Schumannova a Monetova Evropa je mrtvá. Krásné myšlenky bránící válce a zaručující ekonomickou spolupráci mezi státy sdílejícími stejné kulturní dědictví jsou pryč. Pokud by zůstalo u ztráty myšlenek, snad by stálo za úvahu je oplakat, pohřbít a zapomenout. Svět se vyvíjí, čas nečeká, slovy marxismu-leninismu kráčíme ke světlým zítřkům. Světlo na konci tunelu však pohasíná a rozprostírá se temná noc. A slovy Tolkiena, ať ti kteří nevidí padat noc, neslibují kráčet tmou. Tma nepřichází, už je tu.

Měl-li rok 1989 přinést Fukuyamův konec ideologií, pak jsme svědky spíše nového totalitarismu, absence flexibilních ideologií, jež jsou dle K. W. Deutsche jedinou zárukou správného vývoje jakéhokoli politického systému. Ideologie nám předkládaná v Lisabonské smlouvě zakládá totalitarismus nový a rigidní. Ne však tak skrytý, aby jeho projevy nebylo možné vidět již dnes.

Pouze rovnoprávní partneři mohou jednat na základě reciproční spolupráce. Pokud v mezinárodních vztazích dochází ke vztahům dominance a podřízenosti, je dlouhodobá spolupráce v delším časovém horizontu neudržitelná. Tato základní myšlenka rovnosti států je však v Lisabonské smlouvě zcela pominuta. Dosud byla rovnoprávnost vztahů zachovávána aplikací práva veta. Jakmile se jakýkoliv účastník jednání rozhodl závěry, směrnice, právní akty, smlouvy či dohody neakceptovat, byly smeteny ze stolu a neaplikovány. V praxi tak bylo zaručeno, že Německo, Francie, Velká Británie a další „velké státy“ nezmohly nic, pokud si například Malta, Kypr, či Slovinsko postavily hlavu. Princip práva veta neboli jednomyslnosti skončí s příchodem rozhodování na základě kvalifikované většiny. Tento typ hlasování bude nově zaveden ve více než padesáti oblastech, v nichž bylo dosud nutné rozhodovat na základě všeobecné shody. Tyto oblasti se mimo jiné dotýkají energetiky, justice, bezpečnosti, obrany, zahraniční politiky, nepřímých daní, sociální politiky a mnoha dalších. V praxi to může znamenat, že instituce EU budou napříště rozhodovat o dostavbě nových bloků Temelínu, nebo jeho kompletním zavření; o tvorbě a aplikaci zákonů platných na území České republiky; o rozmístění obranných zařízení, velikosti armády ČR, mobilizaci, vyslání vojsk do zahraničních misí; bude zavedena evropská policie, jež bude nadřazená policii ČR a bude mít právo zasahovat na území všech členských států; o politice ČR vůči třetím subjektům mezinárodního práva; o výši peněžních odvodů do státního i unijního rozpočtu; o regulačních poplatcích, výši důchodů, minimální mzdě a mnoha dalších aspektech, patřících do kompetence suverénních států.

Tato kvalifikovaná většina, jež bude platná od roku 2014, znamená, že k přijetí jakéhokoli z těchto a mnoha dalších usnesení bude stačit podpora 55% členských států dohromady reprezentujících 65% obyvatel EU. Zároveň na základě počtu obyvatel jednotlivých zemí dojde k přerozdělení hlasů na úkor menších zemí.

Nejtragičtějším prvkem Lisabonské smlouvy je však „přechodová klauzule“, která umožňuje, aby Evropská rada, která dohromady čítá 27 osob, přijala rozhodnutí, že bude rozhodováno většinově i v těch oblastech, které vyžadují rozhodnutí jednomyslné. To vše bez nutného schválení národních parlamentů. Takto bude velice snadné, na základě neuvěřitelné homogenizace moci, obcházet právo veta i v těch oblastech, kde by mělo na základě předchozích smluv i nadále platit. Neomezenému obírání států o jejich suverenitu tak již nebude nic bránit a samotné státy nebudou disponovat nástroji k zamezení těmto tendencím.

EU bude mít napříště pravomoci analogické k těm, jež přísluší federálním státům. Skončí tedy princip sdílených pravomocí a propříště bude existovat pouze jednotná evropská moc. Tedy suverenita EU, ne jednotlivých členských států. Naproti tomu nejsou v Lisabonské smlouvě zmíněny žádné pravomoci, které by byly z hlediska EU nedotknutelné, které by do její kompetence nikdy nemohly přejít. Reálně tedy nebude existovat žádná oblast, v níž by EU nemohla i přes odpor členských států prosadit svou vůli.

Neustálá reciproční a dobrovolná spolupráce jednotlivých evropských států tak bude minulostí a nastoupí dominance evropských institucí nad institucemi jednotlivých států, vedoucí k dalšímu prohlubování demokratického deficitu a rozšiřování moderního totalitarismu. Státní prvky EU a její byrokratický aparát bude navíc posílen vytvořením institucí, které ač se tak obezřetně nenazývají, budou reálně znamenat existenci prezidenta a ministra zahraničí EU.

EU získá po přijetí Lisabonské smlouvy právní subjektivitu, předznamenávající blízký vzniku nového státu. Neustálá ujišťování o nenastolení tohoto kroku ztrácejí svou veritabilitu při zhodnocení dosavadních kroků EU, zejména násilného prosazování Lisabonské smlouvy. Ač dosud platí právo veta, je na státy, které smlouvu dosud plně neratifikovaly, vyvíjen neuvěřitelný nátlak, aby tak bezodkladně učinily. Toto totalitární jednání je nejpatrnější na příkladu Irska, jehož občané v referendu smlouvu jasně odmítli a přesto toto legitimní rozhodnutí nebylo ze strany EU akceptováno. Druhým nejmarkantnějším krokem je samotný obsah Lisabonské smlouvy, který se od předchozí „Ústavní smlouvy“, analogicky legitimně odmítnuté ve Francii a Holandsku, liší pouze v marginálních detailech. Přesto je tento text znovu předložen, avšak už ne lidu v referendu, nýbrž národním parlamentům, které jsou svou koncentrací moci k rozhodování snáze ovlivnitelné z „bruselského centra“, než půlmiliarda lidí žijících v hranicích EU.

Případná ratifikace Lisabonské smlouvy ve svém konečném důsledku znamená odklon od demokracie v dnešní podobě a příklon k autoritativním až totalitárním metodám vládnutí.

Dosud je čas, aby parlament České republiky tomuto zabránil. Jakmile Lisabonskou smlouvu ratifikuje, za předpokladu že ke stejnému vývoji dojde v Irsku a také v Německu, kde nyní leží rozhodnutí o Lisabonské smlouvě u Ústavního soudu, přestane tato možnost existovat a Lisabonská smlouva se k tragédii většiny a potěšení menšiny stane účinným nástrojem výkonu moci. Poslední instancí je v České republice prezident. Pokud by tuto smlouvu podepsal, snad bychom se poprvé v naší moderní historii dočkali žaloby, vinící jej z vlastizrady. Ale obávat by se nemusel, EU se dokáže o své služebníky postarat.