Zahraniční politika Itálie vůči Rakousku

Úvod

Rakousko vyšlo z První světové války jako zlomená velmoc. Saint-Germainská mírová smlouva, uzavřená v roce 1919, pro něj znamenala ztrátu rozsáhlých území v důsledku rozpadu někdejší velmoci na sedm zemí. Ze třetí největší evropské mocnosti se Rakousko najednou stalo zemí druhé kategorie, nedisponující přístupem k moři, odříznutou od svého průmyslu, svých tradičních trhů a zdrojů nerostných surovin. Ocitlo se v hluboké hospodářské krizi. Kromě těchto okolností znesnadňujících existenci samostatného Rakouska zde existovala problematická identifikace Rakušanů s novým státem. Rakušané vnímali svou zemi jako dočasný útvar vzniknuvší na základě vynucené zahraniční intervence, považovali se za Němce a toužili po anšlusu, který bylo pro mnohé z nich pouze otázkou času. Ač byl Saint-Germainskou smlouvou zakázán, Rakušané věřili, že nakonec přijde a s ním i řešení všech vnitropolitických, ekonomických a dalších problémů. Evropské mocnosti však měly eminentní zájem na rakouské nezávislosti, neboť věděly, že anšlus by znamenal destabilizaci celé střední Evropy (CHASTKO:1997).

V čele těchto zemí byla Itálie, která měla zvláštní zájem na rakouské nezávislosti, neboť její vlastní imperiální plány na vybudování nové velké říše by přišly vniveč, pokud by Rakousko spadlo do německé sféry vlivu. I z tohoto důvodu Itálie zařídila ve Společenství národů půjčku pro rakouskou ekonomiku, která  byla v krizi kvůli své politice deflace, nutnosti placení reparací, absenci zahraničního investičního kapitálu a burzovním spekulacím. Rakousko nutně potřebovalo zahraniční ekonomickou pomoc, ale ta byla podmiňována vysokými zahraničně-politickými požadavky, zejména zákazem anšlusu (CHASTKO:1997).

Tato práce má za cíl soustředit se na zahraniční politiku fašistické Itálie vůči Rakousku, jehož osud byl nerozlučně spjat se zachováním míru. Rakousko bylo uzavřeno uprostřed Evropy s šesti sousedy kolem sebe a bylo středem evropského napětí v meziválečných letech. Jedním z klíčových bodů mezinárodního společenství pro zachování míru bylo udržet rakouskou nezávislost před německým pangermanismem (CHASTKO:1997). Tato práce proto bude sledovat kroky Itálie a jejího vůdce Mussoliniho směřující k tomuto cíli a příčiny jejího neúspěchu.

Mussoliniho intence

Mussolini chtěl po svém nástupu k moci udržovat spojenectví s Francií a Velkou Británií, neboť potřeboval čas na vybudování nové Itálie, která byla jak ekonomicky tak vojensky slabá. Svých osobních i italských ambicí, zejména revizi mírových smluv z První světové války a vybudování nového impéria, mínil dosahovat postupnými kroky (SPINOSA:1989). Proto své plány ohledně Rakouska i další uskutečňoval postupně. Invaze do Etiopie, o níž bude zmínka později, byla z tohoto hlediska nepochopitelnou chybou. Podobně jako v roce 1923 incidenty na Korfu a ve Fiume (CHASTKO:1997).

Mussolini od roku 1930, v rozporu s  mírovou smlouvu z roku 1919, povoloval německé armádě cvičit na italském území. Mussoliniho počínání nelze považovat za konzistentní, spíše oportunistické. Jednou se vyjadřoval jak rasista, aby následně otočil na antirasistickou vlnu. V jednu chvíli budoval diplomatické vztahy a přátelství s Hitlerem, aby jej za chvíli odmítl (SMITH:1997).

Nespornou skutečností však zůstává, že Mussolini se obával německé expansionistické politiky. Jeho snahou bylo tuto německou ambici zaměřovat na západ, na Rýn, aby odváděl Hitlerovu pozornost od anšlusu a mezinárodní společenství od svých zájmů v Alto-Adige, tedy Jižním Tyrolsku, které po První světové válce Itálie získala od Rakouska. Toto území, strategicky výhodné zejména kvůli Brennerskému průsmyku, bylo cílem německého nacionalismu, neboť zde žila početná skupina Němců. Proto Mussolini potřeboval udržet mezi tímto územím a Německem nezávislé Rakousko, aby Hitlerova snaha sjednotit všechny Němce pod jeden stát neohrozila územní celistvost a integritu Itálie (CHASTKO:1997).

Samotné nezávislé Rakousko hrálo v italských plánech ještě jednu roli. Bylo vstupní bránou do Podunají, kde chtěla Itálie uplatňovat svůj vliv (VICHROVÁ:2007). Nicméně prvotním motivem byla obava z Hitlera a Rakousko mělo plnit roli nárazníkového pásma mezi Německem a Itálií, zaručující, že si Hitler nebude dělat nárok na Jižní Tyrolsko. Mussolini ostatně před rakouským knížetem Starhembergem, vedoucím Heimwehru - rakouské polovojenské složky, prohlásil, že Prušáci na Brenneru by znamenali válku (CHASTKO:1997).

