Protikatolické myšlení v Campanellově díle Sluneční stát

Úvod

Tommasso Campanella jako další z dlouhé řady utopistů, přenesl svou představu ideálního státu na papír, a pojmenoval své dílo Sluneční stát. Toto společenství lidí a popis jeho života, zřízení, pořádku a dalších aspektů mne zaujalo zejména tím, že mnohé z jeho prvků jsem shledal být silně odporujícími, místy dokonce v absolutním protikladu k doktríně katolické Církve, jejímž byl Campanella členem. Ve své práci jsem se pokusil na tyto prvky poukázat a dokázat jejich neslučitelnost s katolickou doktrínou. K tomuto jsem využil zejména Katechismu katolické Církve a Bible. Nedílnou součástí katolického učení je však také církevní tradice, a proto jsem se v některých bodech argumentace musel opřít pouze o tradici a nikoli o psané texty.

Přestože mnoho z prvků Slunečního státu je mi osobně nesympatických, zaměřil jsem se pouze na prvky, které jsou v přímém protikladu s katolickou doktrínou. Někdo by mohl argumentovat, že společná výchova dětí, či absence soukromého majetku jsou skutečnostmi, proti nimž katolická Církev a její představitelé bojují. Ovšem proti společné výchově dětí, ač ji určitě katolická Církev nedoporučuje, není nic napsáno. Stejně tak co se týče soukromého vlastnictví. Koneckonců sám Campanella ve svých námitkách, na které si sám odpovídá, uvádí mnoho katolických myslitelů, kteří zrušení soukromého vlastnictví podporovali. Ale i další, jež proti němu brojili. Právě proto, že jasný postoj Církve k tomuto tématu neexistuje a je ponecháno každému jednotlivci na zvážení, jsem otázku soukromého majetku, výchovy dětí i další podobná témata, do této práce nezahrnul.

Jediný Bůh

První problematickou formulaci jsem nalezl pod odstavcem, ve kterém Campanella popisuje obrazy, které jsou namalovány na hradbách města, a které obyvatelům Slunečního státu usnadňují učení. Formulace je následující: Na velmi čestném místě jsem však spatřil obraz Ježíše Krista a dvanácti apoštolů, které hluboce ctí a velebí jako bytosti vyšší než lidi1. Toto uctívání je z hlediska katolické Církve problematické proto, že pouze Ježíš Kristus je osobou vyšší než člověk, i když pouze z jedné své podstaty. Ježíš Kristus je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem2 , a tak lze o něm jako o osobě vyšší než lidé mluvit. Ovšem takto již nelze hovořit o apoštolech kteří, přestože byli prvními biskupy, a sv. Petr dokonce prvním papežem (biskupem římským), byli pouhými lidmi. Toto uctívání je tedy přestupkem proti prvnímu bodu v Desateru přikázání: Já jsem Pán, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit3.

Společenství žen

Další problém vyvstává z následující Campanellovy formulace umístěné v odstavci Vládce Láska: Příkazům Lásky podléhá především plození dětí, dohled na to, aby se ze spojení mužů a žen rodilo nejlepší potomstvo….Příkazy téhož vládce se řídí výchova novorozeňat…a vůbec všeho co se týká jídla, ošacení a pohlavního styku. Vládce sám má ve svých službách množství vychovatelů a vychovatelek, kteří na to všechno dozírají4.

Podobná formulace je také v odstavci Vznik a nutnost nejlepšího státu: I když mezi ostatním obyvatelstvem žijícím na jeho území není zavedeno společenství žen, u nich samých je přijato, protože mají všechno společné. Přidělování všeho je v rukou úředních osob; ale jelikož vědy, pocty a požitky jsou obecným majetkem, nemůže si nikdo nic přisvojit5.

Třetím velice problematickým odstavcem v tomto tématu je O plození dětí a výchově rodičů. Namátkou jsem vybral některé z nejkontroverznějších: Starší dohližitelé a dohližitelky se starají o ukojení pohlavní touhy smyslnějších a snadno vznětlivých, jak to poznávají podle jejich tajných proseb a z toho, když je pozorují při hrách na cvičišti…Urostlé a krásné ženy spojují jen s urostlými a zdatnými muži…až do doby soulože spí v oddělených ložnicích. Tu vstane dohližitelka a otevírá zvenčí oboje dveře. Tuto hodinu určuje astrolog a lékař, kteří se snaží zachytit dobu, kdy Venuše a Merkur stojí na východ od Slunce v příznivém domě…Ale toho se hledí všemožně vystříhat, a proto tyto vzdělané muže spojují se živými, ráznými a krásnými ženami…6

K tomuto tématu se Campanella vrací ještě v odstavci O odstranění závisti a ctižádosti, kde mimo jiné uvádí: …na plození dětí se dívají jako na náboženský úkon, směřující k prospěchu státu a nikoli jednotlivců, přičemž je třeba poslouchat nadřízené úřady7.

