Změny volebního systému v Polsku a jejich vliv na formování stranického systému

Úvod

Politický vývoj Polské republiky se v období po roce 1989 nesl ve znamení vyrovnávání se s komunistickou minulostí a množství reforem, které měly dát zapomenout na škody, které tento totalitární režim nejen v této zemi napáchal. Jedním z politických aspektů, se kterým se nově se formující demokracie musela vyrovnat, byla transformace stranického systému.

V období vlády komunistického režimu nelze hovořit o demokratickém stranickém systému, neboť ač existovala stranická pluralita, svobodná stranická soutěž nebyla možná, poněvadž ve všech volbách byly tyto strany součástí jediné kandidátky, jež voličům neumožňovala svobodný výběr a tedy ani vyjádření svých politických preferencí. Hegemonní a řídící stranou byla Polská sjednocená dělnická strana, vedle níž v rámci Národní fronty formálně existovaly Sjednocená lidová strana, Demokratická strana a dále katolické organizace, podporující komunistický režim. Byly to zejména sdružení PAX, Polský katolicko-sociální svaz a Křesťansko-sociální unie.

Až první svobodné volby dodaly prvotní impuls k formování demokratického stranického systému v Polsku. Ač tyto volby byly pouze polosoutěživé, na základě dohody kolem kulatého stolu mezi zástupci starého režimu a disidentských skupin, zejména hnutí Solidarita, jejich výsledek umožnil nastartovat proces transformace nejen stranického systému, ale celé společnosti a její přechod k demokracii.

Polsko a jeho volební a stranické systémy jsou vhodnými příklady systému, na němž lze demonstrovat, v rámci typologie stranických systémů Giovanni Sartoriho, vývoj stranického systému od atomizovaného multipartismu k  umírněnému multipartismu. Za hlavní příčinu této z časového hlediska poměrně rychlé proměny lze považovat volební systém a jeho postupné reformy, ke kterým v Polsku docházelo v letech 1991, 1993 a 2001. Tyto reformy volebního systému způsobily radikální změny ve stranickém systému, jenž se nevyhnul zásadním změnám. A právě relace mezi změnami volebního systému a stranického systému, respektive jejich vzájemné působení, tvoří téma této práce.

Analýza se zaměří na Sejm - dolní komoru polského parlamentu, neboť jeho role je v parlamentním systému Polska určující. Práce se bude zabývat trojicí volebních systémů a výsledky voleb, které po zmiňovaných reformách následovaly. Mezi ně bude pro zachování časové kontinuity vložena stručná charakteristika stranického systému po volbách v roce 1997. Ustanovené stranické systémy, vzešlé jako důsledky těchto voleb, budou následně klasifikovány podle Sartoriho a Blondelovy typologie stranických systémů. Závěr práce se pokusí nalézt a formulovat závislostní vztah mezi volebními systémy a na jejich základě vzniknuvšími stranickými systémy.

Pro úplnost a zachování korektnosti je třeba hned na úvod práce uvést, že text se věnuje výhradně plně demokratickým a soutěživým volbám a pomíjí tak polosoutěživé volby z roku 1989, které nelze považovat za standardní demokratické volby. Důvodem tohoto tvrzení je skutečnost, že pouhých 161 poslanců Sejmu z celkového počtu 460 bylo zvoleno svobodně a tehdejší složení Sejmu tak nepředstavuje relevantní údaje, neboť nereflektovalo politické preference polského elektorátu. Analogicky nelze zodpovědně pojmout ani účinky stanoveného volebního systému na stranický systém pro tyto volby, neboť byl z 65% předem určen na základě již zmiňovaných jednání kolem kulatého stolu.

Volby v roce 1991

První svobodné volby se v Polsku konaly v roce 1991, tedy zhruba dva roky po pádu komunistické nadvlády. Původní dohoda, uzavřená v roce 1989 mezi komunistickým režimem a opozicí, sice stanovovala termín konání prvních svobodných voleb na rok 1993, ovšem již v poločase tohoto sjednaného období se politické složení Sejmu stalo neudržitelným, neboť nereflektovalo politické preference občanů. Strany zastupující bývalý režim se v komparaci s opozičními uskupeními jevily být nepoměrně slabšími z hlediska podpory obyvatelstva a tak bylo rozhodnuto, že svobodné volby budou uspořádány s dvouletým předstihem již v roce 1991.