Ovšem Mussolini si uvědomoval, že Itálie má natolik omezené zdroje, že je nemůže geograficky příliš tříštit a protože pro Itálii bylo mnohem zajímavější Středomoří a Balkán než zaalpské Podunají, tak se rakouská nezávislost stala pro Itálii důležitou pouze do té doby, dokud by nedošlo k dohodě mezi Itálií a Německem, případně dalšími mocnostmi, o rozdělení sfér vlivu v Evropě. O toto rozdělení vlivu se Mussolini pokusil už v říjnu 1932 v projevu v Turíně, kde prohlásil, že o dalším osudu Evropy by měly rozhodovat jen velmoci a z rozhodovacího procesu by měly být vyloučeny malé státy. Střední a východní Evropu měla být rozdělena mezi Německo a Itálii, přičemž Německu mělo připadnout Československo a východ směrem k Sovětskému svazu a Itálii mělo připadnout Podunají, Balkán a Blízký východ. Tento jeho plán byl však evropskými mocnostmi odmítnut (VICHROVÁ:2007).

Engelbert Dollfuss

Rakousko se nechtělo stát loutkou v rukách velmocí a snažilo se vytvářet vlastní jak vnitřní tak zahraniční politiku, zejména pak reagovat na evidentní snahy Německa o připojení Rakouska pod jednu společnou říši. Rakouský kancléř Engelbert Dollfuss měl v zásadě tři možnosti jak se vyrovnat s nacistickými plány ohledně rakouské suverenity. Mohl vyvolat a udržovat patriotistické a vlastenecké rakouské nálady a vybudovat pevnou domácí politiku, odolnou vůči zahraničním tlakům. Druhou možností bylo nalézt přijatelnou formu politické a diplomatické koexistence s Německem. Třetí možností, v případě že nebude možné se s Německem dohodnout, bylo nalézt si silného spojence a ochránce v zahraničí. Tento problém musel vyřešit primárně z toho důvodu, aby mohl do země přijít zahraniční kapitál (CHASTKO:1997).

První možnost nebyla reálná, neboť vládní křesťanští socialisté nechtěli, respektive nemohli spolupracovat s opozičními sociálními demokraty. Navíc demokracie jako zřízení nebyla považována za vhodné, spíše za dočasné řešení. Druhá možnost nebyla reálná kvůli antagonismům mezi Dollfussem a Hitlerem a protichůdnými zájmy těchto dvou státních představitelů. A tak musel Dollfuss hledat podporu v zahraničí, kterou mu poskytla Itálie. Dollfussova vláda byla sice slabá a z italského hlediska bylo spojenectví nezajímavé, ale Itálie neměla, v situaci kdy Dollfuss odmítal spolupráci se sociálními demokraty, budoval stavovský stát založený na spannovství a rakouští nacisté získávali na násilnosti i popularitě, jinou možnost, pokud chtěla udržet Rakousko od Německa, než Dollfussovu vládu podporovat (CHASTKO:1997).

Přestože však Mussolini vyzbrojoval Starhemebergův Heimwehr a knížete ujišťoval, že dá Berlínu najevo, že nenechá Rakousko na holičkách, nehodlal rakouskou nezávislost podporovat bez reciprocity (SPINOSA:1989). Měl vůči Dollfussovi své požadavky. Chtěl, aby se Rakousko stalo státem na italský způsob. Proto vznikal stavovský stát, proto byl zakázán Schutzbund, tedy ozbrojené síly sociálně demokratické strany. Jiné mocnosti sice varovaly Dollfusse, že italská pomoc je v tomto směru příliš drahá, ale Dollfuss neměl na vybranou - jiného spojence neměl (CHASTKO:1997).

Ostatní země Dollfusse nechávaly osamoceného, neboť nevěřily, že by Hitler začal válku (SPINOSA:1989). Potenciální anšlus byl sice považován za destabilizující, avšak panovalo obecné přesvědčení, že šest miliónů chudých Rakušanů přecházejících do Německa by Německo spíše oslabilo, než posílilo do potenciální války (CHASTKO:1997).

Mussoliniho setkání s Hitlerem

Evidentní protiklady mezi zájmy Itálie a Německa hrozily přerůst v násilí a diplomatická nedorozumění. Za účelem vyřešení rakouské otázky tak bylo dohodnuto setkání Hitlera s Mussolinim v Benátkách ve dnech 14. a 15. června 1934, které mělo vzájemné antagonismy vyřešit. Hitler ale požadoval, aby Itálie přestala chránit Rakousko, aby se rakouská vláda stala přívětivější vůči Německu, aby byla do jejího čela dosazena „nezávislá“1 osoba, která by vyhlásila volby, mající vyjádřit vůli Rakušanů ohledně anšlusu. Po těchto volbách měli být nacisti vzati do vlády a veškeré rakouské ekonomické otázky měly být projednávány mezi Německem a Itálií. Hitler tedy chtěl, aby Mussolini přestal chránit Dollfussovu vládu a aby v Rakousku vládla vláda otevřená vůči národnímu socialismu (BULLOCK:1994). Mussolini na základě těchto požadavků soukromě označil Hitlera za blázna a nebezpečného šílence, neschopného sebeovládání. Nicméně oficiální komuniké stanovilo, že Německo a Itálie se nesetkaly kvůli vyřešení otázky Rakouska, nýbrž aby rozehnali mraky ve vzájemných vztazích. Pozitivní vyznění pak mělo vyjádření, že oba státy ustoupily ze svých požadavků. Německo oficiálně připustilo možnost rakouské samostatnosti a Itálie možnost povolebního vstupu nacistů do rakouské vlády (CHASTKO:1997).

