Naše oči je zachytily najednou. "Pomáhat a chránit" na dveřích a neomylné tvary radaru k tomu."Do háje," zaklel ten vedle mě, když si zkontroloval ručičku tachometru."Sedmdesát dva", hvízdl jsem uznale. "Čtyři body a pokuta k tomu," hned jsem mu zreferoval.

Neodpověděl. Křečovitě svíral volant a zahýbal ke krajnici, kam už ho navyklým pohybem naváděla policejní plácačka. Přiblížila se nenáviděná uniforma.

"Dobrý den, pane řidiči. Jste si vědom, čeho jste se dopustil?" spustila uniforma neosobním hlasem."Aby ne," odsekl dopálený řidič a nevěnoval uniformě pohled."Vaše doklady, prosím!" zvýšila uniforma hlas."Tady!" hodil je po ní hříšník a nasupeně sledoval představitele zákona, jak si prohlíží jeho osobní údaje."Tak to máme...," peněženka se rychle vyprázdnila a někde v kyberprostoru došlo k přesunu jedniček a nul, znamenajících přiblížení ztráty řidičského průkazu o něco blíže.

"Do háje," zopakovalo se náhle zakletí, když jsme se vrátili na silnici. "Jezdím tudy tolik let a nikdy tady nestáli."

"A proč nedodržuješ předpisy?" odvážil jsem se namítnout.

"Copak ti to neříkám?" ozval se nevěřícný hlas po mé levici. "Nikdy, nikdy, nikdy tady nestojí!" A hlas umlkl nadobro.

Pustil jsem rádio. Ale hudbu jsem nevnímal. Nešlo mi to z hlavy. Skutečně nad sebou potřebujeme policajty, abychom dodržovali zákony? Stát nařizující, co se smí a co ne? Proč nejednáme podle práva přirozeného, podle toho, co máme zakódované ve své lidské přirozenosti? Proč potřebujeme pozitivní právní systém, abychom se snesli? Měli snad Hobbes, Locke či Rousseau pravdu? Potřebujeme společenskou smlouvu, abychom se nezničili navzájem? Nechtěl jsem se s tím smířit... Ale musel jsem. Ztratili jsme vědomí vlastní důstojnosti. Lidské důstojnosti, plynoucí z toho, čím jsme. Podlehli jsme iluzi, že společenské normy chování platí jenom na veřejnosti, před ostatními. Podlehli jsme iluzi, že když nás nikdo nevidí, je vše dovoleno. Když mě nevidí, když mě nechytnou, tak jsem v pohodě. Zapomněli jsme na to, že lidmi jsme neustále, nejen když nás někdo vidí. A ničíme se. Ničíme to, co je v nás lidské. Lidskou důstojnost nevymyslelo pozitivní právo, společnost, ... je v každém z nás. A kriminalita plyne právě ze ztráty vědomí vlastní důstojnosti. A když jsme chyceni, nemrzíme se nad proviněním, nýbrž nad chycením. Jako ten řidič. Nelitoval rychlosti, ale peněz a bodů...