V Manchesteru nemají manšestr a v Parlamentu neumí číst!

    Neopatrné slovo nás může přivést před soud. Nebo do blázince. Zničit kariéru, urazit přítele. Můžeme kvůli němu vyletět ze školy nebo být vyhozeni z vlastního domu. Můžeme kvůli němu zaplatit miliony nebo životem. Nebo svobodou.

    Právní řád na tuto záludnost shluku písmenek naštěstí pamatuje a dbá jak na přesné formulace zákonných norem, tak na jejich jednoznačný výklad. Bohudíky. Slovíčkaření má přece jenom svůj význam, ač obvykle vyvolává negativní konotace. Ale teď se nám hodí.

    Podle čl. 63, odst. 1, písm. b Ústavy ČR prezident republiky ratifikuje mezinárodní smlouvy. Není tedy podepisovacím strojem, podškrabujícím každý papír, který mu přinese parlamentní poslíček. To bychom si rovnou mohli pořídit prezidentské razítko (jaké měl TGM) a obdařovat každý cár papíru inkoustem. Vlastně bychom prezidenta rovnou mohli nahradit tiskárnou.

    Naštěstí Ústava používá explicitních terminologických vyjádření. Parlament pouze souhlasí s ratifikací. Bez ní prezident nemůže žádnou mezinárodní smlouvu podepsat. Ale žádný poslanec či senátor (pardon ani poslankyně či senátorka) nemohou prezidenta k ratifikaci přinutit. Nemají k tomu kompetenci. Ta náleží hlavě státu. Proto vážení parlamentní takyprávníci – přečtěte si Ústavu. A zamyslete se, z čeho vlastně chcete prezidenta obvinit. Z vlastizrady, či velezrady? A nejste to nakonec vy, kdo kácí demokratické pilíře?