Maltézští rytíři

03.05.2007 09:58

Úvod

Už mnoho toho bylo napsáno o politicko-geografických anomáliích. Stejně tak o miniaturních státech tohoto světa, které byly nuceny dlouhé roky bojovat o svou svrchovanost. Snad nejdiskutovanějším útvarem v této oblasti je stát Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a z Malty. V následujícím textu se budu věnovat tomuto útvaru, jeho struktuře, vnitřní organizaci a prvkům státu, které mu náleží. Zároveň uvedu jeho stručnou historii, která přispívá k polemice, zdali lze tuto organizaci považovat za stát, či nikoli. Na závěr se pokusím uvést, které státní prvky dnes Suverénní vojenský Řád Malty vlastní a zdali jej lze za stát považovat.

Historie řádu

Zrození řádu

Po dobytí Jeruzaléma křižáky v roce 1099 bylo zapotřebí okamžité lékařské péče pro zraněné vítěze. Za tímto účelem byla, mimo jiné aktivity, benediktinským mnichem Fra Gérardem1 zmodernizována nemocnice pro poutníky u kostela Santa Maria della Latina2 blízko Jeruzaléma. Bývalé špitální bratrstvo, které do té doby nemocnici provozovalo, posílené o mnoho křižáků, se zreorganizovalo a přijalo augustiniánský řeholní řád. I nadále však zůstalo laickým společenstvím. Pojmenovalo se „špitálníky sv. Jana“, neboli „johanity“, podle blízkého, nově postaveného kostela svatého Jana Křtitele. Jejich prvním představeným se stal blahoslavený Fra Gérard. Po získání buly, která řád povolovala, čehož johanité dosáhli za pontifikátu papeže Paschala II. roku 1113, začala moc řádu růst. Johanité získali mnohá privilegia díky své starosti o chudé a nemocné. Zřejmě největším privilegiem bylo vynětí z jakékoli světské a církevní autority, kromě papeže3. I dnes maltézští rytíři nepodléhají žádné biskupské jurisdikci. Právě přímá podřízenost papeži a zároveň možnost svobodné volby velmistra, tedy vyjmutí z hierarchických vazeb v církvi, byly bránami pro růst řádové moci v budoucích letech.

Dvě charismata řádu

Řád rychle po svém vzniku vytvořil síť nemocnic ve Svaté zemi a rozvíjel zde i další charitativní činnost. K jeho proslulosti v medicínském umění přispívalo také přejímání některých metod arabského lékařství. Přestože byli (a dodnes jsou) řádem křesťanským, na základě přikázání lásky k bližnímu ošetřovali každého, i židy a muslimy4.

Fra Gérarda vystřídal velmistr Fra Raymond de Puy. Právě za jeho vedení si johanité, kromě služby nemocným, přibrali druhou charakteristiku – přetvořili se v řád rytířský, s úkolem bránit víru5. Tato změna byla zčásti vynucena nestabilními poměry v Jeruzalémském království, kde řád působil. Primárním úkolem řádu se stala ochrana početných křesťanských poutníků před muslimskými nájezdníky a to na jejich cestě od pobřeží až k posvátným cílům ve Svaté zemi.

Díky tomuto novému prvku se řád stal atraktivním pro mnohé šlechtice, kteří na jeho provoz nejenže hojně přispívali, ale také do něj aktivně vstupovali. Nově nabyté finanční prostředky johanité využívali k stavbě jak nových nemocnic, tak obranných hradů. Společně s dalšími rytířskými řády, jakými byli například templářští nebo němečtí rytíři, vytvořili de facto první evropskou stabilní armádu, která jim, společně s již zmíněnou autonomií získanou od papeže, zajišťovala postavení srovnatelné s evropskými mocnostmi.

V průběhu 12. století se populární řád rozšířil do celé Evropy. Do našich zemí přišel roku 1159, díky králi Vladislavu II. po jeho návratu z 2. křížové výpravy, kde se seznámil s Fra Raymondem.

