Na historii záleží. Dle známého axiomu minulost utváří přítomnost a přítomnost utváří budoucnost. Západní civilizace bohužel na svou historii, a tím i na svou budoucnost, rezignovala tím, že se vydala cestou tolerance, opomínající pravdu. Místo toho, aby bránila své dějinné základy, stojící na řecké filosofii, římském právu, křesťanství a osvícenství, vzdává se jich pod iluzí budování respektu vůči jiným civilizacím. Tedy ve prospěch dnes tak uměle a násilně glorifikovaného multikulturalismu a universalismu.

Kdyby Evropa, pokud o ní lze takto mluvit, hájila nedotknutelnost svých hodnot, implicitně by tímto svým jednání potvrzovala, že v ně věří, že jim dává legitimitu, že si za nimi stojí. To však v éře relativismu není přípustné. Není to přípustné v prostředí, kde každý má údajný narok na vlastní pravdu, každý je strůjcem vlastní pravdy, a každý si vytváří vlastní pravdu. Není ale pravda jedna? V Evropě se však objektivní pravdivost jakéhokoli tvrzení v současnosti uznávat bohužel nesmí.

Je pouze jeden stát náležející do naší civilizace, který se tomuto v uplynulém desetiletí vzepřel. Samy sebou tolik milované a většinovým okolím tak nenáviděné Spojené státy americké.

Proč tomu tak je? Toto jednání vyplývá z přesvědčení USA o vlastní pravdě. Ač se mohou mýlit, to záleží na názoru a postoji každého jednotlivce, jsou o své pravdě pevně přesvědčeny. Minimálně politické elity USA. V Evropě toto vědomí o vlastní pravdě a jejím legitimním oprávnění chybí. Vzdáváme se nároku na hájení pravdy, na níž stojíme, neboť už v ni nevěříme. Už ani nevěříme, že nějaká pravda je. A je-li, nevěříme, že ji můžeme poznat. A tak, abychom se nespletli, tak na její hledání a prosazování rezignujeme. Vytváříme multikulturní společnost, v níž každý má svůj díl pravdy. A ta se tak rozmělňuje, až z ní nezbude vůbec nic. Jedině guláš, v němž se utopíme, neboť na něm se společnost s pevnými základy stavět nedá.

Pomalu ale jistě pácháme identitní sebevraždu, neboť kultury, jež jsou v Evropě přítomny, respektive do ní přicházejí, si svou identitu uchovávají. Vzpomeňme na nepokoje v Paříži, Turky v Německu, Araby v Marseille, vraždu Thea van Gogha, skandál s dánskými karikaturami Mohameda, etnické čistění v Bosně, rozdělení Kypru,… a takto bychom mohli pokračovat. My jsme rezignovali na své hodnoty, USA ne. USA bojují, a tím dávají najevo, že jsou přesvědčeny o legitimitě vlastního jednání. A v postmoderní Evropě toto jednání budí skandál. Neboť Evropa nedokáže přenést přes srdce tu pyšnou drzost USA, které si myslí, že mají pravdu. Které věří v pravdu! USA bojují za svou existenci, respektive za hodnoty, jimž věří. Bylo tomu tak v posledním desetiletí za vlády George W. Bushe v Bílém domě. Otázkou zůstává, jak se k této politice postaví Barack Obama.

Jestli je jejich cesta správnou, v metodologickém chápání, je otázkou druhou. USA se nevrátily po Druhé světové válce do isolacionismu a dnes se od něho čím dál tím více oddalují. Otázkou je, jestli jejich přesvědčení o vlastní pravdě není příliš průbojné, jestli mají legitimitu určovat svou pravdu ve Světě. Jestli je vůbec možné (osobně jsem přesvědčen že není), roubovat demokracii a její instituce na státy, kde toto myšlení nemá tradiční, hodnotovou, dějinnou oporu. Mají-li vůbec podle mezinárodního práva právo narušovat suverénní území cizí země a zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. USA svým přesvědčením o vlastní pravdě navíc rezignovaly na koncept nepřítele v chápání Carla Schmitta, v čehož důsledku nevnímají své protivníky jako soupeře, nýbrž jako démony. Netouží je tedy porazit, nýbrž je zničit. A to za použití takřka jakýchkoli prostředků.

USA jsou přesvědčeni o své pravdě a jdou za ní. Hlava nehlava. O prostředcích si můžeme myslet cokoli. Nicméně boj vypadá jako rozumnější postoj, než apriorní rezignace na pravdu. Náš prezident má na své standartě nápis „Pravda vítězí“. Vítězit však může pouze to, v co věříme. A pokud boj vzdáme předem, ani pravda nezvítězí. A my zahyneme bez ní. Beze smyslu a vědomí, zač jsme zemřeli. To Židé v koncentračních táborech smysl života měli, ač jim ho brali. My jej nemáme, neboť si jej sami bereme.