Recenze knihy: The Pentagon’s New Map: War and Peace in the Twenty-First Century

Thomas Barnett v knize The Pentagon’s New Map: War and Peace in the Twenty-First Century provádí jedinečnou reflexi nad bezpečností USA a světa a nad jejím směřováním. Vycházejíce zejména z idejí Huntingtona, Friedmana a Fukuyamy, se toto dílo pokouší představit nový pohled na svět, změněném zejména událostmi 11. září 2001 a nastínit trend, jímž by se měl ubírat. Předem je nutno upozornit, že ačkoli Barnett explicitně nepreferuje žádnou doktrínu, ideologii, či politický směr, před jiným (ač schvaluje zahraniční politiku George W. Bushe), vychází pouze z tzv. „západního pohledu“ na svět, čímž se jeho představa, ač ji prezentuje jako univerzalistickou, stává do značné míry partikulární. Zejména proto, že nebere v potaz náboženské aspekty, které jsou hlavním hnacím motorem současného terorismu, kulturní odlišnosti, vývojové dimenze světa, nemateriální hodnoty, apod.

Barnett viní Pentagon, že se dlouho nedokázal vzpamatovat z konce Studené války a do značné míry se z ní dosud nevzpamatoval. Bipolární rozdělení světa skončilo pádem železné opony a rozpadem SSSR, avšak dle Barnetta se tomuto novému aspektu v mezinárodní politice Pentagon nedokázal přizpůsobit. Nereflektoval nové modely světového uspořádání a nadále se připravoval na potenciální válku, která měl být vedena konvenčními, případně jadernými zbraněmi. V průběhu celých devadesátých let Pentagon rezignoval na hledání nové dlouhodobé strategie a slepě trval na zastaralých vojenských podmínkách, bez toho aby si uvědomoval, že globalizace a terorismus válku a její vedení naprosto změnily - neměla být v budoucnu postavena na síle. 11. září ukázalo, že tato taktika byla chybná a zastaralá. A armáda USA se ukázala být neschopnou reakce na nové hrozby vznikající v novém světě.

Až 11. září vybudilo Pentagon z letargie a přinutilo ho uvědomit si, že se musí připravovat na nový typ války, že se musí transformovat. Barnett konstatuje, že dřívější nepřátelé, například Rusko nebo Čína, už nejsou onu hlavní hrozbou, neboť jsou integrovány do globálního politického i ekonomického systému. Jako primární problém pro bezpečnost USA vidí disfunkční nebo rozpadlé státy. Proto navrhuje reorganizaci armády. Navrhuje ji rozdělit na dvě části. Jednu mající úkol rychle a efektivně zasahovat a soustřeďovat se na potlačování nepřátelských vlád. Druhou mající úkol udržovat pořádek a dohlížet na správný chod těchto systémů.

V této souvislosti je Barnett přesvědčen, že Amerika je primárním hybatelem ve vytváření dobré budoucnosti, neboť jako jediná je schopna zajistit na celém světě bezpečnost. Věří, že Amerika má morální povinnost toto zajistit a to prostřednictvím globalizace, kterou on vnímá jako spojení. Zničení rozdělení je tak dle Barnetta klíčovou bezpečnostní výzvou a potřebou naší doby.

Když Barnett mluví o rozdělení, dělí svět na dvě poloviny. A to na „funkční jádro“ ekonomicky vyspělých, politicky stabilních a integrovaných globálních systémů a „neintegrovanou mezeru“ která je hrozbou jak pro bezpečnost USA, tak pro bezpečnost mezinárodní. Jádro je ekonomicky, politicky, vojensky stabilní. Patří do něho zejména USA, Kanada, Rusko, většina Evropy (mimo Balkán), Čína, Japonsko, Indie, Argentina, Brazílie, Chile, Austrálie, Nový Zéland, asijští tygři a několik dalších zemí. Mezera je chudá a nebezpečná, neboť její složky nejsou integrované do globálního jádra a je v ní mnohem více konfliktů, vzpour, chudoby, násilí a koncentrace mezinárodního terorismu. Zahrnuje andskou část Jižní Ameriky, Karibik, Subsaharskou Afriku, Střední východ, Střední Ameriku, Střední Asii a jihozápadní Asii.

Toto rozdělení se Barnett snaží řešit prostřednictvím globalizace, jejíž rozšiřování považuje za nezbytné pro bezpečnost Ameriky i celého světa. Integrací politických, ekonomických a vojenských prvků se tak snaží vytvořit funkční model pro svět po 11. září. Za klíčové považuje shodu nad zákony, které jsou zárukou bezpečnosti, která jako jediná umožní úspěšnou globalizaci. Proto považuje za nezbytné státy z mezery postupně přidávat do jádra. A tato integrace mezer musí proběhnout spojením. A to zejména prostřednictvím ekonomických vztahů, které nahradily vojenskou moc. USA tak mají být v pozici globálního donucovatele, ničícího teroristy a zlé režimy v mezeře a snažící se připojit tyto země ke globálnímu trhu zboží, služeb, myšlenek a informací.

Tato politika znamená množství malých konfliktů a dlouhodobé budování států. Pro USA pak stanoví roli policajta, operujícího na základě celosvětových zásahových jednotek ač Barnett odmítá představu, že toto udělá z USA imperiální mocnost. Odmítání jiného pohledu na svět než západního bohužel vede Barnetta k nereflektování možnosti alternativních stanovisek. Vůbec se nezamýšlí nad možností, že politika USA by mohla být chybná, či že by mohla rozpoutávat nekonečné konflikty. Jeho dělení světa na dvě části a zejména jeho kategorizace států je rovněž sporná. Považovat Karibik za větší hrozbu než Čínu nebo Rusko je zajisté inovativní, avšak argumentačně slabě podložené. Podobně osvojování si mesiášské role ze strany USA je problematické a neprůkazné, neboť podobnou tendenci má mnoho režimů.

Dílo je bezesporu provokativní, ambiciózní a inspirující. Avšak metodicky nedosahuje svých aspirací a jeho závěry vyvolávají dojem, že byly instrumentálně stanoveny ještě před hypotézami.