Hledání území

Po první křížové výpravě přišly další, ale neúspěšné a křesťanské území ve Svaté zemi se zmenšilo na úzký pás při Středozemním moři, s hlavním městem Akrou. Ta padla roku 1291, kdy se jí zmocnil egyptský sultán.

Když poslední křesťanská bašta padla, rozpustila se i rytířská armáda. Templářští rytíři se vydali do Francie, kde byli rychle zlikvidováni6 králem Filipem IV. Sličným. Němečtí rytíři zase válčili proti pohanům v Pobaltí. Johanité pod vedením velmistra Fra Jeana de Villierse, se přesunuli na Kypr. Zde vybudovali válečné loďstvo a v letech 1306 - 1309 dobyli souostroví Rhodos, do té doby patřící Byzantské říši, jež mělo strategickou polohu při jihozápadním pobřeží Malé Asie. Na základě tohoto vítězství se johanité přejmenovali na Rhodské rytíře. Na tomto území založili silný stát a až do začátku 16. století svou přítomností v této oblasti bránili turecké expanzi ve východním Středomoří.

Když však padl roku 1453 Cařihrad, strategická pozice rytířů se zhoršila. Neustálý vojenský nátlak způsobil, že roku 1522 rytíři kapitulovali před dvousettisícovou tureckou armádou vedenou sultánem Süleymanem I. Obdivuhodné šestiměsíční vzdorování několikanásobné přesile sultána přimělo k povolení velmistrovi Fra Philippovi de Villiers de l'Isle-Adam a zbývajícím rytířům opustit Rhodos s vojenskými poctami a veškerým majetkem.

Po ztrátě svého území se Rhodští rytíři postupně uchýlili do Sicílie, Itálie a Savojska, až jim v roce 1530 císař Karel V. daroval Maltské souostroví a pevnost Tripolis jako svobodné a suverénní léno "na věčné časy". Po sedmi letech putování tak na ostrově Malta opět nalezli životní prostor. Znovu se díky tomu přejmenovali, tentokrát na Řád maltézských rytířů.

Hned po převzetí Malty se opakoval scénář z Kypru a Rhodu. Maltézští rytíři souostroví opevnili a obnovili válečné loďstvo. Už v roce 1551 jim však Süleyman I zabral Tripolis. Maltu však nezískal, tu protentokrát rytíři uhájili. Neúspěch při obléhání Malty, které se odehrávalo v roce 1565, značně oslabil turecké loďstvo, které bylo v roce 1571 poraženo v bitvě u Lepanta Svatou ligou. Jedním z jejích sedmi členů byl i Řád maltézských rytířů. Díky značnému podílu na porážce Turků vzrostla moc a prestiž řádu. Laičtí velmistři získali kardinálský titul, členství v konzistoři, titulární kostel a právo nechávat se oslovovat "Eminence". V roce 1620 se velmistr stal suverénním knížetem Svaté říše římské, což mu přineslo právo nechávat se oslovovat "Výsost".

Poté co v roce 1566 Turci na Maltě neuspěli, byla započata stavba nového konventního města, pojmenovaného podle tehdejšího velmistra Fra Jeana Parisota de la Vallette „La Valletta“7. Právě zde Řád vybudoval zřejmě nejlepší nemocnici v Evropě. V roce 1676 dokonce nemocnice získala právo pitvat mrtvé8.

Konec moci

Definitivní úpadek moci maltézských rytířů přišel s francouzskou revolucí a nástupem Napoleona. Ztratili rozsáhlé majetky a pozemky na území Francie, které byly vyvlastněny. Obrátili se s prosbou o pomoc na Rusko9. To sice pomoc přislíbilo, a podepsalo v roce 1797 konvenci o přátelství, Maltu však neochránilo. Když pak v červnu 1798 během francouzského tažení do Egypta velmistr odmítl10 Napoleonovu prosbu o doplnění zásob a opravu lodí, francouzský stratég během tří dnů souostroví dobyl a rytíře z Malty vyhnal. Dlouho se však z nového území netěšil. V roce 1800 Maltu dobyli Britové, jejichž právo na ostrov bylo v roce 1815 potvrzeno Vídeňským kongresem.

