Míra pravděpodobnosti, že by prezident Klaus Lisabonskou smlouvu podepsal, je značně nízká. Přesto jejím odpůrcům nedává spát myšlenka – a co když ano? Co když Klaus podlehne? Nebo ho evropské čachry machry vyšachují z partie a Lisabon bude přese vše ratifikován? V takovém případě se nabízejí dva katastrofické scénáře. Jeden nelibější než druhý.

Ač to mnozí neradi slyší, Evropská unie nemůže vytvořit funkční stát, o což se Lisabonská smlouva latentně pokouší. Množství etnik, národů, jazyků, kultur, dějinných podmíněností a dalších heterogenních prvků neumožňují, aby podobný kvazistátní útvar dlouhodobě existoval. Evropské dějiny jsou přehlídkou sporů, stěhování, chaosu, zvratů a válek. A zůstanou takovými, ať si vytvoříme jaké organizace chceme. Zkrachovala Atlantická charta, neuspělo OSN, Helsinská konference nenaplnila své ambice. Konflikty v Evropě byly a budou. Ať to nyní vypadá jakkoli.

Stačí se podívat na dílčí ukázky – například Jugoslávii. Malé balkánské soustátí se záhy po pádu komunismu rozpadlo krvavou válkou, jakmile přišlo o pilíře, na nichž stálo. Zejména komunistickou stranu, Tita, relativně úspěšnou ekonomiku, silnou armádu a strategickou pozici mezi bipolárními bloky. A Evropa se svých pilířů vzdává nyní.

Zárodky potenciálních konfliktů jsou na více místech v Evropě: Gibraltar, Severní Irsko, Baskicko, Katalánsko, Podněsteří, Gagauzská republika, Kypr, Makedonie a Řecko. A takto bychom se mohli přesunout na Kavkaz, geograficky stále patřící do Evropy, a na konflikty zde přítomné. Ať už se jedná o nedávný konflikt v Jižní Osetii nebo Abcházii, Čerkeskou autonomní oblast, Ingušsko, Čečensko, Dagestán či Náhorní Karabach. Je iluzí se domnívat, že Evropa se nemůže znovu ocitnout ve válce. Ohnisek je mnoho a války jsou nedávné. A od té světové uplynulo pouze několik, z hlediska historie bezvýznamných, desetiletí.

Tyto konflikty se mohou projevit v okamžiku, kdy budou v novém světovém řádu centrálně řešeny, bez reflexe specifických místních podmínek, při absenci aplikace principu subsidiarity. Ekonomická krize, která bude trvat ještě několik let, k tomuto nepřidá. Vytvoření nové Evropy zákonitě doprovodí krach a s ním ruku v ruce jdoucí chudoba, frustrace, nárůst místního nacionalismu, chaos a anarchie.

Nebo je zde druhá možnost. Tyranie menšiny, jak se jí obával Alexis de Tocqueville. Vláda Raymonda Arona držící hegemonii moci a užívající jí k totální kontrole jednotlivce. Nový totalitarismus, násilím udržovaný disfunkční útvar. Nové otroctví … které si sami zvolíme. Absence dialogu, na němž dle Hannah Arendtové stojí spravedlnost a politické jednání.

Letos je to 233 let, co zvolal v předvečer boje amerických kolonií za nezávislost Patrick Henry: „Give me librety, or give me death!“ - „Dejte mi svobodu nebo smrt!“ Je krásné zemřít v boji za svobodu, lépe než se podvolovat otroctví. Ale ještě krásnější je této možnosti předcházet. Tyto dny, týdny a měsíce jsou poslední šancí, jak si zachovat svobodný život, o který se při pádu železné opony bojovalo a který se nyní, slepým hnáním se do násilně unifikované Evropy, (která už není tím vysněným Západem, o kterém se blouznilo ve frontách na banány) rozplývá před naším zaslepeným zrakem.

Pokud ratifikace projde, pak už zbude pouze volba mezi větším či menším zlem – životem v otroctví nebo Camusovou hrdinskou smrtí … Ale lepší je žít.