Ale bylo jasné, i mezinárodně, že spojenectví mezi Německem a Itálií není možné. Anšlus by znamenal Německo na italských hranicích a co by se pak stalo s Alto Adige, Jižním Tyrolskem, kde žilo velké množství Němců? Mussolini prohlásil, že si umí představit pochodovat vedle Německa podél Rýna, ale ne podél Dunaje. Proto se snažil vyvolávat rozbroje mezi Francií a Německem, aby usměrnil německý zájem tímto směrem. Nicméně Hitler toužil po Rakousku a bylo zjevné, že časem musí jedna ze dvou mocností ustoupit (CHASTKO:1997).

Atentát na Engelberta Dollfusse a italská mobilizace

Spáchání atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse, kterého Hitler a rakouští nacisté považovali za jedinou překážku anšlusu, bylo pro svět i Mussoliniho šokem. Hitler si od atentátu sliboval buď okamžité uchopení moci v Rakousku nacisty, nebo vyvolání chaosu, ústící v destabilizaci a vypsání předčasných voleb, které by mohly vynést nacisty k moci. Po neúspěchu puče se však od celé akce veřejně distancoval a prohlásil, že o Rakousko nemá zájem (CHASTKO:1997).

Atentát však vyburcoval Mussoliniho k mobilizaci a okamžitému vyslání armády do Brennerského průsmyku, na rakousko-italské hranice. Tato akce byla mezinárodně vnímána tak, že Mussolini tímto zabránil německé invazi do Rakouska. Ovšem Mussolini to dělal kvůli Itálii a jejím zájmům, ne kvůli evropskému míru (SPINOSA:1989).

Mobilizace a vyslání armády k Brennerskému průsmyku sice bylo mezinárodním společenstvím na jednu stranu vítáno, neboť zabránilo anšlusu a tedy destabilizaci střední Evropy, na druhou stranu italská reakce budila obavy. Žádná evropská velmoc nechtěla riskovat konflikt (KENNEDY:1996). Zejména Jugoslávie měla obavy z nové války a ohrožení svých pozic na hranicích s Itálií. Velká Británie usoudila, že je načase dát Itálii najevo, že nemůže jednat autonomně a nepředvídatelně a byla v tomto podpořena Francií. Obě velmoci se bály budoucích italských kroků. Bohužel tímto svým jednáním potvrdily Hitlerovu domněnku, že protiněmecký blok není jednotný a že Itálie je ve svém jednání do značné míry osamocená (CHASTKO:1997).

Mezinárodní společenství se ve skutečnosti více obávalo Mussoliniho armády a jeho jednostranných kroků vůči Rakousku a Německu, než Hitlera. Najednou se všichni báli Mussoliniho a přitom Hitler bral neúspěšný puč pouze jako malou komplikaci, která ho nemohla svést z cesty ovládnutí Rakouska. Se smrtí Hindenburga se stal kancléřem, upevnil svou moc a po noci dlouhých nožů už nebyla šance, že by byl odstraněn vnitropolitickým tlakem, jak v to doufalo zejména USA (CHASTKO:1997).

Nový rakouský kancléř Schuschnigg, který nahradil zavražděného Dollfusse, řekl Mussolinimu na prvním vzájemném setkání v roce 1934, v reakci na italskou mobilizaci, že Rakousko je vděčné za jeho pomoc, ale že případná přítomnost italské armády v Rakousku by zničila rakouskou vládu. Schuschnigg už se neobával nacistů, domníval se, že represemi následujícími po puči bylo jejich nejtvrdší jádro zlikvidováno a více inklinoval k Německu než k Itálii. Mussolini po setkání soukromě prohlásil, že teď už se Rakousko musí bránit samo (SPINOSA:1989). Ale zároveň nechtěl připustit, aby jeho dlouholetá úspěšná politika v této oblasti byla najednou závislá na schopnostech Schuschniggovy vlády. Proto se nevzdal Rakouska a ochrany jeho samostatnosti (CHASTKO:1997).

Krátká občanská válka související s atentátem na Dollfusse nic nezměnila na konsensu Itálie Velké Británie a Německa, že musí být hájena Rakouská nezávislost. Toto bylo opětovně potvrzeno 24. září 1934 na zasedání Společnosti národů ve švýcarské Ženevě. Naposledy byl vysloven tento vzájemný konsensus na konferenci v italském Strese v dubnu 1935. Pak však přišla Mussoliniho osudná etiopská chyba (JEŘÁBEK:2003).

Francie a Velká Británie ponechávaly praktické otázky týkající se Rakouska v kompetenci Itálie a rovněž USA podporovaly Mussoliniho politiku, neboť jej vnímali jako stabilizující faktor na kontinentu, toužícímu udržet status quo. Mussolini však neměl v úmyslu udržovat mír bez toho, aby z něho vytěžil výhody pro Itálii. Z jeho přesvědčení o nepostradatelnosti Itálie pro udržení evropského míru a z implicitní nutnosti Francie a Velké Británie podporovat z tohoto důvodu jeho politiku, vycházelo jeho přesvědčení, že jeho plánované výboje v Etiopii budou mezinárodním společenstvím přijaty (KENNEDY:1996). Nikdo dlouho nevěřil, že Mussolini skutečně na Etiopii zaútočí – obecně přijímané přesvědčení bylo, že Mussolini se svými vyjádřeními pouze snaží dát najevo, že nemíní být jediným zajišťovatelem míru v Evropě. Všichni se ale báli koloniální války, která by destabilizovala jak italskou pozici v Evropě, tak reputaci Spojených národů (CHASTKO:1997).