Co se týče doktríny katolické Církve, nalezl jsem v celém Campanellově pojetí plození následující problémy: Plození je podrobeno dohledu a příkazu, v těchto úkonech neexistuje svoboda. Respektive existuje svoboda omezená, kdy žena může odmítnout otěhotnět, ovšem pod hrozbou trestu. Jestliže některé žena s jedním mužem neotěhotní, spojí ji s jiným; jestliže je i pak neplodná, stává s e společným majetkem mužů a nepožívá už úcty, jako starší ženy-matky, ani v radě pro rozplozování, ani v chrámu, ani u stolu. Děje se to proto, aby žádná z žen sama těhotenství pro tělesnou rozkoš nezabraňovala8. Zdali mají občané Slunečního státu možnost pohlavní styk odmítnout zcela, se Campanella nezmiňuje. Pouze uvádí, že: Ti však, kdo se zdrží pohlavního styku do jedenadvaceti let nebo dokonce do sedmadvaceti let, těší se zvláštní úctě a jsou na veřejných shromážděních oslavováni9. Ovšem co se děje po tomto věku už Campanella neuvádí.

Dalším problémem je společné vlastnictví žen, umělé spojování párů, což opět souvisí s problematikou svobody a pohlížení na plození jako na činnost směřující k prospěchu státu a ne jednotlivců.

Po stanovení těchto pěti základních problémů v Campanellově pojetí plození: dozoru, nesvobody, společnému vlastnictví, umělém spojování a prospěšnosti, se pokusím ukázat, v čem jsou neslučitelné s doktrínou katolické Církve. Ježíš Kristus v evangeliu podle Matouše vysvětluje farizejům: Nečetli jste, že Stvořitel na začátku učinil (lidi) jako muže a ženu a prohlásil: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy bůh spojil, člověk nerozlučuj!“10. Z tohoto prohlášení vyplývá, že Bůh k jedné ženě určil jednoho muže a naopak. Neboť jsou-li podle slov Ježíše Krista jedním člověkem a nemají se rozlučovat, jak jinak to vysvětlit, že mezi ně už nepatří nikdo třetí? Navíc od počátků až dodnes Církev hlásá, že mnohoženství je nepřípustné. A v případě Campanellovy koncepce se nejedná ani o mnohoženství, nýbrž o tzv. „volnou lásku“, jak ji definuje a odsuzuje Katechismus katolické Církve: Když muž a žena odmítají dát právní a veřejnou formu svazku, který zahrnuje pohlavní intimnosti, jde o volnou lásku. Výraz „volná láska pokrývá rozmanité situace: konkubinát (nemanželské soužití), odmítání manželství jako takového, neschopnost dlouhodobě se zavázat. Všechny tyto situace jsou urážkou manželství; ničí samotnou ideu rodiny; oslabují smysl pro věrnost. Odporují mravnímu zákonu: pohlavní styk má své výlučné místo v manželství; mimo ně je to vždy těžký hřích a připravuje člověka o možnost přijímat svátosti.“11 Je tedy evidentní, že společenství žen je pro Církev něčím nepřípustným.

Vidíme-li tedy, že společenství žen je nepřípustné a že pohlavní styk patří pouze do manželských svazků, lze také vyvrátit Campanellovu tezi, že plození slouží ku prospěchu státu a ne jednotlivce, a to opět podle Katechismu katolické Církve: Spojením manželů se uskutečňuje dvojí cíl manželství: blaho samých manželů a předávání života. Tyto dva významy nebo hodnoty manželství se nemohou oddělovat, aniž by negativně ovlivňovaly duchovní život dvojice a neohrozily blaho manželství a budoucnost rodiny12. Jak je tedy vidět, cílem manželství je blaho manželů a předávání života. Není žádná zmínka o státu. Samozřejmě lze polemizovat o tom, že plození dětí je ku prospěchu státu, ale to je vedlejší efekt, prvotní dva cíle jsou stanovené katolickou Církví jasně.