Jako problematický se však jevil výběr vhodného volebního systému. Poslanci Sejmu absolvovali nekonečné diskuse a debaty, zkoumali řadu analýz a expertíz  a když už konkrétní volební systém schválili,byl vetován prezidentem. Až 28. června 1991 se konečně podařilo schválit nový volební systém, spočívající na principu proporčního zastoupení. Jeho jednoznačnou motivací bylo maximálně reflektovat politické preference ve společnosti.

Volební systém v roce 1991

Volební systém z roku 1991 dělil Polsko na 37 regionálních volebních obvodů, v nichž se distribuovalo od sedmi do sedmnácti mandátů. Rovněž byl zřízen jeden celostátní obvod, v němž se distribuovalo šedesát devět mandátů. Zde se hlasy přerozdělovaly těm politickým stranám, které na celostátní úrovni buď dosáhly více jak 5% hlasů, nebo získaly mandáty v minimálně pěti volebních obvodech.1

Velikost volebních obvodů je jedním ze dvou aspektů, druhým je volební formule, které mají hlavní vliv na proporcionalitu celého systému, a implicitně tak na podobu celého stranického systému. Proto je nezbytné se na volební obvody hlouběji zaměřit.

Jedním z nejlepších ukazatelů proporcionality volebních obvodů je přirozený práh. Ten udává nejmenší možné procento hlasů, které strana ve volebním obvodě musí získat, aby obdržela alespoň jeden mandát.2 Pro výpočet přirozeného prahu celého volebního systému užijeme Taageperův vzorec přirozeného prahu.3 Ve volebním systému užitým v roce 1991 činila průměrná velikost volebního obvodu 10,56. Taageperův vzorec, po dosazení této hodnoty, udává 6,48% jako hodnotu přirozeného prahu. Tento výsledný přirozený práh celého volebního systému je nicméně poněkud matoucí, neboť mandáty již byly přerozdělovány ve volebním obvodě. Pro určení procentuálního čísla nezbytného k tomu, aby strana dosáhla na mandát, je nutné vypočítat práh nejnižšího zastoupení. Jím rozumíme nejnižší procento hlasů nutných k získání jednoho mandátu za těch absolutně nejpříznivějších podmínek.4 Pro výpočet tohoto prahu nejnižšího zastoupení opět použijeme vzorec Reina Taagepery.5 Při dosazení velikosti největšího volebního obvodu do tohoto vzorce získáváme výsledek 2,7%, který udává práh nejnižšího zastoupení v největším volebního obvodě. Tato hodnota nám však udává procentuální zisk hlasů pouze v jednom volebním obvodě a nijak nereflektuje zisk konkrétní strany na celostátní úrovni, který může být z hlediska celkového volebního výsledku zcela zanedbatelný.

Jak již bylo zmíněno výše, volební formule tvoří druhý hlavní aspekt mající vliv na proporcionalitu systému. V případě polských voleb v roce 1991 se na úrovni regionálních volebních obvodů hlasy přepočítávaly na základě proporční Hare-Niemeyerovy6 metody. Nerozdělené mandáty byly následně rozděleny těm politickým stranám, jejichž vypočtené podíly vykazovaly po desetinné čárce nejvyšší hodnoty, přičemž bylo přihlíženo k těm stranám, které žádný mandát nezískaly.7 Absence existence uzavírací klauzule pak umožnila zisk mandátů i velmi malým stranám.8

Stranický systém po volbách v roce 1991

Výrazná proporcionalita volebního systému se ve volbách nakonec projevila jak ve velmi nízké nadreprezentaci, tak v počtu stran, jimž se podařilo získat minimálně jeden mandát a získat tak zastoupení v Sejmu. Celkově se to podařilo dvaceti čtyřem politickým stranám nebo jejich koalicím, z nichž se nejúspěšnější stala Demokratická unie (UD – Unia Demokratyczna), která získala 12,32% hlasů, což po přepočtu na mandáty znamenalo zisk 62 křesel. Tento počet představoval 13,48% ze všech 460 mandátů v Sejmu, což je ukázkou zmíněné nízké nadreprezentace, kdy procentuální zisky politických stran takřka přesně odpovídaly procentuálnímu zisku parlamentních křesel.

