Socialismus s loupeživou tváří

    Doktrína socialismu je založena na institucionalizované krádeži. Využívá politických prostředků k tomu, aby neúměrným daňovým zatížením získávala od občanů peníze a následně je redistribuovala. Zatímco nesocialistický stát užívá získaných prostředků k výkonu legitimních státních funkcí, zejména k vymáhání práva, obraně svobod občanů, vynucování spravedlnosti, ochraně suverenity a udržování řádu ve společnosti, socialismus chápe stát jako nástroj agregace finančních prostředků, které pak svévolně přerozděluje. V zájmu zajištění utopické rovnosti v duchu Fouriera, Saint-Simona či Weitlinga. Kastuje tak lidí na okrádané a obdarovávané. Jako novodobý loupežník typu Robina Hooda či Jánošíka.
    Toto přerozdělování zaštiťuje tezemi o solidaritě a pomoci lidem v nouzi. Těm, kteří se narodili jako méně šťastní. Krásná myšlenka, pokud je postavena na svobodě. Pokud dáváme ze svého a nikoli z cizího. A nesledujeme tím své partikulární cíle. Socialismus nás zdaňuje, aby naše peníze přerozdělil klientům svého sociálního systému. Svým voličům. A na oplátku chce hlasy. To není solidarita. To je obchod. Obchod s kradeným zbožím.
Vysoké daně, které jsou pro zřízení založené na této doktríně charakteristické, neboť socialistický stát potřebuje na své projekty neúměrné finanční prostředky, ničí ekonomickou výkonnost. V socialismu ekonomika zdaleka neroste tak, jak by mohla, neboť vysoké daně ničí produkci, investice, efektivitu a celkový ekonomický výkon. Jsou tak popírány deklarované socialistické cíle, neboť pouze kroky vedoucí k prosperující ekonomice, jsou vpravdě sociální. Čím více bohatství je vyprodukováno, tím více ho je k dispozici pro celek, tedy i pro chudé. Čím větší objem, tím větší podíl pro jednotlivce. Určitě větší, než když se malý objem pouze přerozděluje.
    Ničením principu soukromého majetku, v demokraciích pod záštitou legitimního výběru daní, ničí socialismus svobodu. Bere občanům to, co sami od sebe vyprodukují. Brání jim tak nakládat s plody své práce podle jejich svobodné vůle. Tuto skutečnost obhajuje tím, že lidem vrací jejich daně ve formě služeb – které si však sami zaplatili, o něž mnohdy vůbec nestojí a jejichž realizace spolkne mnohé další prostředky. Nikdy tak lidem plnohodnotně nevrátí, co jim daněmi vzal. A o tom co jim dává, rozhoduje sám, opět je obírajíce o svobodu. O svobodu volby, co za své peníze chtějí.
    Socialismus nás konečně nejen svobody zbavuje, ale odnaučuje nás i ve svobodě žít. Stáváme se závislými na jím poskytovaných službách. A přicházíme tak o občanské ctnosti, které pro svůj svobodný život potřebujeme. Dělá z nás otroky a děti, neschopné zodpovídat za svůj vlastní život a své skutky. Buduje nové otroctví. Orwellův svět.
    A co je nejtragičtější – sami jsme ho do svých domovů pozvali. A už se ho nechceme vzdát. Zvykli jsme si na něj. Je příjemné nechávat se opečovávat. Jako děti. Které nikdy nevyrostou.