sobě zahrnuje tyranii. Byl v hluboké opozici proti ideji Národní Banky, o níž prohlásil: „Upřímně věřím, že bankovní instituce jsou nebezpečnější, než mobilizované armády, a že praxe utrácení peněz, ke splacení v budoucnosti, kryté názvem "financování", je pouze klamáním budoucnosti v dlouhodobém horizontu.“  A pokračoval: „Pokud americký lid kdykoli dovolí, aby soukromé banky kontrolovaly otázky týkající se měny, nejprve inflací a poté deflací, tak banky a korporace, které kolem bank vyrostou, zbaví lid veškerého jeho majetku, dokud se jeho děti nevzbudí jako bezdomovci na kontinentu, který si jejich otcové podrobili. Tyto otázky musí být bankám odebrány a navráceny lidu, kterému správně patří,“ uzavřel Jefferson svou kritiku ideje Národní banky.3 Měl zejména hrůzu z narůstajícího zahraničního dluhu, který považoval pro mladou demokracii za smrtelný. „Nesmíme nechat naše vládce, aby na nás naložili věčný dluh,“ mnohokrát vyzýval ve svých spisech.

Přirozená práva

 

Jefferson věřil, že každý jedinec má „jistá nezcizitelná práva." To znamená, že tato práva existují s vládou, nebo bez vlády; člověk je nemůže vytvořit, vzít nebo rozdat. Mezi tyto práva zahrnoval Jefferson, kromě jiných zejména tři, která považoval za zcela zásadní: právo na život, svobodu a usilování o štěstí. Svobodu definoval takto: „Pravá svoboda je skutek činěný podle naší vůle, v němž není činěno oprávněných překážek, v mezích vytvořených kolem nás rovným právem jiných. Neříkám v mezích zákona, neboť zákon je často vůlí tyrana, a je jí pokaždé, kdy útočí na práva jednotlivce.“

Vláda nemůže vytvořit právo na svobodu, může ji však násilně omezovat. A mezi spravedlivé svobody jednotlivce tak dle Jeffersona nepatří ty, o nichž to zákon prohlašuje, nýbrž jednoduše ty, které neomezují jiné v jejich osobních nárocích na svobodu. Správná vláda je podle Jeffersona nejen ta, která zakazuje jednotlivcům ve společnosti parazitovat na svobodě jiných, ale která zároveň sama sebe omezuje v krácení osobní svobody jednotlivců. I v tomto bodě se Jefferson opřel do snah Hamiltona a Adamse prosadit silnou federální vládu, jíž se Jefferson obával jako možný zdroj budoucí tyranie.

Jefferson věřil v rovnost lidí, a proto úspěšně bojoval za zrušení prvorozenectví, kdy prvorozený dědil veškerý majetek. Zákon o zrušení prvorozenectví prosadil nejprve ve svém státě Virginii. Zde je však místo na pochybnosti o jeho přesvědčení o rovnosti všech lidí, neboť ačkoli bojoval proti otroctví a otroky považoval za lidi, jak uvádím níže, nedokázal si představit, že by černí a bílí mohli spolu žít v jednom státě, a uvažoval, poté co by černým byla udělena svoboda, o jejich deportaci. Proti jeho přesvědčení o rovnosti všech lidí svědčí i další jeho výrok: „Není nic nerovnějšího než rovné zacházení s nerovnými lidmi.“

Jefferson byl přesvědčen, že jednotlivci mají vrozený morální smysl, který rozlišuje mezi dobrem a zlem když jednají s jinými lidmi – tedy ať už se rozhodnou sami sebe omezovat, nebo ne, mají vrozené vědomí o přirozených právech ostatních. Dokonce věřil, že toto morální vědomí je natolik spolehlivé, že i anarchistická společnost by mohl dobře fungovat, ovšem za předpokladu, že by byla dostatečně malá. Považoval však anarchismus za neslučitelný s jakoukoliv větší skupinou obyvatel. Proto prosazoval existenci vlády při rozšiřování Ameriky, avšak pouze se souhlasem ovládaných. Pro toto své domnělé schvalování anarchismu je často považován za zastánce tohoto směru v uspořádání lidské společnosti. To by však bylo chybnou interpretací. Jefferson pouze uvažoval o možnosti takovéto společnosti, ovšem zahrnující pouze omezený počet lidí, existujících na základě svého vrozeného morálního smyslu, tedy toho, co křesťanství zná pod pojmem „přirozený zákon“. Sám Jefferson se však proti tomuto vehementně stavěl a prohlašoval: „Křesťanství není, ani nikdy nebylo, součástí přirozeného zákona.“4