Maltézští rytíři byli opět bez území. Velmistr von Hompesch nejdříve hledal ochranu v Terstu u rakouského císaře, posléze v Rusku u cara Pavla I. Ten však velmistra prohlásil za sesazeného a sám se ujal nad řádem vlády, i přes nesouhlas papeže. Alexandr I., nástupce Pavla I., po svém nástupu k moci, v době kdy se konvent nacházel v Mesině, sice maltézskému řádu vrátil vládu, ovšem až do roku 1879 papež nejmenoval nové velmistry a řád byl spravován místodržícími. Přestože ztratili rytíři své území, zůstali mezinárodně uznávanou silou, na což ukazuje také skutečnost, že byli na Vídeňském kongresu zastoupeni dvěma delegáty. Ten však odmítl o jejich nároku na Maltu jednat.

Od roku 1826, respektive 1834, má řád své sídlo v Římě v „Palozzo di Malta“. Na začátku 20. století se přejmenoval na Suverénní vojenský Řád Malty. V souvislosti se ztrátou svého území byl nucen se restrukturalizovat, neboť již nemohl nadále plnit v původním smyslu své vojensko-rytířské úkoly. Dnes jsou maltézští rytíři katolickou charitativní a humanitární organizací, která je mezinárodně uznávaná jako suverénní. To jí dává právo vyrábět si své vlastní mince a tisknout vlastní poštovní známky. O tomto se podrobněji zmíním až dále.

Struktura řádu

Vnitřní organizace řádu

Maltézští rytíři jsou hierarchickým výběrovým rytířským řádem. Dříve byl tento řád, podobně jako většina dalších rytířských řádů (Templářští rytíři, Němečtí rytíři,…) vyhrazen pouze pro aristokracii. Potenciální členové byli nuceni doložit svou aristokratickou minulost a to až poté, co byli do řádu pozváni. I dnes nelze do řádu vstoupit jinak, než na základě osobního pozvání, podobně jako například ke svobodným zednářům, či jiným elitním skupinám. Nutnost aristokratického původu je dnes přetransformována v nutnost vlastnictví aristokracie duchovní, a to tak, že příslušníci řádu se zavazují k žití ctnostného života ve víře, poslušnosti římskokatolické církvi a službě bližnímu.

Přestože v minulosti vstupovali do řadu pouze příslušníci šlechty, což už dnes neplatí, všichni se museli podřídit hierarchii. Primární rozdělení počíná samotným členstvím, které se dělí do tří kategorií, respektive stavů. První stav se skládá z profesních bratří. Ti stejně jako všichni řeholníci skládají kanonické sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Čistě lexikálně je lze rozeznat podle zkratky Fra, kterou si píší před jméno, jež je zkratkou latinského frater – bratr. Členové tohoto prvního stavu se dále dělí na profesní rytíře a profesní kaplany. Prvně jmenovaní žijí jako laici, tedy nepřijímají kněžská svěcení, ale na základě výše zmiňovaného slibu čistoty se nežení a žijí stejně jako kněží v celoživotním celibátu. Z této elitní vrstvy je volen velmistr, nejvyšší představitel řádu, který svou funkci plní doživotně. Zvláštností velmistra je právě jeho laický stav. Ačkoli nesvěcen zastává funkci kardinála a také další, tradičně kněžské úřady. Dále jsou z této skupiny voleni členové svrchované rady, velkopřevoři, představení komend, komtuři a bailli. Profesní kaplani už laiky nejsou, jsou vysvěcenými knězi a mají výjimku možnosti duchovního působení a duchovní správy i mimo území konventu.

Obedienční rytíři a dámy tvoří druhý stav, který se dále dělí do tří kategorií. Členové tohoto stavu neskládají sliby čistoty a chudoby, nýbrž pouze poslušnosti. Tito členové tedy vstupují do manželských svazků a praktikují civilní zaměstnání. Se svým majetkem nakládají libovolně, na rozdíl od prvního stavu, který řádu odevzdává čtyři pětiny svých statků. Druhý stav rovněž vykonává určité funkce uvnitř řádu. Společně se třetím stavem používá před jménem zkratku Confra, jež je zkratkou latinského confrater – spolubratr.