První polské svobodné parlamentní volby tedy vytvořily značně roztříštěný stranický systém, který nebylo snadné zařadit do klasických typologií. Jako klíčovým se ukázala být redukce počtu stran na ta v politickém systému relevantní, neboť prosté započítaní všech stran zastoupených v parlamentu nemá vypovídací hodnotu o funkčnosti stranického systému. Za tímto účelem bylo potřeba určit efektivní počet stran, jenž exaktněji určuje jak počet stran, tak poměr sil ve stranickém systému.9

Efektivní počet stran v Sejmu z roku 1991 byl 13,9. Takto vysokého čísla nedosahovala žádná vyspělá západní demokracie. Berouc v potaz skutečnost, že Blondelova typologie stranických systémů má své vypovídací limity, jde-li o chování jednotlivých stran v rámci stranického systému, můžeme první polský stranický systém vzniklý po roce 1989 podle Blondelovy typologie označit jako vícestranický systém bez dominantní strany. Jeho základní charakteristikou je rovnoměrné rozdělení voličských hlasů po celém ideologickém spektru.10

Exaktnější a vhodnější typologii pro kategorizaci tohoto stranického systému lze nalézt u Giovanniho Sartoriho, který ve své typologii užívá dvě základní kritéria – počet stran a ideologii. Ideologie je v tomto případě v Sartoriho pojetí chápána jako hodnotová pozice, kterou strana zaujímá na škále levice - pravice, kterou však strana projevuje dovnitř stranického systému a ne vně, jak je tomu u Blondela.

Dle Sartoriho typologické kategorie bychom první polský stranický systém po roce 1991 mohli označit za atomizovaný systém, neboť splňuje veškeré základní předpoklady kategorie extrémního pluralismu a zároveň je v něm obsaženo tolik politických stran, že ani jedna nepůsobí více, než zbývající.11

Volby v roce 1993

Vliv volebního systému z roku 1991 a jeho praktická podoba v atomizovaném stranickém systému byl pro novou demokracii krajně nepříznivý. Bylo zapotřebí v co nejkratším časovém období provést zásadní politické a ekonomické reformy, čehož základním předpokladem byla maximalizace efektivity vládnutí. K tomuto je ovšem atomizovaný stranický systém krajně nepříznivý a zásadní reformní kroky de facto znemožňuje.

První polský stranický systém se navíc ukázal být krajně nestabilním. Během dvou let docházelo v Sejmu k neustálému přeskupování politických sil. Názornou ukázkou je skutečnost, že z původních dvaceti čtyř politických uskupení stran jich na konci volebního období v Sejmu existovalo pouze sedmnáct a stejný počet nezařazených poslanců. To vše bylo důsledkem neustálých turbulencí ve stranickém systému, kde neustále vznikaly a zanikaly politické strany, a kde poslanci mezi jednotlivými politickými stranami přebíhali.

Přes neustálé změny ve stranickém systému poznalo toto dvouleté období pouze dvě koaliční vlády, jejichž pozice však nebyla nikterak snadná, neboť ač se skládaly z několika politických stran, byly vládami menšinovými.12

Komplexitu, nepřehlednost a složitost politické situace se po vyslovení nedůvěry vládě Hany Suchocké tehdejší prezident Lech Walesa rozhodl vyřešit rozpuštěním Sejmu a vypsáním nových voleb, které měly probíhat již podle nového volebního systému, který byl schválen 15. dubna 1993.

Volební systém v roce 1993

Nový volební zákon rozdělil Polsko do 57 regionálních volebních obvodů, jejichž velikost se pohybovala od tří do sedmnácti mandátů. Celostátní volební obvod vytvořený volebním zákonem z roku 1991 zůstal zachován, stejně jako počet šedesáti devíti mandátů, které se v něm rozdělovaly.

Zásadní změnou nového volebního systému bylo zavedení celostátní 5% uzavírací klauzule. Strany se tak nově mohly účastnit skrutinia v regionálním obvodě, pouze pokud na celostátní úrovni překonaly zisk 5% hlasů.

