Elitní socialismus

Existují stereotypy, jež máme v mysli uložené jako neměnné a konstantní. Tvrzení, jež považujeme za axiomy a nad nimiž se kriticky nezamýšlíme, neboť je bereme jako nezpochybnitelně dané. Mezi takové patří i představa, že socialismus je lidová doktrína pro široké masy, kdežto pravicové ideologie jsou elitní, zaměřené k zajištění prospěchu úzkého okruhu vyvolených.

Ideologie socialismu má mnoho podob a časoprostorových projevů. Od raného utopického socialismu přes socialismus vědecký, po jeho extrémní praktické formy v podobě trockismu, maoismu, leninismu a stalinismu. Historie zná britské fabiánství, totalitární podobu národního socialismu, internacionální socialismus, arabskou, latinskoamerickou či africkou verzi socialismu, neomarxismus, či dnes módní třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem. Stále vlivná je Frankfurtské škola či Nová levice. Nelze zapomínat ani na Bachuninův anarchismus.

Podob je mnoho, ale podstata zůstává neměnná. Socialismus neuznává soukromé vlastnictví a staví na silném, centrálně řízeném státu. Na upřednostňování dobra, práv a zájmů kolektivu před individuálními. Socialismus staví na společenském pojetí práce, redistribuci bohatství a nedobrovolné solidaritě. Omezuje svobodu jednotlivce a odnaučuje jej ve svobodě žít, neboť jej činí závislým na státem poskytovaných službách. Chápe stát jako nástroj agregace finančních prostředků, určených, v zájmu zajištění utopické rovnosti, ke svévolnému přerozdělování. Brání občanům nakládat s plody své práce dle jejich svobodné vůle.

Zapátráme-li v paměti a vyvoláme z ní znalosti dějin politické filosofie, snadno identifikujeme, kteří myslitelé měli podobné smýšlení. Byli to především utopisté typu Tommassa Campanelly. Na sklonku středověku Thomas Munzer, či v našem prostředí Táborité. Charles Fourier, Wilhelm Weitling, Claude Henri Rouvroy de Saint-Simon a Robert Owen, jejichž myšlenky mají kořeny v údajných zápasech dělníků v devatenáctém století. Chvíli po nich pak Karl Marx a Friedrich Engels. Nelze zapomínat na dříve narozené Jeana-Jacquesa Rousseaua, Ferdinanda Lassala, Gracchuse Babeufa a Philippa Buonarrotiho. Na revolučního Vladimira Iljiče Uljanova, tetu Hannah Arendtové Rosu Luxemburgovou či Antonia Gramsciho.

Všem výše zmíněným bylo podobné jediné - hledali nejlepší uspořádání společnosti. Hledali jak ustavit společnost tak, aby sloužila blahu všech. Neboť základní myšlenka teoretiků ideálního uspořádání společnosti je vždy stejná. Člověk je nesvéprávný, neschopný, ubohý tvor, který se nedokáže postarat o sebe sama a potřebuje nad sebou někoho či něco, aby byl šťastný. To je krédo socialismu, jež opomíjí Aristotelovo hledisko, že univerzální uspořádání není možné, neboť je třeba vycházet ze specifik každé jednotlivé pospolitosti.

Ač je idea rovnosti tříd brána jako axiom socialismu, neboť pouze takové východisko může ospravedlnit univerzální cestu k dobru a jeho jednotnou finální podobu, skutečnost je diametrálně odlišná. Je to právě socialistická doktrína, která dělí společnost na nesvéprávnou většinu a úzkou elitu, jež je předurčena, aby vládla. Naproti a navzdory všemu. V konečném důsledku jí však nejde o dobro společnosti, či dělníků. Nýbrž o její vlastní.

Pravicové pojetí společnosti, státu a člověka naopak vychází z předpokladu, že je to jednotlivec, který má na základě vlastního úsudku, vlastních schopností a vlastní svobody dosáhnout svého štěstí. A tím bude dosaženo dobra všech. Ne shora, ale zdola. Pravice je antielitářská, neboť staví na důvěře k jednotlivci. Věří v člověka, věří, že není nesvéprávným tvorem, zvířetem, ovcí, kterou je třeba každé ráno vyhánět na pastvu a hlídat psy. Jako to dělaly či prosazovaly veškeré levicové ideologie lidských dějin.

Pravice věří ve svobodu, levice v otroctví. Pravice věří ve schopnost jednotlivce nalézt své vlastní dobro a ponechává mu k tomu potřebnou svobodu. Levice je naopak přesvědčena, že je vlastníkem poznání o dobru a bere jednotlivci svobodu, aby je hledal. Co kdyby se při pátrání někam zatoulal? Odmítá tak jedinečnost každé individuality a vnímá člověka pouze jako součást kolektivu. Lidé se dle ní příliš neliší a ponechat svobodu omezeným hlupákům by bylo příliš riskantní. Proto se jednotně vydává za pro všechny společným dobrem. Třeba v okovech, ale společně. A každému z něj nadělí stejně. Ač jej třeba konkrétní jednotlivec nechce. To ale levici nezajímá, rozhodováno je kolektivně.

Levice však potřebuje k prosazení kolektivního rozhodnutí moc. Násilí. Neboť zřejmě je v jejích teoretických východiscích něco chybného a společnost není kolektivitou, nýbrž souhrnem jednotlivců. A z nich se někteří brání. A tak je třeba je přinutit. Vypomáhaje si Maxem Weberem, dle nějž je stát držitelem monopolu na výkon legitimního násilí. To se levici nesmírně hodí. A proto buduje silný stát, o nějž, a o jehož moc, se opírá. A ve vykonávání dobra se nezastavuje před ničím, ani před oblastmi zasahujícími do intimity každého jednotlivce. Potřebuje stát dostat do každé oblasti našeho života. Proto postátňuje vše, co může. A časem i to, co nemůže…

Násilí a moc ale nestačí, pro udržení takového zřízení je zapotřebí, aby měl stát značné finanční prostředky. Na řízení, kontrolu a byrokracii. Proto důkladně zdaňuje své občany. Tento zdroj peněz je však vždy omezen. A nakonec vyschne. Margaret Thatcherová se nemýlila, když pronesla: „Problém socialismu je ten, že vám peníze ostatních stejně nakonec dojdou.“

Socialisté se těchto idejí ani prostředků nevzdají. To by bylo jako čekat, že si kapr vypustí vlastní rybník. To nelze. Vypustit jim jej musíme my.