Třetí stav je tvořen laiky neskládajícími jakékoliv ze tří kanonických slibů. Dobrovolně však přijímají úkoly jim od řádu dané a slibují život podle křesťanských zásad, principů a ctností. Dále jsou děleni do šesti kategorií. Ne ve všech je podmínkou šlechtický původ. Ti, kteří jej nemají se nazývají magistrálními rytíři, magistrálními dámami či magistrálními kaplany nebo devočními donáty (volně by se toto pojmenování dalo přeložit jako oddaní dárci). Řád má podobně jako svrchované státy kompletní systém zákonodárné, výkonné a soudní moci. Jeho orgány sídlí všechny v Římě. Jak fungují, uvádím v několika následujících kapitolách.

Velmistr

Jak jsem již zmínil výše, hlavou a nejvyšším představitelem Řádu maltézských rytířů je Jeho Eminence a Výsost kníže – velmistr. Ten vládne společně s vládou, s již rovněž zmiňovanou svrchovanou radou. To vše je ustanoveno v Ústavní chartě a zákoníku, schválené papežem (naposledy v roce 1997). Velmistr je volen doživotně a to státní radou, která je shromážděním profesních rytířů. Do roku 1997, a tedy poslední úpravy Ústavy musel být nově zvolený velmistr potvrzen papežem, nyní už postačuje po volbě zaslat papeži písemné oznámení o zvolení nového velmistra. V rámci katolické církve má velmistr, jak již bylo rovněž zmíněno výše, titul kardinála. Je předsedou svrchované rady, která je vládou. Je reprezentantem řádu a vystupuje jako hlava státu. Aktuálním velmistrem Řádu maltézských rytířů je Fra Andrew Bertie, který je 78. velmistrem.

Svrchovaná rada a financování řádu

Svrchovaná rada je složena z deseti rytířů a velmistra. Rytíři jsou voleni generální kapitulou a to na pětileté funkční období. Generální kapitula funguje jako legislativa, je tedy jakýmsi parlamentem. Čtyři rytíři, kteří jsou jejími členy, navíc zastávají čtyři vysoké úřady. Ty jsou následující.

Velký komtur je zástupcem velmistra, de facto druhým mužem ve státě. Jeho úkolem je bdít nad prvním a druhým stavem v řádu, jichž je náboženským nadřízeným a kontrolovat dodržování obou charismat řádu - tuitio fidei et obsequium pauperum, tedy obranu víry a službu trpícím. Oproti minulosti už tato charismata poněkud změnila svůj význam. Obrana víry (tuitio fidei) už neznamená křížové výpravy a zadržování Turků před branami Evropy. Dnes se žije zejména prostřednictvím života podle přikázání katolické víry, denní modlitbou, umrtvováním těla, žitím tří kanonických slibů čistoty, poslušnosti a chudoby, samozřejmě podle stavu, a poslušností a loajalitou vůči církvi, zejména papeži. Služba trpícím (obsequium pauperum) se dnes žije zejména rozsáhlými humanitárními, sociálními a zdravotnickými aktivitami, které jsou rozesety po celém světě, v zemích mírových i v zemích, kde zuří násilné konflikty. Pro zvýšení účinnosti tohoto aspektu svého řeholního života řád založil dvě organizace, ECOM (Emergency Corps of the Order of Malta) pro pomoc při přírodních katastrofách a CIOMAL (Comité International de l'Ordre de Malta) pro boj s leprou.

Druhým ze čtyř vysokých úřadů je velký kancléř. Ten má na starosti vnitřní a zahraniční záležitosti řádu. Je tedy jakýmsi ministrem vnitra a zahraničí v jedné osobě. Navíc je ještě nadřízeným členů třetího stavu. Je odpovědný za diplomatickou službu.

Velký špitálník je název třetího vysokého úřadu. Osoba zastávající tento úřad v sobě spojuje funkce ministrů zdravotnictví a sociálních věcí, je odpovědná za charitativní a humanitární aktivity řádu a mezinárodní spolupráci.