Křesťanství a Boha samého nepovažoval za jediné zdroje činění dobra, respektive morálního smyslu vtisknutého každému člověku. Napsal o tom Thomasi Lawovi: „Pokud bychom udělali dobrý skutek pouze z lásky k Bohu a přesvědčení, že mu to dělá radost, odkud by pocházela morálnost ateisty?... Jejich ctnosti tedy musí mít nějaký jiný základ, než lásku k Bohu.“5

Jeffersonova oddanost k „souhlasu ovládaných“ byla tak silná, že byl přesvědčen, že jedinci nejsou morálně vázáni skutky předcházejících generací. To zahrnovalo jak dluhy, tak zákony. Říkal, že „žádná společnost nemůže udělat věčnou ústavu, nebo věčný zákon. Svět vždy patří žijící generaci.“ Proto prosazoval zrušení státního dluhu, neboť byl přesvědčen, že žijící jednotlivci nemají morální povinnost platit dluhy předcházejících generací. Říkal, že placení těchto dluhů je pouze otázkou velkorysosti, nikoli práva.

Jefferson dokonce spočítal, co považoval za správný cyklus legální revoluce: „Každá ústava a každý zákon přirozeně vyprší po devatenácti letech. Jsou-li prosazovány déle, je to akt násilí, nikoli práva.“ K devatenácti letům přišel skrze tabulky odhadující délku života, berouc v úvahu co považoval za věk dospělosti – tedy kdy je jedinec schopen myslet samostatně.

„Co znamená pár ztracených životů ve staletí nebo ve dvou? Strom svobody musí být čas od času občerstven krví patriotů a tyranů. Je to jeho přirozené hnojivo.“6 Jefferson byl, jak lze vidět z tohoto výroku důsledným zastáncem práva lidu na legitimní i legální revoluci a dokonce k nim často ve svých spisech přímo či nepřímo vybízel.

Náboženství

 

Thomas Jefferson byl deistou, jako většina intelektuálů v 18. století, popíral tedy existenci Nejsvětější Trojice. V tomto se radikálně rozcházel s tehdy dominujícím křesťanským náboženstvím. Že toto své přesvědčení myslí zcela vážně dokazuje mimo jiné i část dopisu, který poslal jednomu svému krajanu do Ohia v roce 1822: „Raduji se, že v této požehnané zemi svobodného myšlení a víry, která se nevzdala svého svědomí ani před králi, ani před knězi, tato jedinečná doktrína jediného Boha přežívá a věřím, že nyní nežije ve Spojených státech ani jeden mladý muž, který by nezemřel jako unitář.“ Sám o sobě prohlásil, že patří do sekty s jediným členem7.

Thomas Jefferson považoval Nový Zákon za lež. Apoštoly považoval za podvodníky a hlupáky a sv. Pavla za prvního korupčníka doktrín Ježíše Krista. Knihu Zjevení považoval za blouznění maniaka8. Za svého působení v Bílém domě dokonce Nový Zákon přepracoval do podoby, která je dnes známá jako Jeffersonova Bible. Z ní vyřadil pasáže pojednávající o Ježíšově narození z panny, jeho božství, zázracích, vzkříšení a ponechal v ní pouze Ježíšovu filosofii, již schvaloval. Tato kompilace byla vydána až po jeho smrti.

