Templářští rytíři

Úvod

Koncem  11. století a v průběhu století následujícího začal v Evropě vznikat nový typ zasvěceného života a to rytířské řády. Mezi ty, jejichž osud patří k nejpohnutějším, ale zároveň k nejproblematičtějším a nejvíce vzbuzujícím pochybnosti, bezesporu patří Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu, obecně známí jako Templářští rytíři. Jejich velkými rivaly byli johanité – Maltézští rytíři, kteří po zániku svého rivala převzali, alespoň nominálně, jeho obrovské majetky. A nelze zároveň zapomínat na další rytířské řády, jakými byli například Němečtí rytíři, Křižovníci s červeným křížem, červenou hvězdou či červeným srdcem, Řád lazariánů, Řád svatého Ducha a další. Celkově známe kolem dvaadvaceti rytířských řádů. V této práci bych se nicméně rád ve stručnosti zastavil právě u těch, jež jsem jmenoval jako první – u Templářských rytířů a jejich pohnuté historie.

Právě vznik rytířských řádů silně ovlivnil evropskou kulturu tohoto období. Už dříve byli sice rytíři ztělesněním mužských ideálů, o nichž vznikaly mnohé zpěvy, balady či eposy, ale s prvkem rytířských řádů je tento ideál ještě vystupňován. Dříve byl rytíř symbolem síly, ušlechtilosti, věrnosti, dobyvačnosti (srdce své dámy). S rytíškými řády přichází do rytířství prvek nový, nebo snad obnovený, a to duchovnost. Řeholní rytíři se vzdávají Světa, svého majetku a místo dámě svého srdce se odevzdávají Bohu, což je považováno za ještě vznešenější cíl. Učenost těchto řádů, jejich sociální pomoc – budování nemocnic, ochrana poutníků – rozvoj bankovnictví, architektura jejich staveb, a mnoho dalšího patřilo ve své době do pokladu evropské kultury, a ve značné míře do ní patří i dnes.

Vznik řádu

Roku 1118 nebo 1119 se osm rytířů, sdružených kolem Godfroye z Bouillonu, rozhodlo věnovat se střežení poutních cest do Jeruzaléma. Existují domněnky, že toto jejich rozhodnutí bylo uskutečněno na základě přání katolické církve.  Tito rytíři byli Godefroy ze Saint Omer, Hugo I. - hrabě ze Champagne, Nivard z Mondidier, André z Monbard, Archambaud ze Saint-Aignan, Hugo z Pažena, Godemar a Rossal. Tato skupina vytvořila uskupení, které bychom dnes nejspíše nazvali milicí. Nejprve žila z almužen a dobrodiní poutníků.

Protože jejich činnost byla hodnocena jako velice prospěšná, tehdejší vládce Jeruzaléma Balduin II. jim věnoval pro jejich potřeby Omarovu mešitu Kubbat as-Sachrá, což v překladu znamená Skalní dóm. Ta se rozkládala na hoře Moriah, kde dříve stával chrám zbudovaný pro krále Šalamouna. Časem získali i sousedící mešitu al-Aksá. V té době už rytířů bylo tři sta a veleli desetinásobnému počtu pěšáků. Původně byli součástí řehole augustiniánů, ale kromě třech obvyklých řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti, skládali ještě čtvrtý slib - povinnost ochraňovat poutníky do Jeruzaléma, právě za který si vysloužili přízeň Balduina II.

Jako svůj primární úkol si tedy nově vzniklý řád stanovil zajišťovat bezpečnost poutníků a bránit nově vzniklý státní útvar - Jeruzalémské království proti islámským nájezdníkům. Podle Šalamounova chrámu se pojmenovali templářskými rytíři, neboť templum v latinském jazyce značí chrám.

Řehole byla oficiálně uznána na koncilu v Troyes roku 1129. Na tomto uznání měl velkou zásluhu středověký obnovitel mnišských řádů, opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux, sv. Bernard. Ten také pro templáře sepsal jejich první řád, jímž se měla řehole řídit.

Privilegia

V roce 1139 papež Innocenc II. templáře zprostil povinnosti platit desátky a navíc jim povolil na svých majetcích vybírat daně. Získali také narok na ponechání si válečné kořisti. Podle buly Alexandra III. neměl nikdo povolení na templářích vymáhat sliby manské. Tím jejich hrady v Orientě i v Evropě nepodléhaly žádnému králi a byly naprosto autonomní. Měli vlastní chrámy i kněze a podléhali přímo papeži. To však u řeholí patří obecně dodnes.