Posledním vysokým úřadem je receptor. Ten je ministrem financí, sestavuje rozpočet, je zodpovědný za movitý i nemovitý majetek řádu a zajišťuje finanční záležitosti řádu. Vzhledem ke struktuře a decentralizaci státu je pro receptora mnohdy obtížné monitorovat finanční systém v organizaci, která je teritoriálně značně rozšířená a různorodá. Výdaje spojené s provozem jsou většinově kryty z darů členů nebo příznivců řádu. Výnosy z majetku řádu, kromě území Itálie a Rakouska nedokáží významnějším způsobem pokrýt jeho výdaje.

Finančně nejnáročnějšími jsou pro řád ale aktivity spojené s jejich zdravotnickými, sociálními a charitativními aktivitami. Ty jsou však, naštěstí pro řad, obyčejně hrazeny ze státního rozpočtu v těch zemích, ve kterých daná zařízení fungují. V případě insolventnosti státu, což se týká zejména zemí Třetího světa, ve kterých řád značně působí, jsou tyto výdaje hrazeny obvykle za pomoci národních asociací bohatších zemí, státních grantů, mezinárodních institucí jako například Organizace spojených národů, či Evropské unie a v nemenší míře rovněž ze soukromých darů. Význam soukromých dárců se projevuje zejména v krizových situacích, jako například při přírodních katastrofách, válkách, či teroristických útocích, kdy jsou právě dary od soukromých subjektů nenahraditelnými zdroji prostředků finančních, ale i jiných.

Celý systém, kvůli své decentralizaci je obtížně kontrolovatelný, proto kromě finančních kontrol externích auditorů působí v sídle organizace v Římě také druhý blok auditorů, rovněž kontrolujících finanční potenci řádu.

Legislativa a justice

Ústavní změny schvaluje v řádu generální kapitula, ovšem v ostatních záležitostech je legislativní proces provázán s exekutivním, neboť o neústavních zákonech rozhoduje velmistr společně se svrchovanou radou. Soudní systém není příliš komplikovaný, je tvořen magistrátními soudy první instance a apelačními soudy. Soudní proces a pravidla jsou identické s civilními procesními pravidly Vatikánského městského státu. V případě žádosti mezinárodních organizací, či jiných států mohou magistrátní soudy plnit funkci soudu arbitrážního v mezinárodních sporech. Předseda a soudci magistrátních soudů jsou jmenováni velmistrem a potvrzováni svrchovanou radou. Jak vidět, ani zde příliš nezávislost legislativy, exekutivy a justice nefunguje. Je však třeba mít na paměti, že Řád maltézských rytířů je především řeholním řadem s prvky státu a ne naopak. A jako u každé řehole se jeho příslušníci zavazují kromě slibu čistoty a chudoby slibem poslušnosti. Proto tento systém těžko označit za nedemokratický, zavazuje-li se člen k dodržování jeho pravidel dobrovolně, svobodně a s plným vědomím, což je koneckonců ošetřeno v různých fázích členství, kdy se aspiranti na řeholní stav nestávají trvalými členy okamžitě, nýbrž nejprve skládají sliby dočasné, na určité období, a až po několika letech sliby trvalé. Koneckonců každý člen řádu je nejen občanem státu maltézských rytířů, nýbrž také občanem svého národního státu, kde disponuje stejnými právy, jako každý jiný občan.

Předsedovi a soudcům magistrátních soudů je poskytována právní expertiza soudní radou, všem orgánům řádu pak úřadem generálního advokáta. Centrální instituce řádu je dále doplněna panelem auditorů a komunikačním úřadem.

