Teorie her jako analytický a výzkumný nastroj umožňuje simulovat nejroztodivnější situace v celé škále oblastí lidského jednání. A vytvářet tak predikce. Analogickou parafrází (pro zasvěcené naprosto nesouvisející s teorií her, kterou si zde pouze díky její sémantické vhodnosti zcela nevědecky vypůjčuji) můžeme chápat pozici prezidenta Václava Klause jako situaci brankáře na fotbalovém hřišti.

Je to vždy brankář, kdo dostane gól. Ale budoucí profesionálové se už od žáčků učí, že fotbal je týmová hra. A že brankář není (kromě zcela ojedinělých případů, které v zájmu přehlednosti nyní vynecháme) za obdržený gól nikdy zodpovědný sám. Brání a útočí celé mužstvo. Ne pouze brankář. Ne pouze obrana. Ale i záloha. Ano, dokonce i útok.

Prezident jako brankář, jako poslední muž čelící brejku s neuvěřitelným přečíslením, inkasoval. Selhal. Ale před ním jeho deset spoluhráčů.

Prezident selhal. Ale jako poslední. Dávno před ním selhali jiní čeští političtí představitelé. Mirek Topolánek, který podepsal Lisabonskou smlouvu. Opět premiér a s ním Schwarzenberg, Vondra, Bursík a celý vyjednávací tým, kteří nedokázali nebo přímo bránili výjimce z Lisabonské smlouvy pro Českou republiku. Poslanecká sněmovna. Senát. Mediální koncerny, mluvící jedním hlasem pro Lisabon. Ústavní soud poprvé, Ústavní soud podruhé a konečně Ústavní soud potřetí. Selhali také ti, kteří proti Lisabonu protestovali, ale ne dostatečně. Selhali ti, kteří s ním nesouhlasili, ale nic pro to nedělali. Selhaly intelektuální, akademické, občanské osobnosti. Selhali jsme všichni. Prezident jako poslední. Ale on též.

Třetí hodina odpolední se stala hodinou, v níž poslední týdny a měsíce doufali zastánci Lisabonské smlouvy. Dočkali se. Jak jinak. Hrubá síla obvykle vítězí. To je první poučení, kterého se většině z nás dostalo ve školkách.

Odpůrci Lisabonské smlouvy se budou ptát: „Proč tak záhy?“ Šest hodin po oznámení rozhodnutí, čtyři hodiny po ukončení soudu? Prezident udělal co mohl. Snad si některé své kroky chybně spočítal. Snad nepředpokládal, že výjimka z Listiny základních práv EU bude udělena (ač dosud nebyla ratifikována) tak rychle. Stalo se. Mohl udělat více? Mohl. Mohl odstoupit. Mohl nepodepsat. Mohl zdržovat. Mohl čekat na volby ve Velké Británii. Snad to považoval za nedůstojné hlavy státu. Nebo sebe sama. Pouze čas ukáže, zdali nebylo radno tuto pochybnou důstojnost vyměnit za suverenitu.

Lidsky lze prezidenta chápat. Jeho pozice nebyla snadná. Ale schvalovat tuto signaci nelze. Podobně jako lze lidsky chápat, že Hácha podepsal Hitlerovi. Ale podstata věci zůstává stejná. A na rozdíl od Háchy nikdo nehrozil Klausovi kobercovými nálety Luftwaffe na Prahu.

Je jiná doba. Snad se hrozí jinak. Budoucnost možná Klause jako Háchu pochopí. Ale nebude s ním souhlasit. Podobně jako nesouhlasí s Benešem. Historie se opakuje. Beneš umožnil nástup komunistů k moci a poté odstoupil. Klaus umožnil nástup „evropistů“ k moci a ... bude odstoupen? Jeho názory se nemění, pro své soupeře na tomto hřišti bude dále nebezpečný. Ale už ne tak, jako dříve. Svou šanci ztratil. Teď už si ho Evropa pohlídá.