Jefferson tedy věřil v jediného boha a dále v božskou prozřetelnost a božskou morálku, v odměnu a trest po smrti. Ale nevěřil v nadpřirozená zjevení. Křesťanství považoval za nejvyšší vyjádření přírodního náboženství a Ježíše Krista za velkého morálního učitele. Ale nevěřil v jeho mesiášské poslání, ani boží synovství. V ničem z těchto svých přesvědčení se však příliš neodlišoval od většiny svých současníků.

Deklarace nezávislosti inkorporovala koncepty právě z deismu a to na místech, kde Jefferson píše o „Creator“ a „Nature's God.“9 Jefferson navíc věřil, že právě tento „Creator“ obdařil lidstvo určitými nezcizitelnými právy jako svobodou, životem a usilováním o štěstí. Nelze však, jak je často činěno, tyto dva termíny považovat za termíny odkazující k Bohu křesťanů. Tyto dva koncepty nejsou blíže určeny, aby v souladu s Jeffersonovým přesvědčením o náboženské svobodě si za ně kdokoli mohl dosadit cokoli, co uznal za vhodné. Z preambule bylo dokonce vypuštěno původně zamýšlené jméno Ježíše Krista, neboť signatáři, z nichž většina byla svobodnými zednáři, chtěli, aby si každý, hinduista, muslim, žid, křesťan nebo buddhista, mohli pod tento pojem dosadit svého vlastního Boha10.

Jefferson věřil v nezbytnost odluky církve od státu, jako nutný předpoklad k odstranění náboženské tyranie, neboť církve dostávaly statní podporu, a komukoli kdo nebyl členem této církve, byla upírána práva a dokonce byl trestán. V roce 1786 proto Virginské Valné shromáždění přijalo Jeffersonův dekret o náboženské svobodě, v němž mimo jiné stálo: Žádný člověk nebude povinen se účastnit nebo podporovat jakékoli náboženské uctívání, místo nebo službu, ani nebude nucen, omezován, obtěžován nebo zatěžován na těle nebo majetku ani nebude jinak trpět z důvodu svých náboženských přesvědčení nebo názorů; ale všichni lidé budou svobodni vyznávat a udržovat své názory týkající se náboženství pokud ty žádným způsobem nebudou omezovat, rozšiřovat nebo ovlivňovat jejich občanské schopnosti.“

„Státní církve, které užívají státní podpory ke své podpoře a k prosazování svých názorů lidem jiných věr podkopávají všechna naše občanská práva. Navíc státní podpora církví vede ke korupci víry a k tomu, že klérus nereflektuje lidi. Proto je ve svobodné společnosti nezbytné vztyčit zeď separace mezi církví a státem,“ prohlašoval Jefferson a často dodával: „Přísahal jsem na boží oltář věčné nepřátelství jakékoli formě tyranie lidského rozumu.“ Tyranie lidského rozumu podle něj hrozila nejvíce buď ze strany vlády nebo právě od církve.

V roce 1802 napsal v dopisu Danburské baptistické asociaci: „Věříc s vámi, že náboženství je záležitostí ležící výhradně mezi člověkem a Bohem, že muž nemusí nikomu skládat účty pro svou víru nebo uctívání, že legislativní moc vlády dosahuje pouze na skutky a ne na myšlenky, držím ve svrchované vážnosti ten skutek amerických občanů, kteří prohlásili, že jejich legislativa by neměla vytvořit žádný zákon týkající se ustanovení náboženství nebo zakazující jeho svobodné praktikování, tak budujíc zeď rozdělení mezi církví a státem.11

Jako intelektuál se Jefferson sám propracovával k poznávání Boha. Jeho závislost na sobě samém a na vlastním rozumu však vedla k tomu, že si vytvořil vlastní osobní církev, jak je zmíněno výše, když o sobě Jefferson prohlašuje, že patří do sekty s jediným členem. Boha ale celý život hledal a k tomu vyzýval i jiné: „Ptej se odvážně na existenci Boha; neboť je-li nějaký, musí raději schvalovat poctu rozumu, než slepý strach. Nebuď odstrašen od těchto otázek strachem z následků.“12