Znaky státu

Martin Ira Glassner a Chuck Fahrer ve své knize Political Geography uvádějí následující definici státu: Stát je nezávislou zemí skládající se z určitého území a občanů poutaných vládou, která vyžaduje (i když ji vždy nezískává) jejich loajalitu11. Dále  uvádějí, že aby mohlo být území považováno za stát v přísném slova smyslu, musí vlastnit do rozumné míry určité charakteristiky.12 Těch vymezují pět: území, trvalé obyvatelstvo, vládu, organizovanou ekonomiku a oběhový systém (Glassner M., Fahrer C., Political Geography, Hoboken NJ 2004, str. 31-32). Těchto pět znaků pak dále vysvětlují následovně: Stát musí okupovat určité množství území a musí mít uznané hranice, ačkoli některé jeho části mohou být nejasné, nebo být předmětem sporů. Dále musí stát mít trvalé obyvatelstvo, proto území, na němž nikdo nežije nebo žije pouze přechodně, jako například lovci, či vědci, nelze považovat za stát. Dále musí mít stát určitý administrativní systém, který plní funkce, které si přejí nebo které potřebují občané. Co se týká ekonomiky, konstatuje Glassner, že každá společnost má nějaký ekonomický systém, ovšem v případě státu padá zodpovědnost za ekonomiku právě na něj. Což ovšem dle Glassnera nevyžaduje, aby stát spravoval ekonomiku správně. Pátým znakem je oběhový systém. Stát musí mít organizovaný způsob přepravování zboží, lidí a myšlenek z jednoho místa nad druhé. Přičemž Glassner konstatuje, že stát musí mít sofistikovanější způsoby dopravy než běžce13.

Kromě těchto pěti geografických podmínek uvádí Glassner ještě dvě podmínky politické: svrchovanost a uznání. Svrchovanost samotnou považuje za problematický pojem, ačkoli ji sám obecně definuje jako „moc nad lidmi na určitém území, neomezenou zákony vně tohoto území nebo nezávislost svobodnou od jakékoli přímé vnější kontroly“14. Uznání rovněž Glassner problematizuje jako nejednoznačné. Chápe jej jako potvrzení státnosti od oficiálních států. Ovšem sám poukazuje na skutečnost, že nikde není definováno kolika států, či zdali je nutné, aby mezi tyto uznávající státy patřily také velmoci. V současné době je tato podmínka považována za splněnou, stane-li se stát členem OSN, neboť jeho přijetí do této organizace předpokládá schválení Rady bezpečnosti.

Znaky státu aplikované na Suverénní vojenský Řád Malty

Po přehledu historického vývoje Suverénního vojenského Řádu Malty, jeho vnitřní struktuře a Glassnerových znacích a definici státu nyní hodlám zhodnotit, lze-li tento řád v dnešní době považovat za stát.

V minulosti bezesporu všechny znaky státu Suverénní vojenský Řád Malty splňoval. A to s největší pravděpodobností od svého odchodu na Kypr, až do Napoleonova dobytí Malty. Řádu náleželo území, nejprve Kypr a Rhodos, poté Malta a krátkou dobu také Tripolis. Měl na těchto svých územích trvalé obyvatelstvo a vládu, kterou jsem popsal výše. Ta zajišťovala ekonomiku, a to zejména z darů členů řádu. Oběžný systém také fungoval, jako v každé vojenské organizaci. Co se týče svrchovanosti, byli zcela nezávislí. Dala by se zde vznést námitka kvůli jejich podřízenosti papeži, ovšem ten pouze bral na vědomí velmistrovu volbu, jinak až do zásahu Pavla I. reálně zůstával zcela mimo řád a do jeho chodu nijak nezasahoval. Řád se rovněž těšil mezinárodnímu uznání, vždyť byl součástí Svaté ligy, měl své zástupce na Vídeňském kongresu a podepisoval smlouvy s dalšími suverénními státy, například právě s Ruskem. Tedy až do Vídeňského kongresu je jeho státní status obtížně zpochybnitelný. Od tohoto kongresu, který potvrdil ztrátu jejich území je však minimálně sporný, jak konstatuje například Bořivoj Hnízdo (Hnízdo, Bořivoj. K problematice mikrostátů a závislých území. Politologický časopis. 2002/1, s. 86)

