Ferdinand Peroutka

Osobnost

Ferdinand Peroutka, český žurnalista, spisovatel, dramatik, publicista, prozaik a esejista je pokládán za nejvýznamnějšího českého žurnalistu od dob Karla Havlíčka Borovského, jehož v poválečné ani dnešní žurnalistické tvorbě dosud nikdo nepřekonal. Jeho osobitý novinářský styl, plný ironie a sarkasmu, orientovaný prozápadně a cíleně navazující na tradici kritického anglosaského myšlení, ostré, přesné, pregnantní a hluboké formulace, vždy založené na exaktních informacích, jsou dodnes považovány za vzor moderní žurnalistické tvorby. Ve svém psaní dokázal jako jeden z mála skloubit havlíčkovskou novinářskou tradici, právě s onou moderní anglosaskou publicistikou a západní kulturou. Měl nesporný talent na barvité a živé, ale zároveň střízlivé, jasné a ironické popisování skutečnosti, kterou dokázal pojímat v širších historických rámcích a uvádět tak události minulé v souvislost s přítomným děním a tím situace přesněji analyzovat a zodpovědně, vycházeje z historických zkušeností, předvídat věci budoucí. Vycházel z pragmatismu, politicky byl levicově, až socialisticky zaměřený, v čemž víceméně zaujímal pozici shodnou  s "Hradem". Vždy se ale usiloval zachovávat si odstup nezávislého novináře, což se mu dlužno říci, i přes své nesčetné politické styky a kontakty, víceméně dařilo.

Podle osobních svědectví lidí, kteří mu byli po jeho život nablízku, vynikal dvěma rozličnými postoji k lidem ve svém okolí. K těm jichž si vážil se choval laskavě a přátelsky, ovšem hluboce pohrdal nejen těmi, kteří se mu zdáli hloupí, nýbrž i těmi, jež jednoduše nepovažoval za zajímavé. Pro takovéto lidi se dokonce vžilo označení „Peroutkova nemluvňata“, neboť si jich vůbec nevšímal, nebavil se s nimi a okázale je ignoroval. Peroutka byl mužem neobyčejně pracovitým, schopným neuvěřitelného soustředění. I v situacích, kdy se v jeho domě konala nějaká zábava, se dokázal přes hudbu a hluk soustředit natolik, že bez problémů během několika mála hodin napsal úvodník do Přítomnosti, časopisu, jehož byl šéfredaktorem. Článek do Lidových novin mu údajně zabral ještě méně času.

Život do I. světové války

Narodil se 6. února 1895 v Praze. Jeho otec byl malým úředníkem, který často měnil zaměstnání. Nejdéle údajně působil jako inspektor na železnici. Jeho matka, která byla mnohem starší než manžel, pocházela ze Štětí nad Labem, ze zbožné německé katolické rodiny. I kvůli víře, a z ní vyplývající pracovitosti a dobrotě, si Ferdinand po celý svůj život matky hluboce vážil, na rozdíl od svého otce, s kterým si, i pro jeho nemocné nervy, příliš nerozuměl a raději se mu vyhýbal. Do rodiny patřili ještě mladší bratra Karel a sestra Ludmila. Rodina nebyla nijak intelektuálně založena, což ještě více zvyšuje hodnotu skutečnosti, že se Ferdinand se svým mimořádným talentem dokázal prosadit sám, i bez podpory rodiny.

Za mnohé Ferdinand Peroutka podle svých slov vděčil známému českému filologovi profesoru Václavu Flajšhansovi, který si Peroutkova nadání všiml na gymnáziu na Královských Vinohradech, které Ferdinand roku 1913 úspěšně zakončil maturitou. Už na škole byl Ferdinand individualistou. Studoval sice jako ostatní povinné předměty, ale bral je spíše jako přítěž, nutnou k získání maturitního diplomu. Vzdělával se ponejvíce sám a své rozsáhlé vědomosti, zejména v oblasti filologie, historie, kultury a literatury získal především mimoškolním studiem a individuální četbou jak odborných, tak klasických knih. Jeho schopnost sebevzdělávání byla natolik vysoká, že přestože neabsolvoval žádnou vysokou školu, byl považován za vzdělaného člověka, příslušejícího do vyšších intelektuálních kruhů, kam pronikl zejména po zahájení své žurnalistické dráhy.