Proti čemu však celý život bojoval, nebyla víra a náboženství, nýbrž instituce církve a její klérus. Nejmarkantněji o tom snad svědčí dopisy Spaffordovi a Adamsovi, v nichž mimo jiné píše: „V každé zemi a v každém období byl kněz nepřátelský vůči svobodě. Je vždy ve spojení s despotou, napomáhajíc mu v jeho zneužívání výměnou za ochranu jeho vlastního zneužívání (jiných)13. V druhém dopise pak píše: „Kněží… obávají se postupu vědy jako čarodějnice příchodu denního světla a mračí se na osudného posla oznamujícího podvracení lží, z nichž oni žijí.“14

Málo je známo, že Jefferson byl v určitých fázích svého života značným materialistou. Jeho hledání Boha dosvědčuje i jeho dopis Johnu Adamsovi, v němž píše: „Mluvit o nemateriálních jsoucnech je jako mluvit o ničem. Říkat, že lidská duše, andělé, Bůh jsou nemateriální je to samé jako říkat, že nejsou, nebo že není Bůh, žádný andělé, žádné duše. Nemůžu myslet jinak: ale věřím, že jsem ve svém materialistickém přesvědčení podporován Lockem, Tracym a Stewartem. Nevím v jakém období křesťanské církve se tato hereze nehmotnosti, tento maskovaný ateizmus, vkradla dovnitř. Ale hereze je to zcela určitě.“15

Otroctví

 

Jefferson vlastnil mnoho otroků v průběhu svého života, což je v protikladu s tím, co o otroctví prohlašoval, a sice, že je nemorální a mělo by se zakázat. Jeho vlastní otroci však zřejmě byli zatíženi jeho dluhy a hypotékami. Právě jimi se jistil vůči věřitelům a plánoval se jich zbavit po splacení všech svých dluhů, což se mu však nikdy nepodařilo. O otroctví napsal: „Držíme vlka za uši; a nemůžeme ho ani držet, ani jej bezpečně nechat běžet. Spravedlnost je na jedné misce vah a sebezáchova na druhé.“

Ve svém prvním návrhu Deklarace nezávislosti odsoudil Britskou korunu za sponzorování importu otroctví, obviňujíc korunu, že „vedla krutou válku proti samotné lidské přirozenosti, porušujíc její nejcennější práva na život a svobodu v osobnostech vzdálených lidí, kteří ji nikdy neurazili. Zajímali je a unášeli je do otroctví na jinou polokouli." Tato pasáž však byla z deklarace vynechána na žádost delegátů Jižní Karolíny a Georgie.

Přesto Jefferson nepovažoval černou a bílou rasu, podle ducha své doby, za rovnocenné. Považoval černochy za méněcenné, ačkoli nezpochybňoval, že mají být svobodnými. „Ale…“, namítal, „…tyto dvě rasy nemohou žít spolu pod stejnou vládou. Přirozenost, zvyky, názory nakreslily mezi nimi nesmazatelné dělicí čáry.“

Deklarace nezávislosti

 

V předcházející části jsem se pokusil ve stručnosti shrnout některé zásadní body v myšlení Thomase Jeffersona. Vybral jsem ty, které jsem považoval buď za obecně důležité, jako například jeho ekonomické postoje, a ty, které jsem považoval za důležité z hlediska kompozice Deklarace nezávislosti.

Nyní bych se krátce zastavil u samotné Deklarace a jejího členění. Standardně se dělí na úvodní větu, preambuli, obvinění proti králi Jiřímu, lítost nad nečinností britského monarchy v těchto obviněních a samotné prohlášení nezávislosti. Ačkoli všechny části dokumentu jsou nesmírně zajímavé, a to jak historicky a společensko-vědně, tak filosoficky, pro tuto práci se zaměřím pouze na ty její části, které se týkají tohoto tématu. A to úvodní věty, preambule první části a prohlášení nezávislosti. Ačkoli obvinění vznesená proti králi Jiřímu a reakce kolonistů na útlak v další části Deklarace je určitě zajímavým tématem na analýzu, nepatří do tématu této práce.