Etiopské chyba

Mussolini byl posedlý myšlenkou vybudování nového italského impéria a jeho prvotním cílem v tomto snažení se měla stát Etiopie. Zároveň si však uvědomoval, že německá moc roste a že jí Itálie nebude schopna vzdorovat. Proto lze chápat jeho soukromé prohlášení, že pokud nemůže nepřítele porazit, raději ho obejme. Mussolini si byl vědom skutečnosti, že je pouze otázkou času, kdy bude Hitler stát na Brenneru a neviděl šanci, že by mohl Německo ve sporu o Rakousko porazit. Rozhodl se proto raději soustředit na výboje v koloniích a zaútočit na Etiopii. Rakousko tak s těžkým srdcem, neboť do jeho zachování vložil mnoho úsilí, pragmaticky ponechal jeho osudu. Nemínil se jej však vzdát nadobro a bez boje a ač neviděl východisko pro zachování vlivu Itálie na jeho osud, chtěl anšlus odkládat co nejvíce. Mussolini riskoval. Doufal, že porazí Etiopii dříve, než Hitler obsadí Rakousko. Spoléhal na svou sílu, mezinárodní opozici vůči Hitlerovi a jeho domnělou slabost (KENNEDY:1996).

Mussolini se domníval, že porazí Etiopii do tří let a že by to mohlo stačit na to, aby Hitler nestihl ovládnout Rakousko. Byl rozporný – chtěl si úspěchy v koloniích získat osobní slávu, ač si uvědomoval, že toto může zabránit přežití Itálie v důsledku implicitní ztráty Rakouska. Zvýšení domnělé italské prestiže výboji v koloniích znamenalo ztrátu jejích pozic v Evropě, neboť jednoduše neměla dostatečně velkou a silnou armádu, aby dokázala úspěšně zvládat obojí. Válkou v Etiopii se Mussolini znatelně oslabil v Evropě, ač prohlašoval, že tomu tak není. Existují náznaky, že jasným a rozhodným úderem v Etiopii chtěl zastrašit Hitlera, avšak jeho etiopský neúspěch způsobil pravý opak (CHASTKO:1997).

3. října 1935 tak Mussolini, zaslepen osobními ambicemi a touhou po vybudování impéria, nedbajíc varování krále a mnoha generálů, napadl Etiopii (CLARK:1988). Hned následující den byly proti Itálii vyhlášeny sankce ze strany Společnosti národů. Byl zakázán vývoz zbraní a pro válku důležitých surovin do Itálie, dovoz italských výrobků a poskytování půjček Itálii. Ironií osudu nebyla součástí embarga ropa, surovina pro válku zcela nezbytná.

Rakousko se kvůli vzájemné hospodářské provázanosti s Itálií rozhodlo nepřistoupit na sankce, zejména pod nátlakem knížete Starhemberga a ministra zahraničí Bergera-Waldenegga. Tímto rozhodnutím však přišlo o přízeň a důvěru jak Francie, tak Velké Británie a stalo se ještě závislejším na Itálii. Ovšem Schuschniggovi se příliš jiných možností nenabízelo. Považoval Itálii za jediného garanta rakouské nezávislosti, na níž nemají Francie ani Velká Británie zájem. Velká Británie byla skutečně spíše znepokojena aktivitami Japonska, které ohrožovalo její zájmy na Dálném východě, než Hitlerem v Evropě. Ten měl být umlčen appeasementem – například vzájemnou námořní dohodou z roku 1935 (JEŘÁBEK:2004).

Mussolini opakovaně ujišťoval rakouskou vládu, že italské koloniální aktivity nijak neovlivní její ochranu. Rakousko však bylo přesvědčeno, že bez záruk Velké Británie se nemůže spoléhat na svou samostatnost. Ta ale byla ve sporu s Itálií kvůli Etiopii. A Rakousko tak bylo, dle Schuschnigga, postaveno před volbu, zdali udržet dobré vztahy s Itálií, která ze společných hranic stahovala vojáky, kvůli čemuž jí nevěřil, nebo přeorientovat svou zahraniční politiku na Velkou Británii a Francii (CHASTKO:1997).

Když Mussolini napadl Etiopii, obrátilo se rakouské veřejné mínění proti němu a Schuschniggova vláda tak už nemohla otevřeně Itálii podporovat. Oficiálně Rakousko sice nepřistoupilo na sankce Společnosti národů, ale začalo se orientovat na spojenectví s Francií a Velkou Británií. Rakousko ale nemělo šanci, jak mohla Francie nebo VB rychle mobilizovat a ochránit ho před invazí, když spolu nesdíleli společné hranice (CHASTKO:1997)?

Rakousko skutečně nebylo v záviděníhodné pozici. Vzájemná hospodářská provázanost a v neposlední řadě také nutná korektnost jako odměna za dosavadní italské kroky garantující rakouskou nezávislost nedovolovaly Šchuschniggovi přistoupit na sankce Společnosti národů. Jejich odmítnutí však znamenalo izolaci Rakouska a jeho těsnější sepětí s Itálií (JEŘÁBEK:2003).