Svou publikační tvorbu zahájil už jako sedmnáctiletý, tedy v období svého života, kdy se zajímal zejména o literaturu, především ruskou, dále o výtvarné umění a německou filosofii. Paradoxně ke své budoucnosti se Peroutka nejprve prosadil jako umělecký a literární kritik, a to roku 1914 jako výtvarný referent v Herbenově Času, kde působil jako průkopník expresionismu, a až později se pustil na dráhu komentátora politického dění. Zřejmě prvním krokem, který k tomuto svému novému zaměření udělal, byla studie, v níž se věnoval národním umění. Článek o ruské revoluci, který mu jako třiadvacetiletému publikovali v česko-židovském časopise Rozvoj, pak o jeho politicko-žurnalistickém zaměření a odklonu od umělecké kritiky rozhodl definitivně.

Jeho žurnalistickému rozvoji a prosazení se nezabránila ani skutečnost, že se za 1. světové války skrýval v rakouských a německých Alpách, aby se vyhnul odvodu. Nakonec byl stejně pro zdravotní nezpůsobilost vojenské služby zproštěn a vyhlášení republiky 28. října 1918 oslavil již v Praze.

Krátce po válce, roku 1919 se Ferdinand oženil s Marií Bienefeldovou, ženou pocházející z židovské rodiny. Svou první ženu patrně hluboce miloval, o čemž svědčí i skutečnost, že jí každý den psal dopis. Ale ani taková láska nedokázala překonat vzájemné rozpory a tak se manželé Peroutkovi koncem dvacátých let rozvedli. O dobrých deset let později, v roce 1930, se Ferdinand oženil znovu. Druhé manželství se nerozvedlo zřejmě pouze proto, že Ferdinandova druhá manželka v polovině padesátých let po dlouhé nemoci, která u ní propukla již před 2. světovou válkou, zemřela. Ferdinand, který nesnášel když si na něho někdo dělal nároky, když ho, i jeho činnost, někdo sledoval, nebo s ním diskutoval, či se s ním dokonce hádal, toto vše vytrpěl a svou ženu neopustil. Zřejmě pouze proto, že si byl vědom své morální povinnosti zůstat vedle ní po dobu její nemoci. Ovšem už za svého druhého manželství se Ferdinand seznámil se Slávkou Fenclovou, s níž se v roce 1955 oženil, poté co jeho druhé manželství ukončila smrt jeho druhé, těžce nemocné manželky. Slávka Fenclová byla Ferdinandovou třetí a zároveň poslední manželkou. Ze tří manželství vzešlo pouze jedno dítě a to dcera Eva, kterou Ferdinand zplodil se svou první ženou.

Působení za I. republiky

Ještě za Rakouska-Uherska začali čeští Židé vydávat vlastní týdeník, který pojmenovali Rozvoj. Ten však neměl za úkol židovskou komunitu ghettoizovat a byl určen i pro ty, kteří nevyznávali židovské náboženství. I proto do něj přispívali svými pracemi i nežidovští publicisté. Zvláště za 1. světové války byl týdeník velice oblíbeným a čteným periodikem. Rok před koncem války jeden z redaktorů Rozvoje, zřejmě Fischer, požádal i Peroutku o příspěvky. Tou dobou již byl Peroutka známý svými demokratickými postoji a bylo mu ze strany monarchie všemi možnými způsoby bráněno v publikování. Zřejmě i proto nabídku přijal. A osvědčil se. Důkazem jeho novinářských kvalit bylo jmenování šéfredaktorem nového židovského deníku, který vznikl hned po válce v únoru 1919, a byl nazván Tribuna. Židům bylo umožněno vydávat vlastní deník zejména díky T. G. Masarykovi, který Židy velmi podporoval a bohatým členům židovské obce, kteří na vydávání deníku shromáždili nutný kapitál.

