Zázrak se nestal, k intelektuálními a morálnímu vzepětí nedošlo, senátoři poslali Lisabonskou smlouvu k podpisu prezidentovi. Parlament jako legislativní orgán, mající jednat v souladu s ústavou a její tradicí, selhal ve své kompletnosti.

Historie se opakuje. Stejně jako v letech 1916, 1938, 1943, 1946, 1948, 1968 tak i v tomto roce se projevuje malost české politické reprezentace. Velikány typu Antonína Švehly či Kamila Krofty bohužel postrádáme. Zato mezi sebou máme mnoho Benešů, Gajdů, Nejedlých, Moravců, Gottwaldů a Husáků.

O Lisabonu bylo napsáno mnoho, přesto je neustále přítomnou otázka – cui bono? Zajisté je mezi senátory mnoho těch, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti přijetí Lisabonské smlouvy. Mají na svůj názor to nejvyšší právo, ostatně my sami jsme je svými hlasy do Horní Sněmovny poslali. Ti však Lisabon, nový budoucí Mnichov, neschválili. Byl posvěcen hrstkou schizofrenních a labilních jedinců, kteří přistoupili na zastrašování Topolánka, Schwarzenberga, Vondry a spol.

Je tomu však skutečně tak? Skutečně sedí v lavicích na Malé Straně lidé, kteří jsou schopni zvednout ruku pro něco, o čem ví, že je špatné? Čí je to zájem, a v koho prospěch? Cui bono se opět objevuje.

Lisabon byl schválen pod tlakem, bez demokratické debaty. Pod hrozbou neumístění na volitelných místech na kandidátkách, vždyť za pár měsíců jsou volby. Pod hrozbou ztráty pozic ve straně. Je výsledkem malosti našich reprezentantů, kteří své osobní partikulární zájmy nadřadili nad dlouhodobé zájmy celku.

Argument, že nemůžeme jako jediní stát proti Evropě, neobstojí. Spolu s námi není ratifikována Lisabonská smlouva ještě ve Velké Británii, Polsku, Německu, Irsku a Finsku. Jedinečnou možnost projevit se jako suverénní stát jsme promeškali. A slovy Carla Schmitta, národ, který nemá nástroje k tomu, aby se bránil, nemá právo na existenci. Možná nebyl první chybou rok 1938, ale právě 1916, respektive v obecnějším chápání rok 1918.

Poslední nadějí je Ústavní soud a prezident. První instituce už jednou jednohlasně selhala. Prezident dosud ne. Uvidíme. Tak jako de Gaulle hlásal že odstoupí, pokud neuspěje v referendu, tak i my se musíme spoléhat na konzistenci hlavy státu.

Plíživý totalitarismus se hrne Evropou. Východního jsme se zbavili před dvaceti lety, a dnes zažíváme déjá vu přicházející z opačného konce. Déjá vu, které je však klamné. Socialismus hlásal své záměry otevřeně. Nový totalitarismus, neosocialismus, užívá nových prostředků. Stejně jako ve čtyřicátých letech si jej znovu zvolíme. Ale tentokrát už to nebude při plném vědomí.