Templářský řád byl velmi bohatý, v Orientě vlastnil mnoho pevností a v Evropě, zejména ve Francii, na Pyrenejském poloostrově a dnešním území Německa, vlastnil rozsáhlé pozemky. Získával je nejrůznějšími výdělečnými způsoby, ale i dary. Například král aragonský Alfons I. odkázal templářům celé své království, které poté jeho nástupce draze vykoupil. Templáři vybudovali vlastní loďstvo pro přepravu poutníků, na čemž také bohatli. Dostávali dary od všech vrstev obyvatel, patřil jim i majetek vstupujících rytířů. Ti jej odevzdávali, neboť jednotlivci nesměli soukromý majetek vlastnit. I když velmistr měl právo z tohoto nařízení udělovat výjimky.

Po pádu Svaté země

Roku 1291 padla s pevností St. Jean d'Acre poslední naděje, že Svatá země bude ubráněna před pohany. Křižácká vojska se z oblasti stáhla, a s nimi i Maltézští a Templářští rytíři. Zatímco Maltézští rytíři se, jak už jejich dnešní název napovídá, uchýlili na Maltu, Templáři se odebrali do Francie. V době svého stáhnutí již templáři disponovali obrovskou ekonomickou, politickou a vojenskou silou. Snad si templáři byli vědomi toho, že křesťanské státy v obležení muslimského světa nelze udržet natrvalo, a tak jejich představení v době křížových výprav, počátkem 13. století, začali intenzivně budovat své mocenské i majetkové impérium v Evropě. Na začátku 13. století už byli templáři natolik všestranně nezávislí, že nepodléhali nikomu a sloužili výhradně papeži. Už v polovině 13. století se templářský majetek rozkládal na jedné třetině Paříže. Templářská armáda byla jednou z nejmocnějších v Evropě. Po celém evropském kontinentu i Středním východě se rozkládala templářská sídla, hrady, opevnění a pozemky.

Na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí vydělali obrovské jmění, které dále rozšiřovali jako mezinárodní bankéři. Přepravovali z Evropy do Palestiny peníze a z těchto transakcí rychle zbohatli. Rozvinuli dobře fungující bankovní systém, který brzy začali využívat i evropští panovníci a šlechta. Jsou považováni za zakladatele moderního bankovnictví. K této pověsti přispěla například skutečnost, že bylo možné uložit si u templářů peníze v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení například přímo v Jeruzalémě. Vydělávali také na směňování evropských měn za měnu Jeruzalémského království a již zmiňované přepravě poutníků do Svaté země.

Proto když se ze Svaté země stáhli přes Kypr a Sicílii do Francie, měli se kam uchýlit, neboť již v roce 1212 vybudovali v Paříži sídlo řádu, tzv. Templ a to na pozemcích, které řádu daroval Ludvík VII. Bohužel s rostoucím bohatstvím a odchodu ze Svaté země zmizel původní smysl řádu, tedy ochrana poutníků. Templáři se začali věnovat svým ekonomickým záležitostem více než čemukoli jinému. Sídlo řádu, pařížský Templ se stal zřejmě největší pokladnicí své doby, neboť kromě peněžního majetku templářů zde byla uložena i velká část královského pokladu. Chvíli Templ využíval jako své útočiště i král Filip IV. Sličný, a to při bouřích v roce 1306.

Zánik řádu

Ovšem stáhnutím se do Francie udělali templáři zásadní chybu. Francouzský král Filip IV. Sličný, který patřil mezi největší dlužníky řádu, nechtěl připustit existenci „státu“ templářů ve svém státě. Obával se, že by nebyl schopen se bránit proti případné templářské agresi. Protože měl zároveň zálusk na jejich ohromný majetek, rozhodl se je zlikvidovat a majetek zkonfiskovat. Nejprve si ale chtěl nechat svůj tah odsouhlasit papežem. Bonifác VIII. i Benedikt XI. jej ještě odmítli. V červnu 1305 se ale stal papežem Bertrand de Got - Klement V., který později přesunul své sídlo do francouzského Avignonu v rámci schizmatu, a ten už Filipovu nátlaku neodolal.

