Smekám pane premiére

Utajená setkání, noční dostaveníčka, názorové kotrmelce, zmatená vyjádření, dementování vydaných prohlášení. Politické hry ve stylu „odvolávám, co jsem slíbil a slibuji, co jsem odvolal.“ Tak vypadalo před zraky veřejnosti dohadování našich politických reprezentantů o tom, kdo dostane letenku do Bruselu. Nebo zlatý padák. Obrazně i reálně.

Křeslo evropského komisaře není politickou funkcí. Kdo v něm sedí má z titulu svého úřadu být nadstátní. Je sice delegován národními vládami, ale ruku na srdce – co pro nás Vladimír Špidla v Bruselu vykonal? Jeho čistá duše by mu to ani nedovolila. Proč tedy tolik intrik a snah o protlačení svého kandidáta do této byrokratické mašinérie? Vždyť vítězem je teoreticky pouze jeden. Ten, kdo křeslo získá. Efekt pro stát je nulový, pokud se tedy komisař chová tak, jak má. A on se tak za půl milionu měsíčně bezesporu chová...

Když tedy politické strany nemohou mít z takové volby žádný profit, aspoň se na „operaci komisař“ pokouší nalákat pár voličů. Demonstrací své síly. Že jsou to ony, kdo dokáží protlačit svého kandidáta. Nebo že aspoň mají kandidáta. Neboť těžko mohli lidovci očekávat, že uspějí s Pavlem Svobodou nebo komunisté s Vladimírem Remkem.

Proto i v údajně „úřednické vládě“ hlasovali všichni podle stranického klíče. Protože tady nešlo o prohru jednoho exkluzivně placeného byrokratického křesla, ale o demonstraci síly před voliči. Vždyť volby klepou na dveře...

Ale ouha, ukázalo se, co se ukázat muselo. Žádný kompromisní kandidát mezi primárně navrženými nebyl. A tak se Topolánek s Paroubkem upsali ďáblu rukou nedílnou: Proč se nezbavit toho otrapy Fischera? Je populární, pracovitý, lidé ho mají rádi – ergo je nebezpečný, pryč s ním. Narazili však na nesnáz, se kterou se svým stylem myšlení nemohli počítat. Oni tak zvyklí na korupci, manipulaci, intriky a zákulisní vyjednávání nedokázali odhadnout, že v politice dosud existuje člověk, kterého si nelze jen tak koupit. Člověk, který sebou nenechává manipulovat. Který chce poctivě dokončit započatou práci. Který si uvědomuje, co by následovalo, kdyby teď opět padla vláda. A zlatý padák nebere. Ale musíme je chápat, oni mají jiný systém myšlení. Ruka ruku myje. My vám, potom vy nám.

Pro běžného politika je zřejmě nepochopitelné, jak někdo může odmítnout práci garantovanou na pět let dopředu. Kde jedinou kontrolu činnosti vykonává komisař sám, a sice zdali mu na účtu naskakuje příslušný počet nul. S nenulovým číslem před nimi. Kde není nikomu odpovědný, je jako jednotlivec neodvolatelný a má pod sebou armádu snaživých poskoků, kteří se mohou přetrhnout, aby plnili jeho přání. Pro běžného politika je nepochopitelné, jak někdo takové eldorádo může vyměnit za sedm měsíců stresů, tahanic a žaludečních vředů v čele české vlády, s pravidelnými návštěvami dua T+P, za plat o dimenzi menší a s nejistou budoucností.

Inu, některým toho chybí ještě mnoho k pochopení. A někteří to zřejmě nepochopí nikdy. Kdyby bylo více takových Fischerů a méně Topolánků a Paroubků, to by se to vládlo. A i v českých zemích by to vypadalo jinak.

Smekám před vámi, pane premiére...