Heslo „Mobilizace“, kterým Václav Klaus po Tošovského úřednické vládě varoval před nástupem levice k moci, zaznamenalo nečekaný ohlas a zajistilo ODS ve volbách do PS PČR nečekaný úspěch. O několik let později koncept vytáhl Mirek Topolánek a retro kampaň připomínající devadesátá léta rozdělila společnost na dva zdánlivě nesmiřitelné póly.

Opakovaný vtip však přestává být vtipem a ztrácí svou účinnost úměrně s postupným prozíráním voličů. Polarizace společnosti, vyvolaná agresivní, konfrontační, nekorektní a negativní kampaní dvou hlavních hráčů na české politické šachovnici, se začíná blížit Rokkanovým cleavages, štěpným liniím ve společnosti. Místo institucionalizace konfliktu jsme tak před každými volbami svědky nedeklarovaného stanného práva, vyhlášeného dvěma subjekty v rámci poměrně homogenní společnosti.

Proč to? Je mezi ODS a ČSSD skutečně takový rozdíl, aby výhra jednoho zlikvidovala druhého? Což není základem deliberativní demokracie zásada, že vítěz voleb nezneužívá své výhry a připouští pluralitu demokratické soutěže? Nebo už je strašák komunistů ohraný a k vyhranění je zapotřebí nového nepřítele? Pokud Topolánek s Paroubkem vzývají Friedricha Nietzscheho a Carla Schmitta, tak si mohou gratulovat. Kladou své kroky do jejich stop.

Je zde ale ještě jedna možnost. Na první pohled nevýrazná, na druhý však alarmující. ODS a ČSSD už nemají, čím by se od sebe odlišily. Konzervativně-liberální strana Klause a sociálně-solidární strana Zemana jedna jako druhá opustily protilehlé póly pravolevého spektra a posunuly se do politického středu, transformujíce se do Kircheimerových catch-all parties – stran pro všechny čili univerzálních stran. Vyprázdněných o ideje, v důsledku boje o většinového, nevyhraněného voliče. Programové odlišnosti už u těchto stran dávno nejsou rozhodující, ideje byly vystřídány pragmatičností, aplikací teze Arendtové, že politik nehledá pravdu. Ta do tohoto světa nepatří.

Ovšem nošení jaderných kufříků je nepraktické, snazší je červená linka mezi Jánským vrškem a Lidovým domem. Topolánek a Paroubek nechtějí na fotbalovém hřišti více jak dva hráče. Jeden to řeší pseudounizací malých stran, nabídkou na jejich sjednocení pod ODS. Nabídka zní: dejte nám své hlasy a po volbách se uvidí. Druhý to má snazší. Zeman již dříve vyluxoval levicové osobnosti do jediné dominantní levicové strany a tak zbývá vypořádání se s komunisty. Oportunismus i zde vede k tomu, že včerejší nepřítel je dnešní spojenec a dnešní partner je zítřejší oběšenec.

Nic naplat, opět čekejme déjà vu. Boj mezi dvěma stranami před očima nevidomého občana, který se nakonec zděšen zvedne z gauče, vypne bednu, odloží láhev a poběží k volební urně. S lístkem ODS či ČSSD. Jako už tolikrát předtím. Nebo už toho bude mít dost, zůstane na gauči a otevře si další pivo. Nebo poběží k volbám a hodí hlas komunistům, ti se přece nehádali, vše měli písemně dané z Moskvy. Z které občas v obálce přišla i kulka, když někoho napadlo, že jeho nápad je lepší, než ten z Kremlu. Nebo hodí hlas „malým stranám“, které se snaží, aspoň některé, bránit své ideje.

Možností je mnoho, potenciálních výsledků ale také. A Topolánkovi s Paroubkem hrozí, že vlk, před kterým varují, nakonec přijde. Ale voliči už jim neuvěří. A vlk se nažere ovcí. Nás. Kteří jsme nepřemýšleli včas a prozřeli, když už bylo pozdě. Ještě není. Ale bude. A koza bohužel nezůstane celá.