Dnes Suverénní vojenský Řád Malty sice disponuje územím, to má však extrateritoriální status. Dohromady 2000 metry čtverečních půdy. Část tohoto prostoru se nachází na římském vrchu Aventinu, kde je rovněž umístěna rezidence velmistra se zahradou a kostelem Santa Maria del Priorato. Druhá část území státu se nachází v centru Říma na ulici Via Condotti 68, kde sídlí vláda, kancléřství a ministerstvo zahraničí, tedy v maltézských pojmech svrchovaná rada a velký kancléř se svými spolupracovníky. Obyvatelů státu je zhruba 300, i když členy řádu je zhruba 12 500 rytířů a dam. Všichni členové řádu mají jako svůj doklad totožnosti pas. Každý „Maltézan“ má ale dvojí občanství, to maltézské, a zároveň občanství toho státu, odkud původně pochází. Proto i zde, stejně jako území existuje spor, zdali lze těchto 300 obyvatel počítat mezi občany státu Suverénního vojenského Řádu Malty.

Podmínku vlády sice řád splňuje, ovšem hned u ekonomiky a oběhového systému vzniká problém. Lze-li za ekonomiku považovat jejich finanční operace je značně diskutabilní. Co se týče svrchovanosti, Malta jim na 99 let pronajala část jejich bývalé pevnosti a ve Vatikánu disponují dvojicí již zmíněných vil, ovšem o obojí mohou snadno přijít a na Maltě jsou nuceni se podrobovat ostrovním zákonům. Otázka uznání je zřejmě ještě složitější. Dnes je řád přítomen v 54 zemích světa a má diplomatické vztahy s 96 státy. Je stálým pozorovatelem u OSN, a to od roku 1994. Má své velvyslanectví na Maltě. Ovšem od většiny států, i například od USA či Velké Británie uznán není.

Sekundární znaky

Řád disponuje některými znaky, které obvykle náleží pouze státům. Podívejme se tedy, jaké znaky to jsou.

Řád maltézských rytířů je suverénním a nezávislým řádem. Je subjektem mezinárodního práva, jak vyplývá z předchozích řádků o jeho justičním systému a možnosti užití magistrátních soudů pro plnění funkce soudu arbitrážního v mezinárodních sporech.

Hlavou státu není sice prezident, císař nebo král, ale velmistr, který je titulován "Jeho Eminence a Výsost knížete". Velmistr je podřízen papeži, ale pouze duchovně. Jako představitel státu tedy papeži nepodléhá a nelze tedy říci, že by papež, potažmo Vatikán byli protektory, či garanty státu maltézských rytířů. Toto bylo koneckonců zdůrazněno právě ústavou z roku 1997, ve které se explicitně píše, že volba nového velmistra je papeži oznámena a nepodléhá tedy jeho souhlasu.

Dalším znakem státu, kterým maltézští rytíři disponují je vlastní měna. Ta sice svůj směnný účel neplní, nelze za ni nic koupit, ani ji směnit v bankách, nicméně má vysokou symbolickou a zejména sběratelskou hodnotu. Její základní jednotkou je scudo, které se dělí na dvanáct tarií, které se dále dělí na dvě stě čtyřicet granií.

Jak již z předchozích řádků zřejmě vysvitlo, další znak státu, tedy armáda, zjevně nebude u maltézských rytířů, jak už koneckonců vyplývá z názvu řádu, problémem. I když by se v moderní válce těžko ubránili. Doby křižáckých válek už jsou dávno pryč a počet oficiálních vojáků je až směšně nízký – šestnáct. Z tohoto počtu je sedm vojáků důstojníky, sedm poddůstojníky a zbytek, tedy dva vojáci, jsou obyčejnými vojíny. Dále je součástí armády zhruba 200 dobrovolníků, ti však tvoří pouze jakousi zálohu. Její značná důležitost se nicméně ukázala zejména v obou světových válkách, kdy obstarávala zejména logistiku přepravy zraněných vojáků do zázemí. Armáda sice v rámci řádu spadá pod pravomoc místokancléře, ale dnes už je podřízena italské armádě

Maltézský řád dokonce vydává i své vlastní známky, které jsou sběratelskými unikáty. Vůbec první vznikly roku 1966 a nesly nápis Sovrano Militare Ordine di Malta. Měly hodnotu dvou, čtyř a šesti granií. Zobrazovaly kopuli Sv. Petra, a to úhlu v jaké je viditelná pouze klíčovou dírku v bráně maltézské zahrady na Aventinu, jeruzalémský špitál s ležícím zakladatelem řádu Gérardem Tonquem a znaky Malty a maltézských rytířů. S Českou republikou uzavřeli maltézští rytíři smlouvu a poštovní unii až v roce 1996, s bývalým Československem v roce 1990.