Nová průměrná velikost volebních obvodů byla 7,4 a stanovovala přirozený práh na 8,9%. Podobně jako v prvním volebním zákoně byl i tento přirozený práh poněkud matoucí, neboť v největším volebním obvodě se 17 mandáty mohla strana obdržet mandát již se ziskem 2,7% hlasů, neboť právě tato nízká hodnota stanovovala práh nejnižšího zastoupení. Ač tedy na celostátní úrovni bylo nutné překonat pětiprocentní uzavírací klauzuli, v jednom volebním obvodě mohl být zisk strany nižší než 5%, pokud nezbytné zbývající hlasy strana získala v dalších volebních obvodech.

Naopak v malých volebních obvodech se třemi rozdělovanými mandáty se pro strany stalo získání mandátu mnohem obtížnějším. V těchto obvodech byl práh nejnižšího zastoupení roven hodnotě 12,5%. Přirozený práh zde tedy nadále měl svou značnou vypovídací hodnotu, neboť nás informoval o disproporčních účincích volebního systému.

Volební systém schválený v roce 1993 lze tedy hodnotit jako méně proporční než volební systém z roku 1991 za předpokladu, používáme-li přirozený práh jako jeden z hlavních aspektů ovlivňujících proporcionalitu volebního systému.

Jako zásadní se v novém volebním systému jevila také změna volební formule pro přepočet hlasů na mandáty, která byla z Hare-Niemayerovy metody volební kvóty změněna na d’Hondtovu metoda volebního dělitele.13 A to z toho důvodu, že mezi metodami volebního dělitele je d’Hondtova metoda hodnocena jako nejméně proporční a systematicky nahrávající velkým stranám.14 Záměr nového volebního systému byl tedy zjevný – vytvořit méně proporční systém.

Stranický systém po volbách v roce 1993

Záměr snížit proporcionalitu volebního systému se po volbách projevil v radikální proměně podoby stranického systému. Do Sejmu pronikla méně než třetina politických uskupení ve srovnání s volbami v roce 1991, a to celkem sedm. Poměrně překvapivým vítězem voleb se stalo postkomunistické Spojenectví demokratické levice (SLD – Sojusz Lewicy Demokratycznej), které získalo 20,41% hlasů, což znamenalo zisk 171 mandátů. Se zmenšenou mírou proporcionality systému se radikálně zvýšila nadreprezentace politických stran, takže zisk 20,41% hlasů znamenal, že postkomunistická levice obsadila 37,17% mandátů. Takřka sedmnáctiprocentní rozdíl mezi ziskem hlasů a přidělenými mandáty u SLD je známkou výrazné nadreprezentace, a to nejen ve srovnání s rokem 1991.

Konsolidace stranického systému po roce 1993 byla bezpochyby jedním z kladných prvků voleb v roce 1993. Došlo k ní i přesto, že SLD byla koalicí dvaceti osmi politických stran a hnutí. Měla však značnou vnitřní soudržnost a interní rozpory neměly zásadní vliv na změnu podoby stranického systému. Efektivní počet stran v novém parlamentu měl hodnotu 3,9, tedy o deset nižší než předcházející, a odpovídající hodnotám běžným ve vyspělých  západních demokraciích.

Ač nový volební systém přispěl ke stabilizaci stranického systému, nepříjemně se dotkl pravicových stran, jejichž nejednotnost a neschopnost a neochota se dohodnout znamenala obrovský volební propad a zisk pouze zhruba čtvrtiny mandátů v Sejmu.

Nové rozložení politických sil nezměnilo zařazení polského stranického systému v Blondelově klasifikaci jako vícestranického systému bez dominantní strany. Přesto však nelze z tohoto závěru v žádném případném vyvozovat, že by ve stranickém systému nedocházelo ke změnám. Jednou z viditelných tendencí po roce 1993 se stalo přibližování stranického systému k vícestranickému systému s dominantní levicovou stranou. V případě polského stranického systému po roce 1993 je však možné hovořit pouze o přibližování, neboť neodpovídá bezezbytku klasickému vícestranickému systému s dominantní stranou. Přesto je přítomný důležitý klasifikační prvek, a sice roztříštěnost pravice. Právě ta umožnila velmi silné postavení levice ve stranickém systému.