Vyloučení řízeného a dozorovaného plození, společně s nesvobodou a umělým spojováním párů s katolickou doktrínou lze uvést na dalším bodu Katechismu katolické Církve: Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují13. Především lze z tohoto bodu katechismu jasně odvodit, že sexualita musí být spojena s láskou a doživotním závazkem. Ovšem může vzniknout láska tam, kde jsou páry spojovány uměle, kde je plození dozorováno, kde není svoboda? Sexualita je dle katolické Církve intimním spojením muže a ženy, tedy oblastí, do níž nemá přístup nikdo třetí. Muž i žena musí mít svobodu výběru partnera, jinak jednání není v souladu s naplňováním svobodné vůle, kterou podle katolické Církve Bůh dal každému člověku. Vidíme tedy, že veškeré tyto praktiky, které Campanella ve Slunečním státě v oblasti plození popisuje, jsou naprosto proticírkevními.

Ke Campanellovu dobru budiž přičteno, že v odstavci Úvaha o společenství žen přiznává: Je však možné, že to přesto není správné14.

Lidská hodnota

V odstavci O válečnictví píše Campanella o obyvatelích Slunečního státu následovně: Nemilosrdně pronásledují nepřítele náboženství a státu a říkají, že nejsou hodni, aby byli počítáni mezi lidi15. V tomto bodě bych se odvolal jak na tradici Církve, tak na slova Ježíše Krista v evangeliu podle Matouše: Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce16, tak na nespočetné množství encyklik o hodnotě lidského života. Z těch nejnovějších bych jmenoval například Evangelium vitae, nebo Humanae vitae. Neboť přestože by se mohlo zdát, majíce na mysli například jednání inkvizice, že Církev neuznává za lidi ty, kteří proti ní bojují, opak je pravdou. Každý křesťan získává křtem povinnost bojovat o svatost a konat apoštolát. (Což není v náboženstvích novinkou. Mnohá jiná náboženství usilují o své rozšíření, viz známý rozkaz Mohameda šířit nové náboženství mečem a ohněm. I když například Judaismus rozšíření svých členů nevyhledává – považuje se za společenství vyvolených – potomky Abraháma, Izáka, Jákoba…) Proto se Církev obrací právě na pohany i na své odpadlé členy. Proto také vznikla dlouhá řada kazatelských řádů, k nimž patří například dominikáni. Inkvizice samotné nešlo o popravu reálných i domnělých kacířů, nýbrž o jejich obrácení. Obrátil-li se takový kacíř, byl propuštěn. Proto jednání obyvatel Slunečního státu je v přímém rozporu se smýšlením Církve katolické. A to jak v pronásledování těchto nepřátel náboženství, tak zejména ve smýšlení o těchto lidech jako o nelidech, či podlidech. A proti pronásledování hovoří i přikázání křesťanské lásky, kterou pronesl Ježíš Kristus: Miluj svého bližního jako sám sebe17.

Jednotlivec proti celku

První věta v odstavci O životě a potravě celé obce i jednotlivých občanů říká: „Učí, že v prvé řadě je třeba se starat o život celku, a teprve potom o život jednotlivců.“

V křesťanském učení však má každý člověk svou osobní hodnotu. Odkázal bych zde nejen na to, co jsem stanovil v předchozí části o hodnotě člověka, nýbrž také na slova Ježíše Krista v evangeliu podle Lukáše, kde říká: Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují18. Jak lze tedy vidět, zájmy celku nelze upřednostnit nad zájmy jednotlivce. Jednotlivec je důležitý, každý jeden individuálně, neboť každý člověk má duši, která je jedinečná.  Stejně jako katolická etika hlásá, abych uvedl jeden konkrétní případ, že nelze obětovat nevinného, aby bylo zachráněno sto jiných. Podobně nelze zabít dítě – vyvolat potrat, aby těhotná matka přežila. Toto je přípustné pouze jako negativní vedlejší efekt léčby matky. Ovšem z hlediska křesťanské morálky není možné úmyslně dítě zabít, aby matka žila. Což je opět důkazem důležitosti jednotlivce, navíc dosud nenarozeného.