Dodnes sice existují hypotézy, zdali by bylo možné anšlusu zabránit, pokud by Rakousko přeorientovalo svou zahraniční politiku na Velkou Británii a Francii. Avšak tyto státy nebyly, jak již bylo zmíněno, bezprostředními geografickými sousedy Rakouska a bylo nepravděpodobné, že by v případě anšlusu francouzská armáda táhla přes Německo nebo neutrální Švýcarsko a Itálii na pomoc Rakousku. Velká Británie ani Francie nejevily zájem pomáhat Rakousku, navíc měly výhrady vůči budování rakouského letectva, jímž byla porušována smlouva ze Saint-Germain (JEŘÁBEK:2003).

Sbližování Itálie s Německem

USA byly přesvědčené, že rozdíly mezi Německem a Itálií jsou natolik rozsáhlé i když měly tyto systémy podobné prvky, že zabrání jejich vzájemnému spojenectví. Mezinárodní společenství si  však začalo uvědomovat, že pokud bude trvat na izolaci Německa i Itálie, může je to nakonec sblížit. Toto spojenectví skutečně začalo klíčit v lednu 1936, kdy Mussolini přijal německého velvyslance a prohlásil, že je načase vylepšit vzájemné vztahy a vyřešit spory ohledně Rakouska (BULLOCK:1994).

Mussolini si neuvědomoval situaci. Věřil, že Velká Británie a Francie jsou přesvědčeny, že pouze silná Itálie je schopná na kontinentu zastavit Německo a tak od nich slepě očekával podporu. Domníval se, že Velká Británie a Francie nedopustí jeho spojení s Německem a aby tomu zabránili, že Itálii podpoří a to jak v otázce Rakouska a jeho ochrany, tak v jejích koloniálních výbojích (CHASTKO:1997).

V tomto se však zmýlil a jediným zahraničně politickým výsledkem války v Etiopii bylo oddálení se Itálie od Francie a Velké Británie a přiblížení se Německu. Kvůli izolaci, v níž se Itálie ocitla, se začala orientovat na Německo, které bylo rovněž v mezinárodní izolaci (CHASTKO:1997). Mussolini přesto doufal, že pokud se po ovládnutí Etiopie spojí s Hitlerem, zastraší tím Velkou Británii a Francii natolik, že již nebudou vzdorovat jeho primárně územním požadavkům. Zejména na Středním východě, v Tunisku a na Balkáně. Ale byla to právě italská roztahovačnost, co přimělo Brity k urychlenému zbrojení (CLARK:1988).

Červencová smlouva

Od útoku na Etiopii se Mussoliniho orientace na Německo prohloubila do té míry, že nebyl ochoten kvůli Rakousku vyvolat konflikt s Hitlerem a za nejlepší řešení považoval bilaterální dohodu. Vědom si Schuschniggovy náklonnosti k Německu, postaral se o vyšachování svého blízkého přítele Starhemberga z rakouské vlády a posílil tak Schuschniggovu moc. Neustálé přibližování Itálie k Německu bylo potvrzeno roku 1936, kdy se novým italským ministrem zahraničí  stal Mussoliniho zeť, pronacistický Galeazzo Ciano, který nahradil nacismu nedůvěřujícího Fulvia Suviche. Cianovým primárním zahraničně-politickým cílem byla fašistická koalice s Hitlerem a vytvoření osy Berlín-Řím (JEŘÁBEK:2004).

V Rakousku vyvolávalo zjevné sbližování Itálie s Německem silné obavy. Ty byly umocňovány evidentními snahami dosavadního garanta rakouské nezávislosti, aby se Rakousko s Hitlerem dohodlo. Schuschnigg se pokoušel tomuto tlaku vzdorovat, například prostřednictvím navazování kontaktů s okolními státy, zejména státy Malé Dohody, v tomto úsilí mu ale bylo Itálií a Maďarskem zabráněno (VICHROVÁ:2007).

Schuschnigg byl bezmocný. Viděl jak mezinárodní společenství nebrání německému znovuvyzbrojování, jak nereagovalo na remilitarizaci Porýní, jak Společnost národů zradila Etiopii, přestože se jednalo o její členský stát. Zároveň si uvědomoval růst moci rakouských nacistů. V naději, že zajistí rakouskou nezávislost, začal nakonec s Německem vyjednávat o vzájemné dohodě (VICHROVÁ:2007).

Červencová smlouva, podepsaná 11. července 1936, byla vyústěním těchto jednání a jednoznačným vítězstvím německé diplomacie. Německo se zavazovalo respektovat nezávislost Rakouska, zrušit tisícimarkový poplatek při překročení vzájemných hranic,2 rozpustit Rakouskou legii a zastavit nacistickou propagandu na rakouském území. Cena kterou mělo Rakousko za tyto malé ústupky zaplatit byla neúměrně vysoká. Mělo připustit nacisty do vlastenecké fronty, zrušit omezení cestování do Německa, povolit návrat emigrantů do Rakouska, udělit amnestii politickým vězňům (zejména tisícům nacistů), povolit dovoz a distribuci německých říšských novin na svém území a dovolit občanům Říše vyvěšovat prapory s hákovým křížem. Nejtvrdší podmínkou však bylo přizvání dvojice nacistů do vlády a závazek provádět svou zahraniční politiku ve shodě se zájmy Německa. Za tak dramatické omezení vlastní suverenity dostalo Rakousko pouze příslib respektu vlastní nezávislosti, kterému však ani Schuschnigg nevěřil a spoléhal v tomto bodě na Mussoliniho. Otázkou zůstává, proč nakonec Rakousko tuto smlouvu podepsalo. Schuschnigg ji považoval za určité vyjasnění vzájemných vztahů (VICHROVÁ:2007). Naopak Starhemberg červencovou dohodu komentoval takto: „Zatímco Hitler touto úmluvou neposkytl Rakousku nic nového, pouze uznal stav nezávislosti Rakouska, beztak už existující, vzdalo se Rakousko svého práva kritizovat v novinách nacistické nepravosti a tím vést boj proti nacistům (JEŘÁBEK:2003).“