Na rozdíl od Blondelovy typologie, kde klasifikace systému zůstala ve srovnání s rokem 1991 zachována, došlo u Sartoriho typologie ke změně. Nadále již nebylo možné hovořit o atomizovaném pluralismu, nýbrž o systému umírněného pluralismu. Tato klasifikace byla umožněna díky přítomnosti pravicových stran v systému. Levicové vlády byly poměrně stabilní a politická soutěž se uskutečňovala zejména ve středo-levé části politického spektra, s centristickou tendencí. K úplné stabilizaci stranického systému však nedocházelo kvůli neustálému přeskupování sil na pravici, která se nepoučila z volební porážky, což se mohlo stát znakem umírněného multipartismu.

Volby v roce 1997

Osm let po pádu komunistického režimu se v roce 1997 v Polsku uskutečnily první volby probíhající v řádném termínu. Poprvé nedošlo ke změně volebního systému. Přesto byly tyto volby ve znamení radikální proměny stranického systému. Změna se týkala zejména posílení pravicové části politického spektra, jehož aktéři se poučili z volebního neúspěchu v roce 1993 a dohodli se na předvolební spolupráci. Ta dala vzniknout uskupení Volební akce Solidarita (AWS – Akcja Wyborcza Solidarność), jež sdružovala několik desítek menších či větších pravicových politických uskupení.

Předvolební spolupráce se ukázala být úspěšnou taktikou, neboť volby vyhrála se ziskem 33,83% hlasů právě AWS, která za hlasy voličů získala 201 mandátů, což představovalo 43,69% ze všech 460 křesel v Sejmu. Poměrně vysoká míra nadreprezentace zůstala zachována, efektivní počet stran se však snížil na 2,95. Zejména tento aspekt nasvědčoval další stabilizaci polského stranického systému.

Bohužel ani předvolební spolupráce nedokázala překlenout vysokou míru neshod, která panovala mezi pravicovými politiky. Ty se po volbách opět rozhořely v plné síle. Přestože vzniklá pravicová vláda vydržela celé 4 roky trvající funkční období, často se v mnoha zásadních otázkách nemohla spolehnout na podporu svých vlastních poslanců. Konsolidace stranického systému tak zdaleka nedosahovala takového rozměru, jak by se mohlo na první pohled zdát. Míra dezintegrace v AWS dokonce dosáhla takové míry, že bylo přesnější než o jedné straně hovořit o každé v ní přítomné stranické frakci jako o samostatné politické straně.

Dle Blondelovy typologie i nadále bylo možné povazovat polský stranický systém za vícestranický bez dominantní strany. Domnělé oslabení levicové části politického spektra navíc svádělo k hodnocení stranického systému jako opouštějícího tendenci k dominanci levicové strany. Takové zavádějící hodnocení se však poměrně záhy ukázalo být chybným.

Dle Sartoriho typologie se stranický systém jeví být umírněným multipartismem. Absence účinné stranické konsolidace v pravé části stranického spektra nahrávala tendenci ke vzniku extrémních pólů. Pluralitě pravicových stran se nabízely pouze dva směry možného vývoje, a to směrem k politickému středu, který však byl již obsazen jak postkomunistickou PSL, tak liberální Unií svobody (UW – Unia Wolności), nebo k extrémnějším formám pravice. Volby v 2001 ukázaly, že pravicové strany zvolily obě dvě varianty směřování.

Volby v roce 2001

Schválení nového volebního systému, ke kterému došlo 12. dubna 2001, bylo primárně vedeno snahou pravicových stran usnadnit si vstup do Sejmu při nadcházejících volbách. Tato snaha byla důsledkem rozpadu AWS, ke kterému došlo kvůli opětovné neschopnosti a neochoty k dohodě mezi stranami na pravici. Jejich neustále klesající podpora je vedla při tvorbě a schvalování volebního systému k oslabení většinových účinků volebního systému a k posílení jeho proporčního efektu.15 Protože byl nový volební systém v daném kontextu a situaci nakloněn pravicovým stranám, poslanci levicové opozice, tedy SLD, hlasovali proti jeho přijetí. Leč neúspěšně.

Volební systém v roce 2001

Nový volební systém dělil Polskou republiku na 41 regionálních volebních obvodů. Došlo tedy ke snížení jejich počtu ve srovnání s volebním systémem schváleným v roce 1993. V každém volebním obvodu se rozdělovalo od sedmi do třinácti mandátů.

