Je to až děsivé, ta dezorientace. Buď mě podcenili, nebo přecenili. Buď jsem blázen, nebo je to tak míněno. V ulicích města se prodírám mezi billboardy, plakáty, letáky a prospekty a nevím jaká to strana je na nich vlastně propagována. Jedny jsou modré, druhé oranžové. Ale některé oranžové očerňují Paroubka, některé modré Topolánka. Nemluvě o zelených, které jsou ještě rozmanitější. Co tedy říká kdo a jak tomu mám rozumět já?

Éra politických osobností je u konce. Pryč jsou časy, kdy Thatcherová a Reagan a dříve Bismarck, Metternich, Disraeli, ale i Švehla a další, hlásali ideje, za kterými si stáli. A mohli stát. To skončilo. Ideová vyprázdněnost je dnes charakteristickým rysem nejen české, ale i celoevropské politiky. Už není důležité mít myšlenky, směr, cíl - ale sehnat voliče. A tak se strany stávají nečitelnými, neboť co jednoho dne proklamují, druhý den popřou. A ospravedlňují své manévrování vůlí voličů.

Tyranie většiny a zkáza demokracie, selhání intelektuálů a provádění vůle mas. To jsou jednotící prvky politiky dnešní doby. Co pak zbývá těm u kormidla, než útočit na sebe navzájem? Hlásat zásady? Ale jaké, když se zítra změní? Ale protivník nemizí, je všudypřítomný. Díkybohu. Aplikujeme zde v praxi Nietzschův model moci. Moc roste, pokud se může vymezovat vůči moci jiné. Tak roste nadčlověk, ideální ztělesnění panské morálky. V jednom se však Nietzsche mýlil. U nás nevznikají nadlidé, ale Topolánkové, Paroubkové, Bursíkové a Rathové. Nadpolitici. Jsou nad zákony. Jsou nad voliči. Jsou nad ústavou. Jsou nad slušností a korektností. Jsou nade vším. V aurách nebeských. Mimo realitu.

Můžeme se smát Kateřině Jacques, že se nebyla schopna vymáčknout, když se jí Kraus zeptal na biomasu. Můžeme se rozčilovat nad Rathem, že ignoruje soudní verdikty. Můžeme odsuzovat Paroubka, že je hegemonem posedlým touhou po moci. Můžeme zatracovat Topolánka, že zradil v evropské orientaci. Ale v konečném důsledku se takto smějeme, rozčilujeme, odsuzujeme a zatracujeme - sebe samé. Neboť to byly naše hlasy, které jim umožnily takto vládnout. A jsou to naše hlasy, které nám určují naši budoucnost.

A do dalších voleb půjdeme zrovna tak. Hodit lístek ODS nebo ČSSD. A pak znovu nadávat. A smát se. A odsuzovat. Sami sebe a svou neskonalou hloupost ... a naivitu.