A Pythagorovu větu znáte, pane inženýre?

Je to už nějaký čas, co se studující kamarád nahlas rozčiloval nad požadavky přednášejícího na nejmenované soukromé vysoké škole, který se k udělení známky odvážil požadovat napsání pětistránkové seminární práce. Když jsem podotkl, že na mé fakultě je běžnou praxí práce desetistránková, a to i u zcela okrajového volitelného předmětu, lamentátor na okamžik překvapeně zarazil svůj výlev nářků. Rychle se však vzpamatoval a vytáhl argument, že když studuje na soukromé škole a za vše si platí, že na něho nemohou být vznášeny stejné požadavky, jako na státní škole. To jsem si zase protíral oči já, a o to více, když nebral v potaz mé námitky, že výsledný výstup, vysokoškolský titul, je stejný a že lze tedy očekávat odpovídající množství práce a znalostí. Prý ne. Došla mi slova.

Nebo jinak. Onehdy jsem přeslechl, jak mezi sebou studenti jiné soukromé vysoké školy vychvalují knihu Sofiin svět, dle jejich názoru nejlepší filosofickou knihu k dostání. „S ní dáš jakoukoli zkoušku,“ přesvědčoval pologramotně vypadající propagátor populárně naučné literatury svého ne o moc inteligentněji vypadajícího spolubesedníka. Podotýkám, že studovat filosofii tímto způsobem je zhruba stejně hodnotné, jako kdyby ekonomové četli komisy Kačera Donalda a realitní makléři se řídili radami Strýčka Skrblíka.

Ale nic to. Jako devatenáctiletý jsem při studiu začal pracovat jako redaktor v tehdy čtvrtém nejčtenějším celostátním deníku. Seděl jsem vedle kolegyně, jež si před jméno hrdě psala Bc. Celý den poslouchala Evropu 2, takže jsem byl dokonale informován, co je právě in mezi frikulíny, a byl jsem o tom přesvědčován zhruba patnáctkrát denně, což byla frekvence, s níž se právě letící šlágr v éteru tohoto rádia pohyboval. Bc. kolegyně, jež byla absolventkou filologie, měla potíže s gramatikou, konkrétně se shodou podmětu s přísudkem a vyjmenovanými slovy, tedy látkou druhé, možná třetí třídy základní školy. O tom kdo byl doktor Mengele, kdo napsal Máj, nebo namaloval Mona Lisu neměla ani páru, poněvadž o existenci Druhé světové války měla lehké podvědomí z filmu Zachraňte vojína Ryana, Da Vinciho považovala za módního návrháře a Máj znala jako slovenský termín pro květen. Tím její vědomosti končily. Ale o kosmetice, Pamele, Angelině, Bradovi a Paris toho věděla jako nikdo jiný.

Co mají tyto příběhy společného, stejně jako záplavy dalších, je snad zjevné, pokud jste absolventy aspoň dvou tříd základního školství. Jejich aktéři disponují, nebo budou v dohledné době disponovat, akademickými tituly. Budeme je oslovovat „pane doktore“, „pane inženýre“, „paní magistro“, budou nám rozdávat papírky s honosnými zkratkami před a za svými jmény, budou před neotitulovanými pitomci mít přednost v zaměstnání a pucflekové jim budou čistit boty, když jim je smítka zamažou.

Přitom budeme, vlastně nikoli, již jsme, obklopeni pologramotnými namyšlenci, kteří si absenci všeobecného rozhledu a dominanci v konkrétním oboru, což se u absolventa vysokoškolského studia předpokládá, kompenzují několika písmenky před jmény, jež mají pochybovačům o jejich inteligenci prokázat, že nejenže o jejich erudovanosti nelze pochybovat, nýbrž že na ni mají dokonce i papír. I když pozor, při současném trendu se diplomy z VŠFS, BIVŠ, VŠ JAK a podobných institucí rychle stanou spíš potvrzením o mentální zaostalosti. Jako když za starého režimu někdo vyfasoval papíry „na hlavu“.

Ale nevyčítejme sháňku po titulech jejich lovcům. Oni za své snažení nenesou odpovědnost. Podobně jako nesvéprávní za své skutky. Viníky hledejme v zákonodárcích, kteří pro vybrané profese, funkce a pozice, zejména ve státní správě, uzákonili nutnost být držitelem vysokoškolského titulu. Je to sice kruté, hnát padesátileté zpátky do školy (vtírá se mi v této souvislosti do mysli určitá scéna z legendárního snímku Marečku, podejte mi pero) ale když se najednou, po dvacetileté praxi ukáže, že to vzdělání přece jenom potřebují, proč jim to nenařídit?  Že ano?

Paradoxem zůstává, že samotní legislativci se mnohdy horko těžko prokousali k maturitě, neřkuli zářnému záblesku akademického světa. Ale ani oni za to snad nemohou. To dobráci z Bruselu nám neustále vyčítají, že máme ve své společnosti malý podíl vysokoškoláků a že čísla musíme navýšit. A to my zase umíme. V pětiletkách a plánování máme praxi. Hlavně soudruzi v poslaneckých lavicích. Ale je to jako před dvaceti lety. Kvantita nahrazuje kvalitu. Co na tom, že naše kartáčky na zuby zanechávají štětiny mezi zuby? Hlavně že jich máme více, než imperialisti na Západě...

Ale teď vážně. Dosud jsme se neprobudili ze socialistického snění. Z ideálního světa, kde jsme si všichni rovní a kde jsme všichni stejní. Pro někoho to bude těžké procitnutí. Až zjistí, že není pravdou, že nás příroda všechny obdařila stejným rozumem a inteligencí. A proto snaha dát každému titul vede pouze k inflaci vzdělání. Protože na něj zkrátka každý nemá. Každý má své meze. U někoho je to základní vzdělání, u někoho gymnaziální, u někoho vyšší odborné, u někoho univerzitní. A někdo s narodil k lopatě. Díky bohu. Jinak bychom měli laboratoře přeplněné bílými plášti, ale nebylo by nikoho, kdo by sbíral smetí. Všichni bychom psali diplomové, rigorózní, disertační či habilitační práce pochybné kvality, ale neměli bychom od koho si koupit rohlík.

Takže milí zákonodárci, přestaňte s rovnostářskými experimenty a zkuste se sami vzdělávat. Možná pak těch legislativních zmetků bude méně a nám se bude svobodněji dýchat. Takhle jenom ubohé prácechtivé spoluobčany naháníte do těch školních lavic, na jejichž obsazení mnozí nemají.