Červencová smlouva ve skutečnosti znamenala, že anšlus se stal pouze otázkou času. Hitler se prozatím spokojil s dosaženými výsledky a obrátil svou pozornost ke španělské občanské válce a k dozbrojování (BULLOCK:1994). Od uzavření této dohody už Německo nereflektovalo politiku Itálie a Mussolini si toho byl vědom. Německá ignorace italských zájmů došla tak daleko, že Göring otevřeně před Mussolinim prohlásil, že anšlus je pouze otázkou času. Ač toto prohlášení Mussolini kategoricky odmítl, byl si vědom skutečnosti, že doba, kdy mohla Itálie samostatně rozhodovat o svém směřování a hrát důležitou roli na kontinentu, definitivně pominula (CHASTKO:1997).

Vstup Itálie do španělské občanské války

Mussolini se však nehodlal vzdát svých pozic a role v Evropě a proto opět roztříštil své síly a vstoupil na straně nacionalistů do španělské občanské války. Ne snad proto, že by španělská občanská válka hrála důležitou roli z hlediska italského směřování, ale protože republikáni byli podporováni Francií a pokud by Franco vyhrál, Francie by ztratila spojence a Itálie jednoho získala. Mussolini navíc toužil po španělských vojenských základnách na Baleárských ostrovech. V neposlední řadě se chtěl zavděčit Hitlerovi, který rovněž podporoval Franca (CLARK:1988).

Španělská občanská válka však byla pro italskou diplomacii katastrofou. Nejenže ztratila, po jednorázovém ponoření jedenácti lodí Velké Británie, jakoukoli možnost usmíření s tímto významným mezinárodně politickým hráčem, což ji vehnalo do Hitlerovy náruče, navíc prokázala svou vlastní vojenskou neschopnost (CLARK:1988).

Vznik osy Berlín – Řím

Postupné sbližování politik Itálie a Německa, pokročující zejména v roce 1936, kdy italské aktivity ve Španělsku a Etiopii vzdalovaly Itálii od Paříže a Londýna a přibližovaly ji Berlínu, (JEŘÁBEK:2003) vedly Hitlera k myšlence možnosti brzkého anšlusu. Mussolini sice proti podobnému řešení i nadále protestoval, avšak v lednu 1936 dal německému velvyslanci Ulrichovi von Hassellovi najevo, že pokud bude formálně zachována rakouská samostatnost, nebude Itálie klást německým požadavkům překážky. Mussolini tak již připouštěl vytvoření rakouského satelitu ze strany Německa (JEŘÁBEK:2003).

Německo mělo zájem zbavit se italského soka ve střední Evropě. Ač bylo evidentní, že Itálie nemá kapacity na to, aby ovládala střední Evropu, mohla komplikovat zde zamýšlenou německou expanzi. Itálie si neřešitelnosti své pozice byla vědoma a byla ochotna obětovat své zájmy v Podunají pod podmínkou, že budou respektovány její zájmy ve Středomoří. Rozdělení sfér vlivu mezi Německem a Itálií proběhlo na jednání v Berlíně a Berchtesgadenu v říjnu 1936, na které přijel italský ministr zahraničí hrabě Ciano. Výsledkem jednání bylo vytvoření osy Berlín - Řím a spojenectví těchto dvou režimů, na které mezinárodní společenství pohlíželo s oprávněnými obavami. Zejména Rakousko si bylo vědomo, že od tohoto momentu je jeho osud v rukou Itálie a Německa (VICHROVÁ:2007).

Září 1937 znamená definitivní příklon Mussoliniho zahraniční politiky k německé. Při návštěvě Německa byl Mussolini nadšen armádními manévry, prohlídkami německých továren, davem 800 000 Němců naslouchajících jeho projevu a osobním Hitlerovým obdivem natolik, že došel k přesvědčení, které v soukromí mnohokráte zopakoval, že Německo v budoucí potenciální válce nutně zvítězí (KENNEDY:1996). I z tohoto důvodu v listopadu vstoupil do Anti-Kominternského paktu s Japonskem, dokonce nechal potopit italskou loď dopravující automobily do Číny, aby si neznepřátelil nového japonského spojence.

V prosinci vystoupila Itálie ze Společnosti národů. Mussolini obětoval Rakousko, kterému se zavázal ochranou. Podunajský blok, který se Itálie pokoušela vybudovat, se však tímto rozpadl a pozice Itálie jako silného evropského státu byla rovněž ztracena, neboť byla opět zatlačena do svých zaalpských hranic. To byl naprostý krach Mussoliniho zahraniční politiky a z Itálie se stal vazal Německa (SMITH:1997). Mussolini si až příliš pozdě, začátkem roku 1938, uvědomil, jakou ztrátu pozice mu spojenectví s Hitlerem způsobilo (CHASTKO:1997).