Třiadvacetiletý Peroutka, což byl věk pro šéfredaktora na tu dobu nevídaný, se deníku ujal, a sepsal i úvodní prohlášení, v němž označil nový deník za nezávislý, což bylo další novinkou, neboť do té doby byl tisk chápán jako nástroj politických stran k získání a udržení moci. Záhy se stal, po Národních listech, nejkvalitnějším deníkem v Československu. Publikoval zde své fejetony Karel Poláček, tiskly se zde politické úvahy světových autorů, jejichž názory nebyly pro svou politickou nekorektnost v jiných periodikách tisknuty. Z Ruska do něho posílal své příspěvky Jaroslav Hašek. Zajímavou okolností deníku bylo, že ačkoli byl založen a vydáván Židy, semitská tématika se v nich takřka neobjevovala, kromě občasných Peroutkových článků odsuzujících antisemitismus. I v tomto se Peroutka značně odlišoval od tehdejší dobové atmosféry, která byla značně antisemitistická, z čehož vyplynula například také „Hilsnerova aféra“. I v tomto postoji zastával, jako v mnohých jiných otázkách, stejný či podobný postoj, jako prezident Masaryk.

Zlomem v Peroutkově profesním i osobním životě se stalo publikování statí, které v roce 1924 vyšly souborně ve svazku „Jací jsme“. V nich polemizoval s několika obecně oblíbenými a rozšířenými představami o české národní povaze. Radikálně v nich kritizoval například Masarykovy teze v „České otázce“ o českých reformačních a českobratrských tradicích. Zapojil se tak opožděně do sporu o smysl českých dějin a postavil se na protimasarykovskou stranu předválečných oponentů Masaryka, ekonoma Josefa Kaizla, který zemřel v roce 1901, když bylo Peroutkovi šest let, a historika Josefa Pekaře.

Už před vydáním svazku těchto polemik si Antonín Švehla, předseda agrárníků, všiml Peroutkových příspěvků a upozornil na mladého novináře svého přítele, prezidenta Masaryka. Švehla chtěl Peroutku získat pro vedení agrárnického deníku Venkov. Masaryk, který Švehlu považoval společně s Benešem a Stříbrným za jednoho z mála schopných českých politiků a jehož názorů si vážil, byl Peroutkovými články zaujat stejně jako Švehla a pozval v březnu 1923 mladého Peroutku do Lán na pověstný „lunch“. Audience u prezidenta pro Peroutku dopadla natolik příznivě, že jej Masaryk požádal, aby začal vydávat nový kulturně-politický časopis, nezávislý jak na židovské obci, tak na politických stranách, který v poválečném Československu chyběl. Na tento účel mu dokonce nabídl příspěvek milión českých korun, což by v dnešním přepočtu činilo zhruba patnáctkrát tolik. Peroutka po krátké době kterou si vzal na rozmyšlenou odpověděl na prezidentovu nabídku kladně. Byla to koneckonců nabídka, která se takzvaně neodmítá. Opustil Tribunu, jejíž úroveň po jeho odchodu postupem času rapidně klesala a založil týdeník podle Masarykova přání.

Peroutka na Masaryka, podle jeho pozdějších slov, zapůsobil zejména svou schopností pozitivně, ale zároveň kriticky analyzovat realitu doby v v nově vytvořené Československé republice. 17. ledna 1924 tak vyšlo první číslo nového časopisu Přítomnost, jehož byl Peroutka šéfredaktorem a do něhož povětšinou psal úvodníky, v nichž často kritizoval vytváření monopolu politických stran, jejich prorůstání veřejným životem a získávání čím dále tím větší moci ve státě, v čehož důsledku klesal význam prezidenta, čehož se Peroutka obával a v jehož úsilí o potírání těchto snah jej Masaryk pochopitelně podporoval.

Tou dobou byl už také rok redaktorem Lidových novin, vydávaných Adolfem Stránským, což bylo vzhledem k jeho nízkému věku považováno za významný profesní úspěch. I tato práce, kterou vykonával na pozici politického komentátora až do roku 1939, jej přibližovala k Hradu. Přítomnost byla Peroutkou redigována až do roku 1939, kdy byl její šéfredaktor odvezen do koncentračního tábora a bez jehož přítomnosti se velice rychle dostala do područí nacistického diktátu.