Zásadní inovací nového volebního systému bylo zrušení celostátního volebního obvodu. Všechny mandáty, jejichž počet zůstal zachován na 460, tak byly rozdělovány v regionálních volebních obvodech. Celostátní pětiprocentní uzavírací klauzule zůstala zachována.

Průměrná velikost volebního obvodu činila v novém systému 11,2, což na základě Taageperova vzorce přirozeného prahu udávalo hodnotu 6,1%. V komparaci s hodnotami z let 1991 a 1993 tak lze tento volební systém charakterizovat jako značně proporčnější ve srovnání s volebním systémem užitým ve volbách v roce 1991. Volební systém, ve srovnání s volebním systémem z roku 1993, jednoznačně vytvářel pro vstup do Sejmu příznivější podmínky pro menší strany, což v daném kontextu jednoznačně nahrávalo pravicovým stranám.

V největších volebních obvodech, v nichž se rozdělovalo po třinácti mandátech, byl pro strany zisk poslaneckého mandátu opět nejsnadnější. Práh nejnižšího zastoupení v tomto případě udával hodnotu 3,5%, z čehož profitovaly zejména menší politické strany. A i v nejmenších volebních obvodech, kde se rozdělovalo po sedmi mandátech, dával práh nejnižšího zastoupení hodnotu 6,25%, což je hranice, která nebyla pro menší strany nepřekonatelná a znemožňující jim zisk mandátu. V komparaci s volebním systémem z roku 1993, kdy práh nejnižšího zastoupení v nejmenším volebním obvodě byl 12,5%, lze konstatovat, že systém byl značně proporčnější a příznivější k menším stranám. Opětovné atomizaci stranického systému tak bránila takřka výhradně existence uzavírací klauzule.

Zásadní změnou bylo rovněž nahrazení d’Hondtovy metody volebního dělitele modifikovanou metodou Saint-Laguë.16 Tato změna měla naopak ztížit malým stranám zisk prvního mandátu a redukovat tak značně zvýšenou proporcionalitu volebních výsledků.17 Proporcionalita celého volebního systému se však změnou metody volebního dělitele příliš nesnížila.

Stranický systém po volbách v roce 2001

Snaha pravicových stran zjednodušit si, prostřednictvím změny volebního systému na proporčnější, vstup do Sejmu, se nesetkala se žádaným výsledkem. Stejně jako v roce 1993 se vítězem voleb v roce 2001 stala postkomunistická levice. Koalice SLD a Unie práce (UP-Unia Pracy) obdržela od voličů 41,04% hlasů, za které obdržela 216 mandátů, což odpovídá 46,96% všech křesel v Sejmu. Nadreprezentace opět sehrála svou roli, i když její míra byla nižší než v předchozích volbách. Přesto se postkomunistická levice přiblížila zisku nadpoloviční většiny mandátů.

Do dolní komory polského parlamentu kromě vítězné koalice SDL-UP proniklo dalších sedm politických subjektů. Efektivní počet stran byl v novém Sejmu roven 3,59, což zřetelně poukazuje na vyšší proporcionalitu volebního systému, který ve stranickém systému zvýšil efektivní počet stran. Efektivní počet stran byl přesto nižší než v roce 1993.

Nejlépe nám zvýšenou proporcionalitu volebního systému pravděpodobně ukáže míra nadreprezentace jednotlivých politických uskupení. Srovnáme-li rozdíl mezi procentuálním ziskem hlasů a mandátů u nejsilnější SDL-UP, činí tato hodnota v roce 2001 5,9. V roce 1997% činila 9,86 a v roce 1993 dokonce 16,76. Při konstatování, že od roku 1993 se míra nadreprezentace politických stran snižuje je tedy zjevné, že volební systém z roku 2001 zvyšuje proporcionalitu.