Anšlus

Mussolini byl Etiopií a vojenskou podporou Franka natolik vyčerpán, že těžko mohl udržovat ještě Rakousko. Schuschnigg v důsledku výše zmíněných událostí zcela ztratil důvěru v Mussoliniho. Poté co jeho pokusy o vyjednání nových spojenectví se státy Malé Dohody padly, rostly Schuschniggem podporované snahy o návrat Habsburků na trůn v Rakousku. Toto bylo ale proti zájmům nacistů, kteří preferovali  svržení Schuschniggovy vlády (CHASTKO:1997).

Začátkem roku 1938 se jevila pozice Rakouska jako neudržitelná. Nikdo v Rakousku nechtěl v případném ozbrojeném konfliktu s Německem bojovat proti svým německým bratrům a Schuschnigg, narozdíl od Dollfusse, neviděl rozdíl mezi Rakušanem a Němcem. Mnoho lidí toužilo po anšlusu, ač sám Schuschnigg prosazoval rakouskou nezávislost. 12. února přijel do Berchestgadenu aby vyjednával s Hitlerem, ale ve vyjednávání mu zcela podlehl (BULLOCK:1994). Byl ve slabé pozici. Itálie jej opustila a veřejné mínění v Rakousku podporovalo anšlus (CHASTKO:1997).

Itálie sice i nadále preferovala oddalování anšlusu, ale její schopnost efektivně vykonávat vlastní zahraniční politiku byla již dávno minimální (SPINOSA:1989). A Hitler chtěl anšlus ještě před koncem španělské občanské války, neboť ta vázala mnoho Mussoliniho sil a Hitler si nebyl jist Mussoliniho reakcí na narušení samostatnosti Rakouska (CHASTKO:1997).

Celé mezinárodní společenství si bylo vědomo skutečnosti, že nezávislé Rakousko je klíčem k evropskému míru. Ale Schuschnigg Hitlerovi podlehl. 9. března provedl svůj poslední pokus o zachování rakouské nezávislosti - vyhlásil plebiscit, v němž měli Rakušané vyjádřit svůj souhlas nebo nesouhlas s anšlusem. To bylo odvážné, ale Schuschniggovi nic jiného nezbývalo, neboť s podporou Itálie již nemohl počítat. Domníval se, že v této fázi již Mussolini pouze používá Rakousko jako prostředek nátlaku na Velkou Británii, a jakmile od Chamberlaina dostane co žádá, tak prodá Rakousko Hitlerovi (CHASTKO:1997).

12. března 1938 proběhl dlouho očekávaný anšlus Rakouska, při němž nepadl jediný výstřel a který byl obyvateli Rakouska nadšeně uvítán. Jím Itálie definitivně ztratila svou strategickou pozici v Evropě, a to jak územní, tak diplomatickou a již nebylo cesty, jak by mohla zůstat v rámci Západu. Po anšlusu se Schuschnigg stáhl a Mussolini umlkl. Nijak na anšlus nereagoval, ač si Hitler nebyl vůbec jist, jestli opět nepošle armádu na Brenner (CHASTKO:1997).

Mussolini byl anšlusem překvapen, neboť jej nečekal a už vůbec ne v tak krátkém časovém horizontu. Ač byl hluboce rozladěn a popuzen Hitlerovým jednáním, neměl žádné prostředky, jak tomuto kroku zabránit. Byl slabý. Aby si zachoval tvář, musel anšlus akceptovat. Dokonce doufal, že německá armáda na jeho severních hranicích mu umožní vstoupit do spojenectví s Velkou Británií a Francií, z čehož chtěl vytěžit uznání svých afrických kolonií z jejich strany (SPINOSA:1989).

Mussolini už teď hrál na obě strany, nečitelně měníce své výroky a politiku. Ale bylo jasné, že anšlusem ztratil svou strategickou pozici a kvůli dominanci Německa i svou samostatnou zahraniční politiku. Mussolini věděl, že pokud si chce uchovat své kolonie, musí si zajistit přízeň Hitlera. Už nemohl vysílat své jednotky do střední Evropy – existoval znatelný rozdíl mezi rakouskou armádou a armádou Třetí říše na Brenneru. Měl ještě další důvod mít zájem na spojenectví s Hitlerem - německá armáda stála na hranicích Jižního Tyrolska, kde žilo hodně Němců a existovalo zde reálné nebezpečí dalšího německého záboru (CHASTKO:1997).

Od anšlusu tak byl Mussolini zcela v Hitlerově moci a nemohl vystoupit ze vzájemného spojenectví. Anšlusem Mussolini de facto skončil. I z hlediska interního i z hlediska mezinárodního (CHASTKO:1997).

Mussolini sice anšlusem ztratil své postavení, avšak ne svou touhu i nadále hrát významnou roli na mezinárodním měřítku. Zprostředkováním Mnichovské dohody se stylizoval do role mírotvůrce a i nadále se pokoušel hrát na obě strany. Doufal, že spojenectvím s Hitlerem donutí Francii a Velkou Británii, aby mu umožnily vytvořit z Itálie nové impérium (CLARK:1988).

Vstup do války

Když v březnu 1939 Hitler zabral Československo, vycítil Mussolini příležitost postoupit ve svých imperiálních plánech a po několika týdnech, aby nezůstal za Německem pozadu, anektoval Albánii, která už ale beztak byla italským protektorátem. Byl rozhořčen, že jej Hitler neinformoval o zabrání Československa (SMITH:1997). I toto však svědčilo o jeho slabé roli.