Jak už jsem uvedl dříve, Deklarace nezávislosti byla hluboce ovlivněna Jeffersonovým přijetím Lockovy politické filosofie, a to zejména dvou jejích bodů: práv jednotlivce a práva na revoluci. V obou bodech Jefferson přijímá filosofii Johna Locka a sám ji aplikací na specifické podmínky v koloniích rozšiřuje. Upřednostňuje právo jednotlivce před státem, přeje si omezenou vládu, která nesklouzne k tyranii, požaduje na základě přirozených práv člověka pro každého právo na život, svobodu, usilování o štěstí a další práva. A samozřejmě podporuje revoluce proti nespravedlivé vládě, tyranii, či despocii. Považuje revoluci dokonce za prospěšnou a za určitých podmínek i periodicky nutnou.

Když Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, stavěl kromě Johna Locka i na svých znalostech Montesquiea. Pokoušel se v ní obyčejným jazykem, srozumitelným všem, vysvětlit světu, proč je nezbytné, aby se americké kolonie odtrhly od Velké Británie. Věděl, že za to může zaplatit smrtí, že může být pověšen za vlastizradu a rebelii, ale zároveň věděl, že pro uhájení nezávislosti potřebuje nové státní uskupení porozumění a pomoc zahraničí. To byl hlavní smysl Deklarace – vysvětlení. Toto koneckonců Jefferson oznamuje v úvodní větě Deklarace nezávislosti, která v českém překladu16 zní takto: „Když se v běhu lidských životů stane pro některý národ nezbytným rozvázat politické svazky, které jej poutaly k jinému národu, a zaujmout mezi mocnostmi světa oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha přírody, pak prostá úcta k názorům lidstva vyžaduje, aby vyhlásil příčiny, které jej vedou k odtržení.

V této větě, kromě toho, že Jefferson oznamuje, že vyhlásí příčiny k odtržení, jsou zajímavá slova „…oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha přírody,…“. Jsou zajímavá ze dvou pohledů – především odkazování se na stvořitele (v anglickém originálu) a na boha přírody, a zákony přírody opravňující k oddělenému a rovnocennému postavení. Veškeré tyto body jsou v naprosté shodě s Jeffersonovým myšlením. Pojmy stvořitele a boha přírody nedefinoval jako konkrétní bytost konkrétního náboženství, ale věren svému zápalu za svobodu náboženství ponechal každému na uváženou, jakého Boha si za tyto dva pojmy dosadí. Sám byl, jak je zmíněno výše, deistou, tedy věřícím člověkem, který byl přesvědčen o boží existenci – odtud oprávnění od „boha přírody“ a „stvořitele“. Poté je zde ještě oprávnění od „zákonů přírody“ – pod nimi rozumím přirozená a nezcizitelná práva jednotlivce. Tuto myšlenku o jejich existenci vyjádřil už John Locke a Thomas Jefferson ji přebral. Tedy i zde se shodují myšlenky Deklarace s jeho vlastními. Oddělené a rovnocenné postavení je zase plně ve shodě s Jeffersonovým ideálem revoluce a rovnosti. Dle něho jsou si lidé rovni, a Velká Británie tak nemá právo zacházet s kolonisty jinak. A lid má právo určit si, třeba i revoluční silou, svou vládu – chce-li se tedy oddělit od státního útvaru nějaká jeho část, má na to dle Jeffersona plné právo.