Filip IV. Sličný měl původně v plánu stát se součástí templářského řádu. Jako laik ale nebyl přijat, neboť se templáři obávali, že by měl na řád příliš velký vliv. Když tedy nebyl přijat, rozhodl se sloučit templáře s johanity a postavit do čela nově vzniknuvšího řádu svého syna Ludvíka Navarského. Tím by ovladl ohromné majetky obou řádů. Když se mu ani toto nepodařilo, začal roku 1307 proti templářům agresivně vystupovat a jako důvod uváděl, že mu údajně odmítli pomoci s jeho válečnými výdaji. Zdali šlo skutečně o záminku, nebo ne, není dodnes jasné, ovšem bylo evidentní, že Filip IV. Sličný ji uvítal. Bál se templářů. Byli bohatí a autonomní, žádná světská moc nad nimi neměla pravomoc, podléhali a sloužili, jak už jsem zmínil, pouze zájmům papeže. Nabízí se tedy možnost, že posloužili pouze jako prostředek králova boje proti papežství a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky. Ekonomické zisky plynoucí ze zabavení templářských majetků ovšem byly také značně lákavé.

Filip IV. Sličný se nakonec rozhodl uskutečnit plán navržený jeho rádcem Guillaumem de Nogaretem, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu. Ten byl zcela přirozeně, jako každý řád uzavřený před okolním světem, obklopen mnoha tajemstvími, domněnkami a dohady, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu mnohdy vznesena neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z neúcty k svátosti oltářní, kacířství či sodomie. Rytíři podle obvinění uzavírali spojenectví a tajné dohody s muslimskými bojovníky, často prý i proti zájmům křesťanských panovníků. Údajně mělo být jádro templářů tvořeno tajnou organizací, jejíž kořeny sahaly až do pohanských dob před počátky křesťanství. Později byli rytíři řádu obviňováni z pořádání magických rituálů a klanění se démonickému symbolu nazývanému Bafomet. V oficiálním obvinění jsou templářům vyčítány čtyři konkrétní věci: že během přijímání do řádu musel novic třikrát zapřít Ježíše Krista a třikrát plivnout na kříž.  Dále, že byl přijímaný svléknut ze šatů a ten, který jej přijímal, jej políbil na konec páteře, pod pás, na břicho a na ústa a řekl mu, že pokud s ním bude chtít nějaký bratr tělesně obcovat, bude mu muset být po vůli. Dále z uctívání hlavy s vousem a nesvěcení eucharistie.

Dochovaly se nejrůznější detailní popisy tajných templářských rituálů, rozvíjející a popisující předchozí čtyři obvinění. Jejich pravdivost se ovšem nedá potvrdit. Nejlegendárnějším z těchto rituálů souviselo s druhým obviněním – obřadem přijímání novice. To se mělo odehrávat v nočních hodinách za přítomnosti vysoce postavených rytířů. Nejprve musel novic slíbit absolutní mlčenlivost pod trestem smrti. Pak byl vysvlečen, a u oltáře s podobou démona Bafometa přísahal věrnost řádu, jenž měl přednost před veškerými jinými autoritami. Na závěr musel políbit přijímajícího ceremoniáře, rovněž nahého, na již zmíněné čtyři části těla.

Filip IV. Sličný se intenzivně snažil přimět papeže Klementa V., podobně jako jeho předchůdce, aby templáře exkomunikoval a to na základě těchto předešlých obvinění. Klement V. mu sice podlehl, ale templáři se o přípravách útoku proti nim, zřejmě prostřednictvím nějakého svého důvěrníka u královského dvora, dozvěděli předem, ačkoli jej nepovažovali za příliš reálný. Přesto lodě templářské flotily odpluly z přístavů těsně před útokem na řád a přemístily se do portugalských přístavů. Mnoho řádových pokladů bylo přemístěno a ukryto a tajné řádové dokumenty zničeny.

V pátek 13. října 1307 bylo zahájeno rozsáhlé zatýkání templářů ve Francii. Rytíři, kteří neodpluli, se nepostavili na odpor, a tak bylo zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i v dalších evropských zemích, ale toto nařízení se nesetkalo s příliš velkým ohlasem.

Zatčení templáři byli téměř rok ve vězení, což u mnohých stačilo k tomu že, většinou za použití útrpného práva, přiznali vinu ve všech čtyřech bodech obvinění. Velmistr Jacques de Molay opakovaně měnil svou výpověď a nakonec, zcela vyčerpán, odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž postupně mnoho templářů odvolalo svá prvotní přiznání, což však pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, neboť byli obviněni z kacířství. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 11. května 1310. Oficiálně byl řád zrušen papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 a to těmito slovy: „Berouce v úvahu špatnou pověst templářů, podezření a obvinění proti nim vznesená; berouc v úvahu zvyky a tajemné způsoby přijímání do řádu a špatné a protikřesťanské chování velkého množství jeho členů; …berouc v úvahu nebezpečí, ohrožující víru a duše, jakož i strašné činy velkého počtu členů řádu, rušíme, nikoliv bez hořkosti a osobní bolesti, jmenovaný řád templářů se všemi jeho institucemi.“