V Peroutkovi našel prezident svého nejschopnějšího prohradního mluvčího. Peroutka ve své osobě zkoncentroval obrovskou žurnalistickou autoritu a moc, jíž Masaryk, stejně jako u dalších novinářů, využíval ve svůj prospěch. Časem se vztah mezi Masarykem a Peroutkou stal velmi osobním a přátelským. Peroutka se však přesto snažil po celou svou tvůrčí kariéru uchovávat si svou osobní nezávislost. I proto ne vždy s Masarykem souhlasil. Protože se však v mnoha věcech přirozeně shodovali, tyto názorové rozpory nebyly časté ani hluboké. Přestože Peroutka v politické žurnalistice usiloval o svou nezávislost, v literární povoloval. I tak si lze vysvětlit, že ve svém tisku dával prezidentovi Masarykovi de facto neomezený literární prostor, dokázal vytrpět i Masarykovy oblíbené literární recenze, které však co do odbornosti byly na úrovni školních referátů, jak se o nich jednou Peroutka pohrdlivě vyjádřil.

Charakteristika Přítomnosti

Přítomnost byla do svého ovládnutí nacistickými okupanty prohradním a masarykovským listem. Její politická orientace byla v souladu s orientací prohradně zaměřených lidí, tedy mírně levicová.

Etika a nezávislost byly zásadami, na které Peroutka ve své žurnalistické praxi dbal, jež prosazoval a jimiž se řídil. Stejně se pokoušel jednat i v Přítomnosti, ačkoli tlak prezidenta Masaryka byl mnohdy velice silný. Peroutka si uvědomoval potenciál a vliv tisku, tehdy jediného (rozhlas nebyl rozšířen) masového sdělovacího prostředku, a jeho působnost na utváření názorů československé společnosti. Formování veřejného mínění záviselo jak na samotném tisku, tak na osobnosti novináře. Peroutkovi se obojího dostávalo bohatě. Přítomnost měla politickou podporu, byla jedním z nejčtenějších týdeníků v zemi a sám Peroutka byl na špici novinářské obce. I proto požadoval, aby novináři byli svobodní a volní, aby měli možnost do článků promítat své osobnosti, a aby psali v souladu se svým svědomím. Sám se těmito zásadami řídil, čemuž vděčil za to, že se jeho články těšily velkému zájmu veřejnosti. K tomuto však neméně přispíval také jeho osobitý styl, schopnost bystrého úsudku, analýzy, pozorování, ironie a vytříbená stylistika.

Přítomnost se po třech letech své přítomnosti na českém mediálním trhu stala nejrozšířenějším českým týdeníkem. Po finanční stránce na tom však byla bídně. I přes Masarykův velkorysý dar jednoho milionu korun, který obdržela při svém založení, se za tři roky její ztráta odhadovala na 400 tisíc korun. Masarykův příspěvek tak stačil pouze na první dva roky existence. Naštěstí se objevil nový mecenáš - Lidové noviny - kde byl Peroutka redaktorem a kde svých kontaktů využil k zaplacení dluhů Přítomnosti. Dalším podporovatelem Přítomnosti bylo také nakladatelství Fr. Borový, které vydávalo Peroutkovy knihy, a to zejména po příchodu Julia Firta do vedení tohoto nakladatelství.

Ferdinand Peroutka se v předválečné Přítomnosti zasazoval za dorozumění s německou menšinou v Československu. Psal o nutnosti tolerance, snášenlivosti a porozumění. Jeho názory se však nesetkávaly s takovým ohlasem, jaký by si přál. Podobnými politickými komentáři přispíval také do Lidových novin. Do Přítomnosti psaly mnohé význačné osobnosti první republiky, a to například bratři Čapkové, František Götz, Alfred Fuchs, Zdeněk Smetáček, pozdější ministr Hubert Ripka nebo Gustav Winter. Svými příspěvky obohacoval Přítomnost Karl Kraus, který vydával podobný časopis ve Vídni. Psali do něj všichni populární, prohradní a demokraticky smýšlející novináři, kromě výše zmíněných i František Langer, Fráňa Šrámek, bývalý spolupracovník Peroutky z Tribuny Richard Weiner, který v Přítomnosti vedl francouzskou sekci, nebo od roku 1936 ministr zahraničí Kamil Krofta. O hudbě psal do Přítomnosti skladatel Bohuslav Martinů, o výtvarném umění Josef Čapek. Kontroverzní zaměření si zvolil Jan Klepetář, který psal o životě prostitutek.