V preambuli lze také nalézt mnoho bodů, které odpovídají Jeffersonovým životním postojům. Její text zní: „Pokládáme za samozřejmé pravdy: že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. Je pravda, že prozíravost velí, aby se vlády již ustanovené neměnily z příčin nepatrných ani přechodných, a i všechna zkušenost ukázala, že lidé, je-li zlo snesitelné, jsou spíše nakloněni je snášet, než aby se domohli svých práv tím, že zruší životní formy, na něž si zvykli. Avšak když dlouhá řada případů zneužití moci a skutků bezpráví, sledujících neustále tentýž cíl, svědčí o úmyslu podrobit je naprostou krutovládou, pak je jejich právem, a přímo povinností, takovou vládu svrhnout a postarat se o nové strážce své příští bezpečnosti. Takové bylo trpělivé utrpení těchto kolonií; a taková je nyní nutnost, která od nich vyžaduje, aby změnily své dřívější systémy vlády. Dějiny opakovaných bezpráví a uchvacování mají všechny za přímý cíl ustavení absolutní nadvlády tyrana nad těmito státy. Na důkaz toho nechť jsou upřímnému světu předloženy skutečnosti.“

Text preambule přesně vystihuje základní body Jeffersonova myšlení. Už v jejím úvodu potvrzuje, že lidé jsou stvořeni jako sobě rovni. Jeho postoj k otroctví by zde mohl budit rozpaky – ne ten teoretický, nýbrž ten praktický. Důvod proč, s vysokou pravděpodobností, Jefferson otroky vlastnil, byl uveden již výše. Avšak nelze pochybovat o tom, že Jefferson byl přesvědčen o rovnosti lidí – ne z hlediska inteligence, talentů, schopností, fyzických dispozic, či čehokoli jiného, nýbrž z prostého důvodu, že člověk je člověkem a každý člověk, tím že jím je, má stejnou důstojnost a nezcizitelné právo na ni, jako každý jiný. Včetně otroků.

Dalším bodem preambule je konstatování, že lidé si, v zájmu zachování těchto přirozených práv, mezi sebou ustanovují vlády, které svou legitimitu odvozují od souhlasu ovládaných. Jefferson dále konstatuje, že ovládaní mají právo takovou vládu, která nezajišťuje, nebo dokonce narušuje přirozená práva ovládaných, legitimně svrhnout. A to nejen právo, nýbrž dokonce povinnost. Jefferson dokonce připouští, ba v případě nutnosti doporučuje, takové svrhnutí provést i cestou krvavou. Takovou formulaci však v Deklaraci nenalezneme, snad pro její přílišnou vyhrocenost. Preambule končí konstatováním, že veškeré podmínky legitimizující revoluci nastaly a vyzývá ke svržení tyranské vlády Velké Británie. V další části už tyto podmínky na názorných důkazech jmenuje.

Jak je vidno, i celá preambule je plně v souladu s myšlením Thomase Jeffersona. A dá se s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že nebýt 26 úprav, které předsednictvo připravující Deklaraci v původní verzi udělalo, byl by text ještě ostřejší, neboť revoluční formulace v Jeffersonových denících a korespondenci jsou skutečně značně vyhrocené.

Poslední část Deklarace, které bych se zde chtěl věnovat, je závěrečné prohlášení nezávislosti, které zní: „Proto my, představitelé Spojených států amerických, shromáždění ve Všeobecném Kongresu, dovolávajíce se u nejvyššího soudce světa správnosti svých úmyslů, jménem a z moci dobrého lidu těchto kolonií, slavnostně zveřejňujeme a prohlašujeme, že tyto kolonie jsou a po právu mají být svobodnými a nezávislými státy, že jsou zproštěny veškeré poddanosti britské koruně, a že veškeré politické svazky mezi nimi a státem Velké Británie jsou a mají býti úplně rozvázány. A že jako svobodné a nezávislé státy mají plnou moc vypovídat válku, uzavírat mír, sjednávat spojenectví, zřizovat obchod a provádět všechny ostatní úkony a věci, jež nezávislé státy mohou po právu činit. A na podporu tohoto prohlášení, pevně spoléhajíce na ochranu božské prozřetelnosti, navzájem a jeden druhému zaručujeme své životy, své statky a svou nedotknutelnou čest.“