O dva měsíce později, v květnu 1939, Mussolini pokračoval v prohlubování spojenectví s Hitlerem a zvyšování tlaku na západní mocnosti, když podepsal s Německem Ocelové spojenectví. Z italského hlediska se jednalo o neprozíravý krok, nicméně Mussolini nepředpokládal, že Hitler začne válku před rokem 1943 (CLARK:1988). Ocelové spojenectví bylo výsledkem impulsu hrdosti v Mussolinim, který tak reagoval na ostrou depeši z USA. Nařídil Cianovi okamžitě podepsat smlouvu s Německem. Ten byl tak zaskočen, že smlouva byla podepsána s minimálními změnami ze strany Itálie, která se tak neprozíravě zavázala k útočné válce po boku Německa. Ribbentrop sice ujišťoval Mussoliniho, že válka nebude ještě alespoň tři roky, ale němečtí generálové už měli rozkazy ji připravovat (SMITH:1997).

Mussolini věřil, že válka nakonec neubude a že jemu se bude dařit kličkovat mezi velmocemi tak, aby získával pro Itálii nová území. Měl zájem zejména o Korsiku, Džibutsko, Tunisko, Maltu a Egypt. Ale Ocelové spojenectví mu svazovalo ruce. Když pak na setkání v Salcburku v srpnu 1939 Hitler sdělil ministru zahraničí Itálie Cianovi, že zaútočí na Polsko, byla Itálie překvapena, znechucena a na válku nepřipravena. I z tohoto důvodu se rozhodla se jí v prvotním sledu nezúčastnit. Mussolini poslal Hitlerovi takové požadavky, že musely být z německé strany odmítnuty a Itálie tak zůstala „neutrální“ (KENNEDY:1996).

Ale Mussolini nevydržel hrát tuto roli dlouho. Když viděl, že Hitler snadno dobývá stát za státem a on je ponecháván pozadu, tak se rozhodl vstoupit do války, což Itálie učinila 10. června 1940. Vypadalo to, že nemá co ztratit. Chtěla nová území. A Mussolini se navíc bál, že pokud nyní Hitlera nepodpoří, ten to bude vnímat jako zradu a připraví Itálii o některá území. Například Trentino, Jižní Tyrolsko nebo Terst (CLARK:1988). Vstupem do války však Mussolini nejenže nezískal pro Itálii nová území, ale uvrhl ji do celoevropského konfliktu, který měl pro ni, i pro něho osobně, tragické dopady.

Závěr

Italská zahraniční politika, formovaná zejména Mussolinim, byla ve 30. letech 20. století značně nečitelná, což bylo dáno především osobou italského vůdce. Mussolini až příliš často upřednostňoval osobní ambice nad zájmy Itálie a mnohokrát prokázal nesprávný odhad a neprozíravost v zahraniční politice. Jeho touha po vybudování nové Římské říše Itálii zničila jak politicky a diplomaticky, tak hospodářsky. Dobrodružství v Etiopii bylo nepřipravené, stejně jako italská armáda. A v konečném důsledku znamenalo ztrátu pozic v Evropě, pro Itálii životně důležitých. Ztráta Rakouska ve prospěch Německa a Mussoliniho zaslepenost touhou po slávě a osobní velikosti se ukázaly být klíčovými prvky, které vehnaly Itálii do náruče nacistického Německa a do Druhé světové války. Od poloviny 30. let 20. století, zejména od roku 1937 už Itálie pouze splácela dluhy Mussoliniho pošetilosti tím, že zcela přišla o svou suverenitu v zahraničně politických otázkách a podléhala v nich Německu, což se jí z hlediska budoucnosti stalo osudným.

Zdroje

• BULLOCK, Alan. Hitler a Stalin:Paralelní životopisy. Havlíčkův Brod : Mustang, 1994.
• CLARK, Martin. Modern Italy.4th impression. USA : Longman, 1988.
• CHASTKO, Paul. Not without a price : Mussolini's defense of Austria and the shaping of American foreign policy, 1933-1938. [s.l.], 1997. 146 s. University of Calgary. Vedoucí diplomové práce Stephen J. Randall. Dostupný z WWW: <http://dspace.ucalgary.ca/handle/1880/26963>.
• JEŘÁBEK, Martin. Schuschniggova „třetí cesta“ : Vnitropolitické a zahraničněpolitické manévrování rakouské vlády v letech 1934-36. Slovenská politologická revue [online]. 2003, č. 2 [cit. 2009-05-23], s. 1-23. Dostupný z WWW: <http://www.ucm.sk/revue/index.php?cat=view&year=2003&edition=2>.
• JEŘÁBEK, Martin. Konec demokracie v Rakousku, 1932-1936. 1. vyd. Praha :  Dokořán, 2004.
• KENNEDY, Paul. Vzestup a pád velmocí. Praha : Lidové noviny, 1996.
• SMITH, Denis Mack. Modern Italy:A Political History. USA : University of Michigan Press, 1997.
• SPINOSA, Antonio. Mussolini:Ils fascino di un dittatore. 1. edizione. Milano : Mondadori, 1989.
• VICHROVÁ, Marie. Římské protokoly 1934. Brno, 2007. Masarykova univerzita. Vedoucí diplomové práce doc. PhDr. Marta Romportlová, Csc. Dostupný z WWW: <http://is.muni.cz/th/63863/ff_m/rimske_protokoly_1934.txt>.

1 Tzn. pronacisticky orientovaná.

2 Který ničil rakouský turistický ruch.