Přítomnost dokonce podle anglického vzoru zavedla dopisní rubriku. A v časopisu byly přítomny i ankety, kde se odborníci vyjadřovali k Peroutkou zadaným tématům. Jak vidno, Přítomnost byla nejprogresivnějším a nejmodernějším periodikem v Československu, na čemž měl nesporně největší zásluhu právě Ferdinand Peroutka.

Nezávislost

O Peroutkově lásce ke svobodě a demokracii, s kterýmižto hodnotami spojoval novinářskou nezávislost, jsem již pojednal výše. Stejně jako o problematičnosti jeho pojetí nezávislosti a zároveň jeho osobní i myšlenkové blízkosti k tehdejší politické reprezentaci, zejména prezidentovi Masarykovi a jeho pravé ruce Edvardu Benešovi. Právě tyto vztahy však často budí nedůvěry k obrazu ideálu nezávislého novináře, za kterého Peroutka byl a stále je považován. Jeho věrnost, oddanost a důvěra k Tomáši G. Masarykovi byla sice pověstná, avšak jeho úcta k prezidentu Osvoboditeli nebyla ničím proti úctě, kterou choval k Edvardu Benešovi. S ním, a zejména s jeho zahraniční politikou, se Peroutka ztotožňoval ještě více než s Masarykem. Vždy jej považoval za ideálního nástupce Masaryka v čele země a jeho zvolení prezidentem v r. 1935 uvítal s radostí. Podobně jako Peroutka hájil na stránkách svého tisku Masaryka, stejně podporoval i Beneše. Ten zřejmě nikdy, za svého života i po jeho skončení neměl oddanějšího a schopnějšího defensora a zastánce, než Ferdinanda Peroutku. Ten, často až nekriticky, což pro něho bylo značně netypické, oslavoval a obhajoval všechny Benešovy činy, ať už Mnichov, Vítězný únor, či dekrety, jimiž prezident Beneš dlouho vládl. Sympatie však nebyly jednostranné, Beneš si Peroutkovy podpory vysoce cenil. A to dokonce do té míry, že na smrtelné posteli doporučil ustanovujícímu se 3. odboji za svého nástupce právě Peroutku, podobně jako Masaryk jeho samého v roce 1935.

Ovšem často až nekritický obdiv a podpora oběma prezidentům nejsou jedinými skvrnami na Peroutkově nezávislosti. Nejenže patřil k základním členům vlivného klubu Pátečníků, kteří se scházeli ve vile bratří Čapků a kterou lze označit za lobbyistickou až nátlakovou skupinu, byl také pravidelným návštěvníkem Společenského klubu v Praze, v ulici Na příkopech. Největší otazníky nicméně vznáší Peroutkova účast na založení Národní strany práce v roce 1925. Přestože se tento pokus J. Stránského nezdařil a Národní strana práce ve volbách v roce 1925 neuspěla, účast politického žurnalisty, který se označuje za nezávislého, na založení politické strany, je značně kontroverzní. A to i přesto, že strana byla neúspěšná, což bylo důsledkem zejména špatného načasování jejího založení, kdy měli členové málo času na stabilizaci nově vzniklé organizace a na předvolební kampaň.