Zkoumáme-li volební výsledky v jejich časové kontinuitě, porozumíme dřívějšímu tvrzení v této práci, že zdánlivé oslabení pozice levice ve volbách v roce 1997 bylo matoucí. Naopak po volbách v roce 2001 lze na základě Blondelovy typologie určit polský stranický systém jako vícestranický s dominantní levicovou stranou. Volební zisk koalice SDL-UP, jež získala více jak 40% hlasů, k tomuto závěru opravňuje více než dostatečně. Stejně tak jako tvrzení, že při méně proporčním volebním systému by koalici SDL-UP bylo umožněno vládnout bez nutnosti uzavírání vládní koalice. Toto jí bylo znemožněno primárně změnou volebního systému v roce 2001.

Jediným problematickým aspektem při zařazování SDL-UP do zmiňované Blondelovy typologie je skutečnost, že se jedná o koalici a nikoli o politickou stranu. Přesto je však v tomto případně legitimní uvažovat v mezích dominantní strany, neboť koalice SDL-UP je pouze přirozeným vyústěním vývoje ideově blízkých politických stran.

Obrátíme-li se k Sartoriho typologii, nelze v polském stranickém systému konstatovat změnu. I nadále jej lze hodnotit jako systém umírněného pluralismu. Posilování extrémních subjektů nebo středových stran bylo potvrzeno volebním propadem UW,18 což mělo za následek obsazení politického středu novou stranou Občanská platforma (PO-Platforma Obywatelska), která však ideově i personálně částečně na UW navazovala.

Naopak do systému pronikly dva nové extrémní politické subjekty, a to Sebeobrana (Samoobrona) a Liga polských rodin (LPR – Liga Polskich Rodzin). Směřování k extrémnímu pluralismu je v polském stranickém systému tedy i nadále pokračující tendencí. Proto ani po volbách v roce 2001 a třetí volební reformě nelze hovořit o konsolidaci polského stranického systému.

Závěr

Polská republika je vývojem svého volebního a stranického systému v Evropě unikátním případem. Během jednoho desetiletí provedli Poláci tři reformy volebního systému, které navíc pokaždé jevily značně utilitaristické motivace a intencionální volební inženýrství. Lze nicméně konstatovat, že záměry s nimiž byly reformy volebního systému do Sejmu prováděny takřka pokaždé dosáhly svého účelu, ač nikdy ve zcela vyčerpávající míře. Lze rovněž konstatovat, že všechny volební systémy, které byly v Polsku v postkomunistickém období aplikovány, měly na stranický systém rozdílný vliv.

Většinový efekt volebního systému z roku 1993 byl v roce 1997 dále prohlouben. Toto lze přičíst mimo jiné také skutečnosti, že první volby jsou obvykle interpretovány jako jakýsi druh testu celého volebního systému, kdy se ne všechny politické subjekty dokáží novým podmínkám adekvátně přizpůsobit. Volby v roce 1997 ukázaly nezbytnost uzavírání předvolebních koalic, ke kterým byly strany nuceny většinovými prvky volebního systému, což mělo za následek snížení efektivního počtu politických stran.

Volební reforma z roku 2001 pak zavedla ve srovnání s rokem 1991 proporčnější volební systém, který pouze díky existenci pětiprocentní uzavírací klauzule nevedl k opětovné fragmentaci a atomizaci politického spektra.

Opakované změny volebního systému v krátkých časových odstupech lze považovat také za důvod, proč v Polsku dochází k tak pomalé konsolidaci a stabilizaci stranického systému. Nelze však v této souvislosti pominout vliv jednotlivých politických stran na tento stav, jak lze demonstrovat na kontrastu mezi konsolidací pravé a levé části politického spektra. Právě na konsolidaci a stabilizaci pravicových stran do značné míry závisí budoucí podoba polského stranického systému.

Otázka dalšího vývoje polského volebního systému je otevřená. Jak lze na předchozím textu doložit, jeho reformy jsou motivovány volebním inženýrstvím a snahou vládnoucích stran o posílení těch prvků, které jim ve volebním souboji vyhovují. I to je ukázkou určité nevyspělosti polské demokracie. O jejím budoucím směřování lze pouze spekulovat, a to i z toho důvodu, že ani dnešní stranický systém, ač experimenty s volebním systémem byly prozatím opuštěny, nejeví známky stability a naopak do něho vstupují nové subjekty, často extremistické povahy, při současném odchodů jiných.