Zde je jeden zásadní bod, a to formulace „…dovolávajíce se u nejvyššího soudce světa správnosti svých úmyslů, jménem a z moci dobrého lidu těchto kolonií…“. Zbytek prohlášení pouze demonstruje v té době dosud nepotvrzené ambice nového útvaru stát se plnohodnotným svobodným suverénním státem. Avšak výše zmíněná formulace se v odvolávání se na legitimitu tohoto prohlášení odvolává na „nejvyššího soudce světa“ a „dobrý lid těchto kolonií“. Zdánlivě je zvláštní odvolávat se na vyšší existenci, ovšem tuto formulaci je nutno číst jak ve světle myšlení Jeffersona, který byl hluboce nábožensky založeným člověkem, tak ve světle atmosféry doby. Otcové zakladatelé byli přesvědčeni, že bez náboženství nelze vybudovat silný, suverénní, rovný a svobodný stát. Toto jejich přesvědčení ostatně plynulo, kromě jiného, i ze skladby obyvatel kolonií, z jejich původu a důvodů, proč se oni, či jejich předkové, do Ameriky vystěhovali. Minimálně v počáteční fázi byly tyto důvody převážně náboženské.

Odvolávání se na lid už bylo výše několikrát zdůvodněno – jedině z lidu plyne podle Jeffersona politická moc a on jediný má pravomoc si vládu nad sebou ustanovit, zrušit ji, nebo ji změnit.

Závěr

 

Na předcházejících stránkách jsem se pokusil zanalyzovat vybrané myšlenky třetího presidenta Spojených států amerických Thomase Jeffersona a demonstrovat, že jako autor Deklarace nezávislosti do tohoto tak zásadního politického textu prokazatelně zakomponoval své vlastní myšlenky a svá přesvědčení. V celém textu Deklarace nezávislosti jsem nenalezl jedinou formulaci, kterou bych mohl právem považovat za neslučitelnou s Jeffersonovým myšlením. Jeho významná role v budování amerického národa je neoddiskutovatelná, a to i bez této Deklarace. Otázkou zůstává, kolik by se toho změnilo, kdyby Jeffersona nebylo. Neboť tento myslitel neměl na svou dobu nijak převratné a kontroverzní myšlenky, naopak, byl člověkem své doby. Vlivným a důležitým, nicméně ne zásadním. Deklaraci nezávislosti napsal, čtveřice Franclin, Livingston, Sherman a Adams ji poupravila a dokument byl na světě. Jsem však přesvědčen, že v podobné formě by byl napsán i Richardem Henrym Leeem nebo jakýmkoli jiným členem pětičlenného předsednictva připravujícího Deklaraci nezávislosti.

Poznámky

 

1 Notes on the State of Virginia, 1782.

2 Letter to James Madison, 1787.

3 Letter to Nathaniel Macon, January 12, 1819.

4 Letter to Dr. Thomas Cooper, February 10, 1814.

5 Letter to Thomas Law, June 13, 1814.

6 Letter to William S. Smith, (zeť Johna Adamse) a také Notes on the State of Virginia.

7 Letter to Ezra Stiles Ely, June 25, 1819.

8 Letter to General Alexander Smyth, Jan. 17, 1825.

9 K mému údivu je v českém překladu Deklarace nezávislosti tento koncept „Creator“, tedy „Stvořitel“ zcela vypuštěn, ačkoli je pro pochopení smyslu Deklarace nezávislosti zcela zásadní. Pojem „Nature's God“ je překládán jako „bůh přírody“.

10 Jefferson Thomas. Autobiography. in reference to the Virginia Act for Religious Freedom.

11 Letter to Danbury Baptist Association, January 1, 1802.

12 Letter to Peter Carr, August 10, 1787.

13 Letter to Horatio G. Spafford, March 17, 1814.

14 Letter to Correa de Serra, April 11, 1820.

15 Letter to John Adams, Aug. 15, 1820.

16 JEFFERSON, Thomas. Deklarace nezávislosti USA. Praha  : Otakar II., 2000. s. 154-157. Dostupný z WWW: <http://literatura.kvalitne.cz/deklarace.htm>.