Trest a odpuštění

Další oblastí v níž se jednání obyvatel Slunečního státu rozchází s doktrínou katolické Církve je oblast trestního práva, jak bychom ji dnes nazvali. V odstavci O soudním řízení a soudcích se píše: Jestliže byl zločin spáchán vědomě a byl předem promyšlen, jsou násilníci trestáni smrtí nebo podle zákona odplaty, tj. trestem oko za oko, nos za nos, zub za zub, atd. 19. Toto je ovšem v přímém rozporu se slovy Ježíše Krista v evangeliu podle Matouše: Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Oko za oko a zub za zub.“ Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak? Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej20.

Ve stejném odstavci Campanella pokračuje: Trest smrti je prováděn jen rukama lidu, který viníka usmrtí nebo ukamenuje, a první rány dávají žalobci a svědci21. I zde nám Ježíš Kristus svým příkladem ukazuje, jak by lidé měli jednat a to v Janově evangeliu: Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu ať po ní hodí kamenem první!“ A sehnul se  opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“22 Jako by Campanella úmyslně zvolil trest ukamenováním, aby jej uvedl do protikladu s učením Ježíše Krista. Ale Campanella své dílo myslel zcela vážně. Ježíš Kristus nám však v této epizodě svého života ukazuje, že milosrdenství je více než trest.

Výrazným prohřeškem proti katolické doktríně je v Campanellově Slunečním státě následující formulace: Některým viníkům je dovoleno, aby se usmrtili sami: ti si dají kolem sebe v pytlích střelný prach, zapálí jej a tak uhoří; přitom jsou povzbuzováni diváky, aby zemřeli důstojně23. O nepřípustnosti takovéto sebevraždy i jakékoli jiné mluví Katechismus katolické Církve zcela jasně: Sebevražda těžce odporuje spravedlnosti, naději a lásce. Páté přikázání ji zakazuje24.

Campanella však nezůstává pouze u sebevraždy, ale pokračuje dále: Viníka pak přesvědčují a přemlouvají tak dlouho, dokud sám nesouhlasí a nežádá pro sebe trest smrti; jinak nemůže být usmrcen. Ale byl-li zločin spáchán proti svobodě státu nebo proti Bohu, nebo proti nejvyšším úřadům, vynášejí rozsudek okamžitě bez jakéhokoli slitování25. O nepřípustnosti podobných skutků už jsem pojednal. Nejenže je takovýmto jednáním porušována ctnost milosrdenství, ale zároveň je vyvíjen nátlak na svobodu viníka. Jedná se nejen o pseudovyžadování jeho svobodného rozhodnutí, které za takových okolností může být těžko považováno za svobodné, navíc je zde jasné vybízení ke hříchu, k překročení pátého přikázání „Nezabiješ!“ A Ježíš Kristus se jasně vyslovil, když pronesl: Kdo však jedno z těchto nepatrných, které ve mně věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází26!

O hříchu

V odstavci o metafyzice se Campanella dopouští posledního velkého omylu, bráno z hlediska slučitelnosti jeho systému státu s katolickou věroukou. Píše, že …prostřednictvím druhých hřeší: buď hříchem přirozeným, z bezmoci a nevědomosti, nebo hříchem svévolným a úmyslným, a to zase trojím způsobem; z bezmoci, nevědomosti a nenávisti nebo jen z nenávisti27. Je nutné si uvědomit, že katolická doktrína rozlišuje pouze dva typy hříchu: hříchy lehké a hříchy těžké, které jsou spáchány prohřešením se proti Desateru Božích přikázání. Ovšem aby lidský skutek byl těžkým hříchem, je nutné, aby byly přítomné dvě okolnosti: aby byl skutek dobrovolný a vědomý. Je-li skutek spáchán pod nátlakem, bez plného vědomí (ve spánku, v podnapilosti, v záchvatu), tedy nesplňuje-li obě tyto podmínky, nemůže být považován za hříšný, případně může být jeho závažnost uznána za menší. Člověk však samozřejmě může být vinný, a to i hříšně, ze spáchání zlého skutku tím, že mu nepředcházel, nebo se nevyvaroval příležitosti k jeho spáchání (například právě opilství). Ovšem nelze považovat za hřích to, co píše Campanella, a sice že hříchy mohou být spáchány i z bezmoci nebo nevědomosti. To z hlediska katolické morálky není možné. Jasně se k tomuto vyjadřuje Katechismus katolické Církve, kde se píše: Aby hřích byl smrtelný, musí ho člověk spáchat s plným vědomím a plným souhlasem. Při páchání smrtelného hříchu se předpokládá poznání hříšnosti skutku a vědomí, že skutek odporuje Božímu zákonu. Kromě toho se vyžaduje dostatečně svobodný souhlas, aby rozhodnutí bylo opravdu osobní. Zaviněná nevědomost a tvrdost srdce nezmenšuje dobrovolný ráz hříchu, ale naopak jej ještě zvětšuje28.