Po tomto zrušení byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, kromě velmistra a trojice dalších představených řádu. Ti byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Velmistr Jacques de Molay a preceptor Geoffroy de Charnay však po rozsudku opět popřeli obvinění a proto byli večer na králův příkaz na ostrůvku na řece Seině v centru Paříže, Île de la Cité, veřejně upáleni, neboť, jak jsem již zmínil výše, podle středověkého práva v případě obvinění z kacířství znamenalo odvolání znovuodpadnutí od víry, po němž následovala jako trest smrt upálením.

Podle legendy velmistr Jacques de Molay těsně před svou smrtí proklel Filipa IV. a papeže Klementa V. a vyzval je do roka a do dne k božímu soudu. Nemocný papež, který ještě před svou smrtí templáře v tajnosti omilostnil, následoval velmistra na věčnost o měsíc a král o sedm měsíců později…

Po zničení

Dodnes není jasné, zdali byla obvinění vznesená proti templářům pravdivá. Během mučení se pod nátlakem někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání „hlavy“, i existenci tajemství označovaného jako Bafomet. Nelze ale brát v úvahu doznání, která byla v těchto dobách často vynucována útrpným právem.

Ovšem existuje teorie, že v obviněních šlo pouze o nepochopení templářských rituálů, pocházejících z dob křížových výprav. Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání kříže, stejně jako líbání pozadí mistrů. Jejich účelem ale neměla být neúcta ke Kristu a konání hříšných skutků, nýbrž simulování pokoření, trápení a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v křižáckých válkách. Tyto rituály měly členy řádu naučit umění popřít víru pouze myslí, ale ne duší. Existuje rovněž názor, že uctívání „hlavy“, spočívalo v prokazování úcty ostatkům sv. Eufémie, jedné z jedenácti panen sv. Uršuly, Hugona de Payens a sv. Jana Křtitele, podobně jako se i dnes uctívají relikvie a ostatky svatých a tyto skutky nejsou považovány za rouhání.

Ovšem odhlédneme-li od kontroverzních konspiračních teorií, zjistíme, že příčina likvidace templářského řádu byla mnohem prozaičtější. S největší pravděpodobností šlo čistě o úspěšný pokus o získání templářského majetku a stabilizaci geopolitické moci. Dnešní stanovisko katolické církve je takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se nedopustili ničeho zlého a papež byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování v důsledku nezvladatelného nátlaku Filipa IV. Sličného. Navíc roku 2001 objevila v tajných vatikánských archívech doktorka Barbara Fraleová takzvaný Chinonský pergamen, který jasně dokládá, že už v roce 1314 Klement V. templáře v tajnosti omilostnil.

Na druhou stranu existuje řada důkazů o ochotě templářů spojit se za peníze i s nepřítelem. Jako doklad takovýchto skutků slouží například jejich prokazatelné styky s asasíny.

Návazné řády

Řádový majetek templářů oficiálně přešel pod správu johanitů. Reálně však získal podstatnou část majetku templářských rytířů Filip IV. Sličný a anglický král Edvard II., který řád rozpustil v Anglii.

V některých zemích nicméně řád úplně nezanikl. Na Iberském poloostrově aragonský král Jakub II. majetek templářů johanitům nepředal. Místo toho založil nový řád rytířů z Montesy a papeže přesvědčil, aby novému řádu bylo povoleno hospodařit s tímto majetkem. Podobné se zachoval portugalský král Diniz, který založil Řád Kristův - Christi Militia.

Zajímavý osud měli templářští rytíři ve Skotsku. Sem z přístavu La Rochelle odjela většina templářských lodí. Králem zde byl od roku 1306 Robert Bruce, který však svou vládu musel neustále bránit před nájezdy a útoky Angličanů. Robert Bruce byl navíc z církve exkomunikován, neboť při ucházení se o skotskou korunu zabil svého soupeře Comyna Rudého - přítele anglického krále Edvarda I. a papeže a na celé Skotsko byl uvalen interdikt. Právě proto bylo Skotsko pro templáře ideálním útočištěm, neboť sem moc papeže nesahala a navíc se Skotové, vědomi si vlastní situace, dokázali vcítit do jejich problémů. Templáři zde vytvořili novou, na Římě nezávislou církev, a přestali uznávat papežskou autoritu. Za veškerou pomoc a podporu žádal na templářích Robert I. jediné – vojenskou pomoc proti Anglii, jíž se mu dostalo v hojné míře. Skotové díky templářům dobyli na Angličanech zpět veškerá svá dříve ztracená území, kromě  hradu Stirling. Templářští rytíři se za svou pomoc stali osobními strážci skotských králů a získali podíl na vládě. Roku 1317 byl skotský král dokonce jmenován dědičným velmistrem řádu.  Po odvolání interdiktu papežem Janem XXII. zřídil Robert I. pro řád templáře nový řád „Starší bratři řádu Růžového kříže“, který byl dokonce schválen papežem. Tento řád se později přejmenoval na Řád templářů sv. Antonína. Různé variace tohoto řádu existují v západní Evropě dodnes.

