Duální mediální systém, kdy vedle komerčních médií existují média veřejnoprávní či státní, je reliktem minulosti, který nemá v konzervativně-liberální společnosti obhajitelné postavení. Jeho existence vychází z předpokladu, že jedinec jako osoba je nekompetentní a že je to stát, který má povinnost jej vychovávat. Za tímto účelem zřizuje veřejnoprávní média, která takto označená budí klamný dojem, že jsou odlišná od státních médií a nezávislá na státních institucích. Tento předpoklad je však zcela iluzorní, jak vyplývá například z právního postavení České televize a její podřízenosti Radě ČT, jež je odpovědná Poslanecké sněmovně.

Socialistické pozůstatky jsou přítomné všude kolem nás. Jsou naší součástí. Součástí myšlení každého, kdo se v době před rokem 1989 myšlenkově vyvíjel nebo v tomto prostředí delší dobu existoval. Jen pár jedinců má kapacitu udržovat si nestranný pohled. Na zbytek společnost mocně vplývá. Ať se jí jakkoli bráníme. Veřejnoprávní média jsou však ze zmiňovaných pozůstatků socialismu, snad včetně školství a systému vzdělávání, nejnebezpečnější. Jako všechna média. Neboť pronikají každým aspektem našeho života. A nelze se jich zbavit, chceme-li existovat jako plnohodnotní členové společnosti.

Česká televize si svým radikálním pragmatickým obrácením v listopadu 1989 dokázala v očích veřejnosti zachovat tvář a udržet si auru důvěryhodnosti. Jako instituce. O lidech můžeme pochybovat kdykoli a ať dělají cokoli. Ale Česká televize jako instituce přežila. Nutno dodat – škoda. Protože pokud by utilitaristicky nezměnila kurs, zřejmě by jako veřejnoprávní médium zanikla a transformovala se v komerční subjekt. Nicméně toto se nestalo a Česká televize se dnes těší značně důvěře veřejnosti. A konformní myšlení v nás nám nedovoluje uvědomovat si, že ve skutečnosti je efektivním nástrojem manipulace. O to mocnějším, že si u ní, narozdíl od komerčních televizí, neuvědomujeme její pravý smysl. Zatímco u komerčních médií si jsme vědomi, že jejich jediným cílem je maximalizace vlastního zisku, což se na trhu mediálního odvětví projevuje prodejem hypotetické sledovanosti publika inzerentům, u veřejnoprávních médií může vznikat dojem zcela opačný. A sice, že Česká televize dle zákona vykonává „veřejnou službu v oblasti televizního vysílání“. A my jí to věříme. Že nám chce sloužit. Že chce, parafrází, poskytovat objektivní, ověřené, vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů a přispívat k právnímu vědomí obyvatel České republiky. A proto je naše případná ostražitost při absorpci informací otupena. Naše kritičnost umírněna. Náš rozum ukolébán. Protože zde přichází informace a zábava od respektované instituce, které lze věřit, neboť ona přece chce jenom naše DOBRO. Chce nám pomáhat, chce nás vychovávat. Ač toto právo náleží jiným. Rozhodně ne státu nebo jím kontrolovaných subjektů.

Ale utopická vize pokračuje. Česká televize nás chce vychovávat hromadně. Všechny najednou. Chce k nám přistupovat jako k jednotnému publiku. Chce „vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.“

Protože musí. Ukládá jí to zákon. Který je produktem představy, že společnost je masou dislokovaných, nesvéprávných, vyděšených, primitivních, nesvobodných jedinců, které je třeba silou nasměrovat k jejich společnému dobru. Všemi prostředky. A k tomu stát se používá mimo jiné médií. Státních. U nás už veřejnoprávních, aby to lépe znělo.

Za vzdání se této svobody si navíc dokonce platíme. Je to podobné, jako bychom byli nuceni dávat vězeňským dozorcům spropitné za bití. Jsme povinováni odvádět koncesionářské poplatky. Za službu, kterou třeba nechceme, nebo jí nevyužíváme. Je to každoroční daň za pořízení televize. Daň, kterou platíme za to, že jsou zastoupeny zájmy společnosti. Jak absurdní konstrukt. Jako by společnost tvořila jeden celek. Nikoli. Společnost je heterogenní a jsou to politické strany, které mají ze své definice agregovat její zájmy a prosazovat je v rámci pluralitního systému, pokud k tomu dostanou mandát ve volbách. Celospolečenský zájem je ve své podstatě oxymóron, nesmysl snažící se násilně vytvářet iluzi neexistující jednoty.

A konečně je to daň, která na mediálním trhu způsobuje výraznou nerovnost mezi konkurenčními subjekty, neboť zatímco Česká televize má miliardové příjmy zajištěny, jiní o ně musí mezi sebou soupeřit.

Česká televize je ve své současné formě manipulativním, podvodným nástrojem vládnoucích vrstev určeným k vymývání mozků za peníze, jež jí z donucení otrocky poskytujeme. Je zapotřebí ji hodit do konkurenčního koryta. Buď se utopí a uvolní své místo na trhu konkurenceschopným podnikům, nebo se restrukturalizuje a přežije.

Ale pohrobky minulé doby, zatěžující naše mysle i naše peněženky, v našich obývacích pokojích nepotřebujeme.