„Jestli to tam nechám, polovina lidí mi nedá karmu,“ blesklo mi hlavou a rychle jsem smazal poslední větu. V tu chvíli přišlo déjà vu:

Sedím proti šéfredaktorovi, nervózně klepajícím perem o stůl. „Sorry Tome, tuhle zprávu tam nemůžeme dát.“ Nechápal jsem to. Měla to být pecka. Otevírací článek. Titulní stránka. Jeden z našich největších telefonních operátorů podváděl své klienty. Cca 3 miliony lidí. Neuznávání zákonné dvouleté reklamační lhůty bylo tím nejmenším prohřeškem.

„Proč?“ vypravil jsem ze sebe. „Je to náš klient, občas u nás má celostránkovou inzerci.“ To jsem nechápal. „Sorry, vím že ti to dalo práci, ale otvírákem bude Honzova…“ Už jsem ho nevnímal. To byla ta čtvrtá moc ve státě, strážný pes demokracie, jak nám stokrát opakovali na fakultě. Prodejní podlézavci…

„Už nikdy víc,“ zařekl jsem se. Ten den už nešlo nic dělat, bylo půlhodiny před uzávěrkou. Ono „už nikdy víc“ platilo pro budoucnost. Trvala pouze měsíc. Pak jsem dal výpověď…

Déjà vu je u konce a já zírám na rozepsaný článek. Prokletá věc ta karma. Je lhářem ten, kdo nesleduje ono číslo pod svou fotografií. Stokrát se můžeme zaklínat, že je nám ukradené, že píšeme z přesvědčení. Ale jakmile je karma nízká a čtenáři pro nás nehlasují, přichází nechtěný splín. Každý chce být oceněn…

Ctrl+Z a věta je zpátky. Neodešel jsem z redakce a nevzdal se nadprůměrného platu a slibné kariéry proto, abych se musel prodávat pro číslo na blogu. Hlasujte si nebo ne, píšu co si myslím, ne co si myslím, že si myslíte vy…, vždyť „mají-li dva lidé vždy stejné názory, jeden z nich je navíc (Winston Churchill).