Mnoho templářu se tak, jak vidno, přidalo k jiným křižáckým řádům. Jiná teorie dokonce hlásá, že část templářů sdružujících se na severu Skotska v okolí vesnice Rosslynu, dala později vzniknout svobodnému zednářství.

Struktura řádu

Na konec bych rád ještě uvedl aspoň základní strukturu řádu, z níž jasně vyplývá jeho vojenský charakter, tak odlišný od řádů kontemplativních, kazatelských či žebravých.

Templářští rytíři byli od počátku duchovním řádem s vojenským zřízením, čímž se odlišovali od prvotního zaměření například johanitů, kteří původně fungovali jako špitální řád. Templářská řehole vycházela z cisterciáckého řádu, na čemž měl největší podíl sv. Bernard z Clairvaux, který pro templáře, jak už jsem zmínil výše, napsal jejich řeholní řád.

Samotní templáři se dělili na čtyři skupiny, a to na rytíře, kteří na začátku existence řádu museli být příslušníky vyšší šlechty, což se později zrušilo, vzhledem k jejich vysoké úmrtnosti. Každý rytíř měl k ruce v boji i nevojenském životě zhruba deset služebníků. Dále na seržanty a zbrojnoše, kteří pocházeli z nižších společenských vrstev než rytíři. Následovali klášterníci a řemeslníci, kteří spravovali majetek řádu a konali řemeslnické a odborné úkony. A nakonec na kaplany, kteří se starali o duchovní život řádu a zpovídali spolubratry, kteří se nesměli zpovídat jiným kněžím mimo řád. Do řádu byli dodatečně zařazeni ještě turcopolieři - lehká jízda, která byla vždy vytvořena z lokálních obyvatel. Časem bylo vytvořeno, podobně jako u johanitů, i čestné členství, které bylo dáváno dobrodincům, mecenášům a podporovatelům řádu.

Někteří členové řádu ale nebyli válečníky, jichž však byla drtivá většina, nýbrž bankéři. Zajišťovali úschovu cenných předmětů a majetků účastníků vojenských výprav. Stejně tak se starali společně s klášterníky o samotný majetek řádu a o jeho rozšiřování

V čele řádu stál Velmistr, jenž měl pod sebou zástupce - senešala. Tomu podléhali velitel jezdectva, velitel pomocných zborů složených z místního obyvatelstva, velitel přístavu Akkon a hlavní hospodářský správce. Dále velitelé provincií, kteří měli pod sebou velitele komend. Ti řídili správu jednotlivých hradů. Územní struktura řádu byla tvořena provinciemi a velitelstvími.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, anebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem velmistra. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na němž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jeho představitelům a jako nejvyššímu soudci pak papeži. Pouze jemu se také celý řád zodpovídal.

Závěr

Ve stručnosti jsem se pokusil na předchozích stranách představit řád Templářských rytířů, okolnosti jeho vzniku, vzestupu k moci, pádu, zániku, částečného zachování a jeho strukturu. Dodnes nerozřešenou otázkou zůstává, nakolik k jejich pádu přispěl Filip IV. Sličný se svou mocichtivostí a touhou po jejich majetku a nakolik si za něj, svým odklonem od původního cíle řádu, mohli templáři sami.

Zdroje

• Read, Piers Paul. Templáři., Praha : BB art, 2001
• Šedivý, Jaroslav. Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu
• Barber, Malcolm. Noví Rytíři. Argo, Praha, 2006. ISBN 80-7203-764-1
• Sterneck, Mervyn. Dějiny templářského řádu. Praha : Půdorys, 2004. ISBN 80-86018-24-5
• Charpentier, Louis. Mysterium templářů. Praha : Půdorys, 2006. ISBN 80-86018-29-6
• Sora, Steven. Ztracený poklad templářů. Praha : BB art, 2004. ISBN 80-7341-140-7