Ve stejném odstavci ještě Campanella uvádí: Vždyť i příroda hřeší ve svých ojedinělých projevech z bezmoci nebo nevědomosti, plodíc netvory29. Toto vyjádření je ovšem chybné, neboť příroda nemá svobodnou vůli, a proto není za své skutky zodpovědná. Samozřejmě „příroda“ nemá ani duši a mnoho dalšího a proto beru toto Campanellovo vyjádření s rezervou. Použil-li však pojem „příroda“ ve smyslu nějaké vyšší síly, například Boha, bylo by toto chybné, neboť Bůh, a to nejen katolický, ale zejména filosofický, je bytostí dokonalou. A z hlediska metafyziky je dokonalostí dobro, neboť zlo je absencí dobra, tedy je nebytím. Tedy dokonalé může být pouze to, co je dobré. A proto nemůže příroda/Bůh hřešit, být bezmocná, nevědomá a plodit netvory, neboť by nebyla dobrá, nebyla by dokonalá, nebyla by Bohem.

Závěr

Na základě analýzy Campanellova díla jsem se pokusil najít ve Slunečním státě prvky protikatolické, vysvětlit je, a dokázat jejich neslučitelnost s katolickou doktrínou. A proč právě s katolickou Církví? Neboť Campanella byl katolíkem, a proto mne zaujalo, kolik protikatolických prvků v jeho díle jsem nalezl. Pokusil jsem se zde uvést všechny. Ne každý se mnou může souhlasit. Někdo snad některé z mých argumentů neuzná, nebo naopak k nim bude chtít něco přidat. Problémem je samozřejmě absolutní nesvoboda obyvatel Slunečního státu a absence svobodné vůle, kterou Bůh, podle katolické Církve, dal každému člověku. I když i toto je diskutabilní, neboť Campanella uvádí, že obyvatelé Slunečního státu jsou šťastni a nechtěli by žít jinde. Problematické je také jejich tíhnutí k astrologii a astronomii, na které se takřka neustále odvolávají. Ale věří v trojičného Boha… Každopádně bude toto dílo i nadále vzbuzovat mnohé kontroverze a protichůdné názory a to i z toho důvodu, že se lze mnohdy pouze dohadovat, jak jsem musel několikrát činit i já, jak některé uvedené teze Campanella doopravdy myslel.

Použitá literatura

• Katechismus katolické Církve. Vyd. 2. Kostelní vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-473-3
• Nový Zákon. Praha : Thaurdruck, 1989
• Campanella, Tommaso. Sluneční stát. Vyd. 2. Praha : Mladá fronta, 1979.

1 Sluneční…, Názorné obrazy usnadňující učení.

2 Kat 469.

3 Ex 20, 2-5.

4 Sluneční…, Vládce Láska.

5 Sluneční…, Vznik a nutnost nejlepšího státu.

6 Sluneční…, O plození dětí a výchově rodičů.

7 Sluneční…, O odstranění závisti a ctižádosti.

8 Sluneční…, O plození a výchově rodičů.

9 Sluneční…, O plození a výchově rodičů.

10 Mt 19, 4-6.

11 Kat 2390.

12 Kat 2363.

13 Kat 2361.

14 Sluneční…, Úvaha o společenství….

15 Sluneční…, O válečnictví.

16 Mt 18, 10.

17 Mt 22, 39.

18 Lk 15,7.

19 Sluneční…, O soudním řízení a soudcích.

20 Mt 5, 38 – 42.

21 Sluneční…, O soudním řízení a soudcích.

22 Jan 8, 3-11.

23 Sluneční…, O soudním řízení a soudcích.

24 Kat 2325.

25 Sluneční…, O soudním řízení a soudcích.

26 Mt 18, 6-7.

27 Sluneční…, O metafyzice.

28 Kat 1859.

29 Sluneční…, O metafyzice.