Zdroje

• KLÍMA, M. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha : RADIX, 1998.
• KLOKOČKA, V. Ústava polské republiky. In: KLOKOČKA, V.: Ústavy států Evropské unie. Díl druhý. Praha : Linde, 2005. s. 182-239.
• KUBÁT, M. Politika v Polsku po roce 1989. Praha : Karolinum, 2000.
• KUBÁT, M. Polsko. In: KUBÁT, M.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. s. 271-297.
• KUBÁT, M. Demokracie v Polsku: politický systém Polské republiky (1989-2005). Praha : Slon, 2005.
• LEBEDA, T. Přirozený práh poměrných systémů, teorie a realita. Politologický časopis. 2001, č. 1. s. 134-148.
• LIJPHART, A. Electoral Systems and Party Systems. New York : Oxford University Press, 1994.
• LIJPHART, A. Patterns of Democracy. New Haven : Yale University Press, 1999.
• MLEJNEK, J. Polská republika. In: CABADA, L. – DVOŘÁKOVÁ V. a spol.: Komparace politických systémů III. Praha : VŠE, 2000. s. 19-55.
• MRKLAS, L. (ed.). Polské volby 2001. Praha : CEVRO, 2001.
• NOVÁK, M. Systémy politických stran. Praha : SLON, 1997.
• SARTORI, G. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha : SLON, 2001.

1 Hlasy byly v celostátním volebním obvodě přerozdělovány na mandáty na základě metody volebního dělitele , a to modifikovaného Saint-Laguë.

2 LEBEDA, T. Přirozený práh poměrných systémů, teorie a realita. Politologický časopis. 2001, č. 1. s. 134.

3 T=75%/M+1, kde M je velikost volebního obvodu.

4 LEBEDA, T. Přirozený práh poměrných systémů, teorie a realita. Politologický časopis. 2001, č. 1. s. 135.

5 TI=100%/2(M+1).

6 Metoda Hare-Niemeyerova spočívá ve vynásobení počtu hlasů, které daná politická strana získala, počtem mandátů, které se v daném obvodě rozdělují. Vypočtená hodnota je následně vydělena součtem odevzdaných hlasů pro všechny politické strany ve volebním obvodě. Výsledek uvádí, kolik mandátů strana získala.

7 KUBÁT, M. Politika v Polsku po roce 1989. Praha : Karolinum, 2000. s. 30.

8 Například Unie Velkopolanů a Labušanů (UWL – Unia Wielkopolan i Lubuszan) získala mandát v polském Sejmu, ač obdržela pouhých 9 019 hlasů, což na celostátní úrovni znamenalo 0,08% všech odevzdaných hlasů.

9 KLÍMA, M. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha : RADIX, 1998. s. 163.

10 KLÍMA, M. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha : RADIX, 1998. s. 178.

11 KLÍMA, M. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha : RADIX, 1998. s. 168.

12 První vládu vedl Jan Olszeský a byly v ní zastoupeny čtyři politické strany. Zbytek byl tvořen nezávislými odborníky. Tato menšinová vláda existovala pouze půl roku. Druhá koaliční vláda byla vedena Hanou Suchockou a skládala se ze sedmi politických stran. I tato vláda byla menšinová a existovala necelý rok.

13 Tato volební formule spočívá na systému, ve kterém dělíme volební zisky jednotlivých stran číselnou řadou 1,2,3,4,… až číslo, které udává velikost volebního obvodu. Vypočtené výsledky pak seřadíme v absolutním pořadí a mezi strany rozdělíme mandáty.

14 LIJPHART, A. Electoral Systems and Party Systems. New York : Oxford University Press, 1994. s. 23.

15 MRKLAS, L. (ed.). Polské volby 2001. Praha : CEVRO, 2001. s. 29.

16 Modifikovaná Saint-Laguëova metoda spočívá v dělení volebních výsledků jednotlivých strana číselnou řadou 1,4;2;3;4; atd. až do čísla, které představuje počet mandátů daného volebního obvodu. Veškeré výsledky jsou poté seřazeny v absolutním pořadí a politickým stranám následně přiřazeny mandáty.

17 LIJPHART, A. Electoral Systems and Party Systems. New York : Oxford University Press, 1994. s. 23.

18 Unie svobody (UW) obdržela ve volbách v roce 2001 pouze 3% hlasů.