Život od okupace do 1948

Události Mnichova a 15. března 1939 byly pro Peroutku novým impulsem, aby s veškerou naléhavostí a vehemencí jichž byl schopen, bojoval proti prosazování nacismu a jeho ideologie v českém národě. Cítil, že tato ideologie je nejen v rozporu s ideály českého národa, nýbrž že jej přímo existenciálně ohrožuje. Nacisti si samozřejmé byli Peroutkova tiskového odboje vědomi a tak jej již v prvních pookupačních dnech v takzvané Gitteraktion zavřeli, podobně jako mnoho dalších čelních představitelů české inteligence, politických stran a zájmových, společenských i jiných organizací. Nicméně nacisté měli s Peroutkou širší plány. Byl propuštěn už po několika dnech od svého zatčení a dokonce mu bylo povoleno pokračovat ve vydávání Přítomnosti. Nakonec mu K. H. Frank a vlastizrádce E. Moravec nabídli kolaboraci, kterou však Peroutka striktně odmítl. Následně byl zbaven řízení Přítomnosti, kterou nadále řídil kolaborantský novinář E. Vajtauer. A začátkem války, konkrétně 3. září 1939, byl spolu s dalšími osobnostmi českého života opět zatčen a odvezen do koncentračního tábora Dachau. V něm, a posléze v Buchenwaldu strávil všech šest válečných let.

Peroutka jako jeden z mála zázračně přežil šestiletou hrůzu koncentračních táborů a po skončení války se vrátil do vlasti. V letech 1945-46 byl členem Prozatímního Národního shromáždění za Národně socialistickou stranu, jíž však nebyl členem, pouze v ní hospitoval. Po dobu svého mandátu neustále kritizoval sílící totalitní tendence v československém politickém životě. S rezignovanou skepsí hleděl k možnosti obnovy demokracie v poválečném Československu.

Po krátkém intermezzu v Prozatímním Národním shromáždění se vrátil k žurnalistice, která už však byla takřka zcela v rukou komunistů, kteří ve volbách 1946 drtivě zvítězili. Přestože se chtěl věnovat literární tvorbě, cítil se vázán povinnostmi vůči státu, a budování demokracie a tak proti svým vnitřním přáním přijal post šéfredaktora ve Svobodných novinách, přejmenovaných Lidových novinách a v novinách Dnešek, přejmenované Přítomnosti, jejíž první poválečné číslo vyšlo až v dubnu 1946. Ovšem komunisté věděli, že se známého demokrata Peroutky musí zbavit. Nejprve se jej pokusili umlčet zkrácenými dodávkami papíru. Ministr informací Václav Kopecký dával Svobodným (Lidovým) novinám pouze čtyři strany na výtisk.

Peroutka jako schopný žurnalista a politický analytik věděl, že se blíží jeho konec. Věděl předem o chystané demisi dvanácti ministrů a děsil se jí. Při vládní krizi se ve svých novinách odmlčel. Údajně celé noci bezradně bloudil Prahou, na pokraji psychického zhroucení, nevědouc jak zabránit komunistům v přístupu k moci. Konečně 24. února proběhl ve Svobodných (Lidových) novinách komunistický minipřevrat. Peroutka byl zbaven svého postu šéfredaktora a na jeho místo dosedl Jan Drda. Na druhý den byl vyhozen ze Svazu osvobozených vězňů, Syndikátu českých spisovatelů a Syndikátu novinářů. Jeho Dnešek, respektive obnovená Přítomnost, byl zakázán a jeho představení Oblak a valčík v Národním divadle zrušeno. Komunistické heslo „Peroutka do koutka“ se stalo skutečností.

Pro Ferdinanda Peroutku, po nástupu komunistů k moci, už nebylo v republice místo. Dobrovolně si zvolil exil, neboť věděl, že kdyby zůstal, vězení by jej neminulo. Nejprve se uchýlil do Anglie, z níž po krátké době odjel do New Yorku v USA. Tak skončilo jeho působení v Československu. Jeho život skončil o třicet let později - 20. dubna 1978.

Použitá literatura

• Pernes, Jiří. Ferdinand Peroutka - neznámý známý  
• Otáhal, Milan. Ferdinand Peroutka muž přítomnosti Praha
• Kosatík, Pavel. Ferdinand Peroutka. Pozdější život
• Pernes, Jiří. Svět Lidových novin 1893-1993