Závěr

Těžko soudit, je-li Suverénní vojenský Řád Malty státem. Bezpochyby některé státní znaky splňuje. U jiných je to minimálně sporné. Přesto se najde pouze málo politologů a politických geografů, kteří jej bez váhání mezi státy nepočítají. Skutečností je, že dnes je Suverénní vojenský Řád Malty zejména vlivnou mezinárodní humanitární organizací. Ovšem někteří jej považují za víc. „Vlastně je to stát bez vlastního území“, říká na problematiku Jan Váška z institutu pro evropskou politiku EUROPEUM (dostupné z WWW http://www.integrace.cz/integrace/clanek.asp?id=670).

Další ovšem, například Bořivoj Hnízdo, Michal Kubát či Petr Sokol považují tuto otázku za spornou. Osobně bych se spíše přiklonil k názoru, že Suverénní vojenský Řád Malty je značně samostatnou a suverénní humanitární organizací, která disponuje mnohými znaky státu, ovšem ne tolika a ne v takové míře, aby mohla být bezproblémově za stát označena. Jak už jsem uvedl v kapitole „Znaky státu aplikované na suverénní vojenský Řád Malty“, těžko lze označit za území dvě vily v Římě a pronajatou část pevnosti na Maltě. Přestože by se podmínka obyvatelstva dala v omezené míře považovat za splněnou, u ekonomiky toto neplatí, když i vlastní měna je pouhým suvenýrem bez směnné funkce. O svrchovanosti nelze u řádu hovořit přestože je v mnoha otázkách autonomní a o uznání rovněž ne. I nadále tak zřejmě zůstane politicko-geografickou anomálií, nad níž si mnozí badatelé lámou hlavu.

Zdroje

1 z lat. frater -bratr

2 kostel Panny Marie latinské

3 Všechny řeholní řády už v dnešní době spadají přímo pod papeže, biskup nad nimi nemá žádnou jurisdikci

4 V tomto bodě se odvolávali na podobenství o milosrdném Samaritánovi

5 Formulace bránit víru – „tuitio fidei“ byla myšlena ve smyslu vojenském i duchovním

6 Templářští rytíři byli králem Filipem IV. Sličným obviněni z kacířství, rouhání, sexuálních zvráceností a vraždění dětí. Ti kterým se nepodařilo utéci do Skotska byli popraveni.

7 Dnešní hlavní město Malty

8 Právo pitvy bylo udělováno zcela výjimečně, neboť lidské tělo bylo považováno za posvátné a nedotknutelné na základě katolické víry, že se duše člověka po zmrtvýchvstání opět vrátí do svého původního těla.

9 V té době vládl Rusku Pavel I.

10 Napoleonův požadavek byl odmítnut zejména kvůli příkořím, které od něho museli rytíři a celá katolická církev ve Francii snášet.

11 A State is an independent country consisting of a specific territory and Citizen bound by a sovereign government that demands (but does not alwasy obtain) thein loyalty. (Glassner M., Fahrer C., Political Geography, , Hoboken NJ 2004, str. 31)

12 In order for a place to be considered a State in the strictest sense, it must possess to a reasonable degrese certain characteristics. (Glassner M., Fahrer C., Political Geography, Hoboken NJ, 2004, str. 31)

13 A modern State must have more sophisticated forms available to it than runners or the bush telegraph. (Glassner M., Fahrer C., Political Geography, , Hoboken NJ 2004, str. 32)

14 In a general sense it means power over the people of an area unrestrained by laws originating outside the area, or independence completely free of direct external control. (Glassner M., Fahrer C., Political Geography, , Hoboken NJ 2004, str. 32)

Zpět